Návrat na detail prednášky / Stiahnuť prednášku / Univerzita Konštantína Filozofa / Filozofická fakulta / Estetika

Dejiny hudby V. (dh5.doc)

UNIVERZITA KONŠTANTÍNA FILOZOFA V NITRE

FILOZOFICKÁ FAKULTA

ÚSTAV LITERÁRNEJ A UMELECKEJ KOMUNIKÁCIE

DEJINY  HUDBY  V.

NITRA, 2007/ 2008                                                                                              

Zimný semester                                                                                dejiny a interpretácia umenia

Doc. PhDr. Július Fujak, PhD.                                                                                      3. ročník

Moderný radikálny folklorizmus.

Predstavitelia:  Leoš Janáček, Bela Bartok, Igor Fiodorovič Stravinskij

- prelom 19. – 20. st

- východisko – ľudová hudba, podávaná však nie v duchu romantickom, ale prirodzeným nesentimentálnym spôsobom.

- Janáček – hudba moravského rázu

- Stravinskij – pohanská hudba; predkresťanské hudobné vplyvy

- Bartok – sedliacka ľudová hudba

Leoš Janáček  (1854 – 1928)

1. vlastným konceptom hudby predznamenal prúd moderného neofolklorizmu
2. raná tvorba – tradície romantickej hudby a tiež vplyvy Dvořáka
3. inšpirácia = moravská pieseň
4. vzor = Dvořák, Smetana
5. bol veľmi významný etnograf, zbieral ľudové piesne
6. hudbu cieľavedome začal šudovať v roku 1885
7. jeho národopisná činnosť: zbierka piesní moravských vyšla v roku 1901
8. moravská ľudová pieseň je veľmi svojrázna; melodické a metrické kvality – stredoveké stupnice cirkevné a pestrá rytmická stránka
9. nápevková teória -  vychádza z prirodzeného hovoru, reči – intonácia, farba, intenzita
10. písal si denník, všade ho nosil a počúval a zapisoval si melódiu bežnej reči
11. opera Jej pastorkyňa – (Preissová) 1894 – 1903
12.   -prelomové dielo
13.   -iný typ realizmu – bez príkras, bez šťastných koncov
14.   -nová harmónia, melódia; pridané sekundy
15.   -práca s prozaickým textom, reálne motívy
16.   -stručné zhustené melódie, naliehavosť
17.   -pestré intervaly
18.   -český moravský jazyk
19.   -nepoužíva recitatív
20.   -zvláštny typ realizmu
21. Janáčkovi zomiera dcéra
22. Jej pastorkyňa predbehla dobu
23. Diela: Po zarastenom chodníčku; Z ulice – inšpirované streľbou na robotníka = sociálne motivovaná sonáta
24. Protest proti pokryteckému národovectvu – Maryčka Magdonová, Výlety pána Broučka na mesiac a Výlety pána Broučka do 15. storočia.
25. úspech dosiahol až v starobe
26. v dôchodkovom veku vzniká zlatý fond jeho tvorby
27. sociálny psychologický realizmus – spoločná črta s Bartokom
28. poznal ľudovú pieseň priamo z terénu
29. cyklus piesní Zápisník zmizelého; Káťa Kubanová; Príhody líšky Bystroušky – psychologická rozprávka; Zápisky z mŕtveho domu (Dostojevskij); Věc Makropulos (Čapek); Glagólska omša, Symfonietta – jedno z vrcholných diel
30. cestoval po svete, až po dosiahnutí svetového úspechu začal byť uznávaný aj doma

Igor Fiodorovič Stravinskij

31. univerzálny skladateľ – viacero štýlov, nie iba jeden
32. spolupracoval s P. Picassom
33. pochádzal z Petrohradu, veľa cestoval a to na neho silno vplývalo – „...architektúra je skamenelá hudba...“
34. aj napriek emigrácii z Ruska sa vždy cítil byť Rusom
35. princíp absolutizácie hudby – odmieta automatické
36. hudba má vypovedať svoje významy (nie psych. vyjadrenia)
37. proteizmus – premenlivosť (ako Picasso)
38. myslel vo viacerých hudobných štýloch
39. autonomizácia hudby
40. dionýzska aj apolónska poloha – často spolu v jednom diele
41. pracoval mnoho hodín denne – vysoká sebadisciplína
42. tešila ho hravosť – ako princíp tvorivej aktivity, intelektuálne riadený
43. 3 obdobia tvorby:

Obdobie radikálneho neofolklorizmu- obdobie intenzity – 1908 – 1923

Obdobie neoklasicizmu – obdobie extenzity – 1923 – 1950

Obdobie koketovania s dodekafóniou – obdobie koncentrácie – 1950 – 1970

44. symfonické dielo Ohňostroj – iskrivosť, sviatočnosť v hudbe
45. spolupráca s Ďagilevom na dielach – Vták Ohnivák, Petruška, Svätenie jari = balety
46. balet – dej, tanec, výtvarná, hudobná zložka, kostýmy – nič popisné
47. balet ako „montáž atrakcií“, prepojenie čísel, nie symfonický balet
48. Vták Ohnivák – 1910 – ruský folklór + orientálne vplyvy
49. Petruška – 1911 – (petruška je šašo, bábka, ktorá ožije, ale nemá srdce
50. Svätenie jari – 1913 – uvedenie vyvolalo škandál a kontroverzné reakcie- (napr. inscenovanie obetného mystéria – obetovanie mladého dievčaťa bohyni jari; bezdejovosť)
51.   -študoval detské riekanky – stopy starej pohanskej hudby
52.   -v hudbe polytonalita (paralelne znejúce melódie); nespútané rytmické zmeny; nabúranie rytmických štruktúr
53. opera Svadba (napísaná 1912 a premierovaná 1917)
54.  -kontrapunkt – použitie 4 klavírov, zboru, balet...- a všetko sa odohráva na javisku
55. Kabuky – príbeh vojaka
56. Igor sa stal súčasťou parížskej bohémy
57. 1919 – balet Pulcinnela
58. využíval „portrétovanie“ starej hudby vo svojom diele; vedie dialóg so starou hudbou
59. Omša – mass pre zbor a detské hlasy –drevené dychy použil pre navodenie atmosféry dreveného organu
60. princíp dodekafonického radu
61. oproti Schonbergovi – organizácia melodických línií
62. Igorovi v priebehu dvoch mesiacov zomiera matka, manželka aj dcéra, z čoho mal traumu a hudba predstavovala potrebný únik a útočište

Bela Bartok

63. vystupoval v kroji
64. mal neskororomantický obdiv k maďarskej veľkosti
65. bol štrukturalistický etnograf, hudobný interpret – klavír
66. spolupráca so Zoltánom Kodayom – 20 maďarských ľudových piesní
67. vraj raz počul spev sedliačky z diaľky  a vtedy sa rozhodol začať sa venovať „sedliackej hudbe“
68. jeho zápisky – predzvesť štrukturalizmu
69. veľa cestoval (zápis aj z Čakajoviec)
70. 11 000 zápiskov ľudovej hudby a piesní – 3700 maďarských, cca 2200 slovenskych
71. nahrával si ľudí, ktorí spievali
72. štúdium v Banskej Bystrici a v Bratislave
73. osobitý syntetik, atonalizmus
74. diela: Alegro barbaro; Hrad kniežaťa modrofúza – nová a lyrická takmer bezdejová opera
75. balet Drevený princ
76. Zázračný mandarín – expresionistický balet – téma z podsvetia veľkomesta, čínsky mandarín – pasák prostitútok; použil drásavé zvuky vypäté, nepravidelnosť, exstatickosť, melodika, expresivita
77. Tanečná suita – začiatok symfonického štýlu
78. 6 sláčikových kvartet
79. Tvorba skladieb pre deti – 6 zošitov – Mikrokozmos (cca 150 skladieb)
80. Napísal aj didaktickú učebnicu hry na klavír pre deti, snaží sa naučiť ich hudobne myslieť
81. Zomiera v roku 1945 sklamaný zo spoločnosti. Svet ho objavil 2 roky po jeho smrti.

RAKÚSKO – NEMECKÁ HUDBA

  Zmena spoločnosti konca 19. storočia. Majetkové zvýhodňovanie či znevýhodňovanie. Meštianstvo sa dostáva do závozu alebo nabieha na vlak buržoázie. Filozofia F. Nietzscheho. Po Wagnerovy umelci pociťujú problém ako ďalej. Nová inštrumentácia, nové témy. V hudbe dochádza k častým alteráciam. Melódia dominuje ako nositeľ celkového výrazu.

RICHARD STRAUSS

  Narúša postwagnerovské konvencie. Rozsiahle dielo. Bombastické riešenia. Bol vynikajúcim dirigentom. Najväčší význam má jeho programovo ladená symfonická a operná tvorba. Symfonické básne nadväzujú na Berlioza, Liszta. Námety čerpal zo svetovej literatúry: Don Juan (1889), Macbeth (1888), Till Eulenspiegel (1895) – Šibalstvá Tilla Eulenspiegela (predloha De Coster), odráža tému zvláštneho typu hrdinu (humor, esprit), po témach s vážnou tématikou prišiel s roztopašnou kompozíciou, Tak vravel Zarathustra (1896), Don Quijote (1879) – drobnokresba. Znásoboval sláčikové nástroje. Saxofón, tuba atď.

  Začiatky Straussovej opernej tvorby poznačila závislosť od diel R. Wagnera. Až operami Salome (1905) na text O. Wildeho a Electra (1908) na text H. von Hofmannsthala sa zaradil medzi najlepších operných skladateľov 20. storočia. Spôsobil rozruch. V zmysle záverov a spracovania tém, ktoré pôsobia expresívne, kruto, agresívne. Rieši ich ako symfonické opery. Prekračuje konvencie doby. Expresívne spracovaná tématika. Nová zvukovosť orchestra. Pôsobí bohato, šokujúco a kontroverzne. Neskôr sa preorientoval na Mozarta – opera Gavalier s ružou (1911).

  Napísal aj balety, zborové skladby, komorné diela a sonáty.

Hudba Richarda Strausse je velice jedinečná a nezaměnitelná - dovede být jak hrubá, tak o několik taktů dále v prudce stoupajícím úseku se dotýkat citových vrcholů. Co tolik odlišuje jeho umění, je mistrovské zvládnutí orchestru, jež se mu podařilo jako dirigentovi i jako skladateli. Vyrostl v orchestrálním prostředí, zatímco jiní skladatelé se museli uspokojit se zvládnutím jediného nástroje. Mezi jeho skvostní díla v jeho brilantních programních pasážích patří Enšpíglové šibalství, Don Quijot, Alpská symfonie a symfonie Sinfonia domestica.

Nejvíce se však Richard Strauss proslavil symfonickými písněmi a operami a právě ty jsou jakousi podstatou Straussovy tvorby. Spolupráce s libretistou, nadaným a náročným Hugem von von Hofmannstahlem, jež trvala až téměř do jeho smrti v roce 1929, je jednou z nejplodnějších v celé historii opery a dala vzniknout takovým mistrovským dílům, mezi něž patří Salome, Elektra, Růžový klavír, Ariadna na Naxu a Arabella. Je však nepochybné, že Strauss znamenal hodně nejenom pro německou, ale také světovou hudbu.

GUSTAV MAHLER

  Tématizuje taký druh poetiky, ktorý bol neznámy. Riaditeľ opery. Dramatik. Uvádzal Wagnera atď. Spopularizoval dielo L. Janáčka. Narodil sa v Kališti u Humpolce.

Kozmopolitný skladateľ. Predstaviteľ nostalgicko tragickej generácie – Tristanovská. Svet nie je práve najšťastnejšie miesto. Úmrtie súrodencov, dcéry, rozvod. Eticky nesmierne hlboký. Zvláštny typ úzkosti, nepokoja. Jakkoli byl Mahler slavným dirigentem, nezažil jako skladatel během svého života výraznější úspěch. Pro jeho tvorbu je příznačná zjitřelá senzitivita a vntiřní střet protikladů, reprezentující nepochybně autorův autobiografcký model. Kompoziční styl vychází z pozdního romantismu a pocitově osciluje mezi ironií a melancholií. Mahlerova hudba je plná filosofických úvah, pesimismu, někdy až určitého bolestínství. Složil deset symfonií, které jsou pilíři jeho díla a celou řadu skladeb písňové formy, jak v obsazení ryze vokálním, tak v kombinaci se sólovými nástroji, především však s doprovodem orchestru. Mahlerovo dílo charakterizuje monumentalita, spolu s výrazně prominujícím (výše popsaným) citovým laděním. V několika symfoniích používá sólového zpěvu i sborů a neváhal rozšířit symfonickou hudební formu nejen co do počtu nástrojů, ale i co do rozsahu vlastní skladby (užívá až sedm vět). Charakteristická je též inspirace lidovou hudbou a na tehdejší dobu nová instrumentace, kdy nástroje v orchestru sdružuje v nové, netradiční kombinace.

Vychádza z diela Wagnera. Študoval u Brucknera. Potom ho prekonáva. Čerpá z ľudovej hudby. České tanečné melódie. Vojenské trúbky (irónia) – smútok. Vojna je najväčší zločin (hanba pre ľudstvo). Striedanie nálad. Spätosť piesne a symfónie. Mahlerove piesne sú orchestrálne. Piesne putujúceho tovariša, Chlapcov zázračný roh, Piesne o mŕtvych deťoch. Sklon k melanchólii. Čoraz viac chromatický, tmnejší. Nie prvoplánovo temný. Mesmierne poetický, hĺbyný, metaforický. Motív utrpenia – zvláštna tónomalebnosť. Monumentalizuje svoje piesne. Trpel vedomím vlastnej nedostatočnosti. Cez prázdniny chodieval do Álp a tu komponoval. Veľký dramatik. Stretol sa s nepochopením. Mnohé anticipoval.

Symfónie – napísal ich desať. Posledná je nedokončená. 8. symfónia Es dur (symfónia tisícov). Vznešená, majestátna. Rieši oslavu stvoriteľského aktu. Poznanie, ktoré presahuje ľudský rozum. Odraz jeho mystického, teologického, filozofického hľadania. Skladateľ tu požaduje - 50 sláčikových a 40 dychových nástrojov, organ, harmónium, 7 sólových hlasov, 2 miešané zbory a 1 chlapčenský zbor.Rieši pokušenie Fausta. Veni creator spiritus.

Strauss a Mahler mali veľký vplyv na XX. storočie.

II. VIEDENSKÁ ŠKOLA

(hudobný expresionizmus)

  A. Schönberg, A. Berg, A. Webern. Duchovné hnutia začiatku 20. storočia. Rúcajú sa mnohé istoty človeka. Nové objavy – psychoanalýza (Freud), spochybnenie sveta (teória relativity). Kafka, Klee, Munch, van Gogh, Strindberg. Emblémom tohto typu umenia sa stáva výkrik zúfalstva. Hroziaca záhuba. Nie len umelecké hľadanie ideálu. Obmedzenia industriálneho sveta. I. svetová vojna. Nietzsche – “Boh je mŕtvy!” V Rakúsku – Kokoscha. V Nemecku – Der blaue Reiter.

ARNOLD SCHÖNBERG

  Atonálna hudba. Negácie melodiky, tektonických foriem. Siaha k hudbe, ktorá by mala lepšie vyjadrovať duch svojich čias. Ruší problém ľúbozvučnosti a neľúbozvučnosti. Ruší pravidlá melodiky. Nezapamätateľná. Negácia tanečných foriem. Spôsoboval škandály.

1. obdobie: vychádza z Brahmsa, wagnerovej chromatiky a Mahlera.

Symfonická báseň Pelleas a Melisanda (1903). Kvartové akordy a iné harmonické smelosti.

2. obdobie: atonálne obdobie.

Očakávanie (Erwartung, 1909) – pre soprán a orchester. Obsahom je spev ženy hľadajúcej svojho muža, ktorého nájde zabitého v lese a pochopiac, že v tom bola iná žena, zošalie. Základ tvorí akord g-h-fis (da ist er = tu je on). Je to v podstate psychologicky otrasná dráma.

Tri klavírne kusy – nepoužil žiadne predznamenania.

Námesačný Pierot (1912), dielo 21, melodráma pre flautu, klavír, klarinet, husle, violončelo a hovorený hlas. Plná strašidelných stretnutí, chorobných vízií, tečúcej krvi, depresie a strachu. Dielo vzniklo na symbolické texty belgického básnika Alberta Girauda. Schönberg ich pochopil atonálne a po prvý raz použil deklamačný princíp – Sprechgesang = hovorený spev. Inštrumentácia korešponduje so zvláštnym ladením textov. Jasné témbre a delikátna zvukovosť prvej a tretej časti kontrastujú s dynamicky a agogicky bohatou treťou časťou.

V atonálnom období dospel k hudobnému výrazu, ktorý na jednej strane pripomína abstraktné maľby V. Kandinskeho a na druhej strane svojim expresívnym, neurotickým výrazom a pochmúrnou náladou pripomína portréty O. Kokoschu.

Po roku 1913 sa odmlčal. 1918 – založil so svojimi žiakmi Združenie pre súkromné prevádzanie hudby vo Viedni – spolok pre naštudovanie a premiérovanie nových skladieb.

3. obdobie: nový kompozičný princíp s dvanásťtónovou technikou. Má zabezpečiť prevahu nemeckej hudby na ďalších sto rokov. Dekafónia – využívanie chromatiky alebo všetkých dvanástych tónov chromatickej stupnice. Premietnutie do vertikálnej a horizontálnej štruktúry.

Mojžiš a Áron = opera (1932). Obsiahnuté všetky princípy dekafónie ako i dôkaz jeho tvrdenia, že na jednom rade tónov možno vybudovať i celú operu ako z jedného kusu. Filozofický a humanistický náboj. Apoteóza dobra víťaziaceho nad zlom a ľudskosti nad krutosťou.

V roku 1933 emigroval do USA.

Ten, ktorý prežil Varšavu , op. 46 (1947) pre recitátora, mužský zbor a orchester. Otrasné dielo, ktorým vrcholí Schönbergova angažovaná tvorba. Zhudobnil vlastný text podľa rozprávania očitého svedka likvidácie židov vo varšavskom gete.

Óda na Napoleóna, op. 41 (1942) – parodický zmysel namierený proti akejkoľvek politickej tyranii.

ALBAN BERG

Schönbergov žiak. Robil transkripcie. Popularizácia Schönbergovej metódy. Vytvára most medzi dekafóniou a klasickým tonálnym systémom. Dekafónia môže oscilovať. Písal články v časopisoch.

Woyzeck (tiež Vojcek) – opera (1917-1921). Büchnerova dráma. Libreto si vytvoril Berg, zmodernizoval ho do expresionistickej predohry. Hrdinom je jednoduchý vojak, úbožiak vydaný na pospas cynickému týraniu. Vojenský lekár ho zneužíva ako pokusné morča k vedeckým experimentom. Pod vplyvom injekcií sa mení na beztvarú, šialenú ľudskú trosku, ktorá sa stáva vrahom a končí samovraždou. Formálna stránka: vyrastá zo základných symfonických a inštrumentálnych foriem (jednotlivé obrazy majú formu sonáty, fugy, ronda, suity, rapsódie, passacaglie a pod.). 2. dejstvo – štruktúra symfónie.

Lyrická suita pre sláčikové kvarteto (1926) – jedno z jeho najosobnejších a výrazovo najpresvedčivejších diel. Prvý krát použil dodekafonickú techniku.

Berg – intenzívny melodický výraz, bohatá koloristika, formová disciplína, voľná dodekafónia.

ANTON WEBERN

Vynikajúci muzikológ. Schönbergov žiak. Do kompozičnej techniky vniesol ešte viac matematickej konštrukcie a myšlienkovej abstrakcie. Prepracoval systém dekafónie do najmenších detailov. Majster skratky, hudobnej miniatúry. Niektoré jeho komorné diela, ale aj orchestrálne skladby trvali 2-3 minúty. Okrem jednej skladby žiadna neprekročila trvanie 10. minút. Jeden tón prirovnával k živej bytosti. Predznamenanie punktualizmu. Krajná atomizácia zvuku.

SATOR

AREPO

TENET

OPERA

ROTAS

ERIK SATIE

  Predstavuje zvláštnu postavu, kontroverzný. Z niečoho okrajového sa stalo niečo dôležité vo všeobecnosti. Nadväzuje na neho Cage, dadaizmus, minimalizmus. Hudobník kaviarní. Ostal by neznámy pokiaľ by sa nezoznámil s Debussym. Satie sa rozchádza s romantizmom. Vysmieval sa romantickým hodnotám. Transparentne triviálny.

Tri skladby v tvare hrušky, Zatvorené. Chcel sa odlíšiť od dobových konvencií. Hudba každodena – ako štrnganie príborov, ktoré si neuvedomujeme.

Gymnopédies – spája sa estetika kabaretu a antiky. Tri pomalé klavírne kusy. Gymnopédie boli slávnosti tela a ducha. Vznešenosť, gracióznosť a zároveň banálnosť Parížskych podnikov po záverečnej. Jednoduchá štruktúra.

1. obdobie = ezoterika, mystika
2. obdobie = dadaizmus
3. obdobie = obnaženie prostoty a lapidárnosti

Zhudobnil Platónové dialógy – spievajú ženy. Popiera to čo bolo v romantizme zakladajúce. Chce byť triviálne každodenný.

Parade – balet. Ďagilevov balet. Libreto napísal Cocteau. Picasso vytvoril kubistické kostýmy. Choreografia – Massine. Hučanie parníka, písacieho stroja atď. Plné espritu – odrážajú svet inak ako nemecký expresionizmus. Náznaky novoklasicizmu – nerozvinuté.

Vexations – dva motívy. Osem a pol hodiny.

Satie byl vlastně prvním minimalistou. Experimentoval s hudbou, které říkal „furniture musique“, čímž mínil zvuky pozadí či prostředí. Tím se stal vlastně předchůdcem ambientní hudby. Skládal hudbu tak, aby byla poslouchána např.z různých úhlů, proto vzájemně velmi podobné skladby dělil do jednotlivých částí z tohoto hlediska. Mnoho jeho skladeb bylo inspirována středověkou kompoziční architekturou.

Jeho nejslavnějšími díly jsou „Gymnopédies“ (tři příbuzné skladby pro klavír), mystické Vexations z roku 1893 (tvoří je 840 krát opakovaná krátká klavírní pasáž), klavírní suita „ Trois Morceaux“, balet „Parade“ (s účastí několika speciálních nástrojů) a další baletní kus „Relâche“ (s doprovodnou filmovou sekvencí).

Hudba Erika Satie byla pro současníky nepřijatelná, proto zůstala pro šurší publikum neznámou až do šedesátých let 20. století.

PARÍŽSKA ŠESTKA

Pařížská šestka (Les Six - název inspirovaný Pětkou, sdružením ruských umělců) je jméno, kterým roku 1920 označil kritik Henri Collet ve svém článku, nazvaném Les cinq russes, les six français et M. Satie (Pět Rusů, šest Francouzů a pan Satie - Comoedia, 16. ledna 1920) skupinu francouzských skladatelů, pracujících na Montparnasu a jejichž hudba je často považována za vzdor proti wagnerismu a impresionismu.

Zakladateľ – Cocteau. Opojenie zo slobody. Zrýchľuje sa tempo. Ženy sa ostrihali, krátke sukne. Viera v budúcnosť. Estetika urbanizmu.

Manifest (Cocteau) = Kohút a harlekýn. Kohút je symbolom Francúzska, zvestovateľ. Harlekýn všetko dokáže podryť svojim humorom. Prirodzenosť výrazu, zaútočil na impresionizmus (Ravel), hudba pozemská, ideál vo francúzskom klasicizme (rovnoprávnosť rozumu a citu), koniec experimentovania s ohromujúcou hudbou. Oči mŕtvych zatláčame jemne, třeba jemne otvárať aj oči živých. Divadlo ničí všetko, dokonca aj Stravinského.

1.Hudba je preťažená zbytočne zložitými postupmi, ktoré rozmazávajú obrysy hudobných foriem. Treba sa vrátiť k normálnej jasnej forme, tak ako ju stvorili Haydn a Rameau.(ideál sonáty Haydna, suity Rameau)

2.Romantika preháňa citovosť. Treba podľa vzoru klasikov znova nastoliť rovnováhu medzi citom a rozumom.

3.Romantika stále viac rozkladala harmóniu, až došlo k extrému – k zrušeniu tonality – atonalite, ako ju uskutočnil v diele Arnold Schonberg. Proti tejto harmonickej ľubovôli treba znovu nastoliť vládu čistej pevnej tonality ako základného princípu hudobnej stavby.

Formálně byli členy Pařížské šestky:

Georges Auric (1899–1983)

Louis Durey (1888–1979)

Arthur Honegger (1892–1955)

Darius Milhaud (1892–1974)

Francis Poulenc (1899–1963)

Germaine Tailleferre (1892–1983)

G. Auric (Orik) = verný zásadám P6. Inklinoval k Satiemu. Priekopník filozofickej hudby. Je autorom hudby k filmom Kráska a zviera, Moulin Rouge.

F. Poulenc (Pulank) = hľadal ideál vo francúzskom klasicizme. Diatonický. Balet Miláčik.

  Ony dvě zmíněné konstrastní stránky skladatelovy osobnosti se odrazily i na jeho tvorbě - zanechal na jedné straně mnoho odlehčených klavírních skladeb a sonát, na druhé straně hluboké a závažné vokální hudební díla. Stylově má nejblíž k neoklasicismu, byl spíš konzervativní a na rozdíl od kolegů z Pařížské šestky se důsledněji držel diatoniky. Ve všech oblastech tvorby je patrná nezvykle bohatá melodická invence. Poulenc, jenž neměl klasické skladatelské vzdělání, přinesl do francouzské hudby nové melodie, nadhled, vtip a eleganci. Časem si vybudoval ustálené harmonické postupy a použival své typické harmonické přechody. Rád skládal díla pro klavír, na němž sám jako interpret vynikal, a vokální díla. Měl v oblibě více dechové nástroje, než smyčcové. Názory kritiků na Poulencovu tvorbu se dodnes rozcházejí. Někteří ho odmítají brát vážně a tvrdí, že jeho díla hraničí s kýčem, jiní ho považují za nejpřínosnějšího člena Pařížské šestky.

L. Durey (Duré) = podľahol vplyvu Schönberga.

Když bylo v roce 1917 mnoho divadel a koncertních síní zavřeno kvůli válce, rozhodli se Blaise Cendrars a malíř Moise Kisling uspořádat koncert na 6 Rue Huyghens, kde měl svůj ateliér malíř Emile Lejeune. Pro tuto událost byly stěny ateliéru ověšeny plátny od Picassa, Matisse, Légera, Modiglianiho a dalších. Hrála se hudba Satieho, Aurica, Honeggera a Dureyho. Právě na tomto koncertě napadlo Satieho, že by kolem sebe mohl vytvořit skupinu skladatelů, nazvanou Les Nouveaux Jeunes, předchůdce Pařížské šestky.

1920 – kritik Collet označil hnutie menom P6.

Vydávali aj časopis.

1920 – pět členů skupiny také spolupracovalo na hudbě pro Cocteauovo dílo Les Mariés de La Tour Eiffel (Svadobčania na Eiffelovke), produkované Ballets Suédois, konkurenty Ballets Russes. Cocteau původně zadal hudbu Auricovi, ale protože ten nestihl dodat hudbu včas, rozdělil úkol mezi všechny zbylé členy skupiny. Durey nebyl v té době v Paříži a proto se projektu neúčastnil. Premiéra díla byla veřejným skandálem, který se vyrovnal i skandálu předešlého roku, kdy bylo uváděno Stravinského Svěcení jara. Navzdory tomu (nebo možná právě proto) bylo dílo Les Mariés de La Tour Eiffel v repertoáru Ballets Suédois po celá dvacátá léta.

Vôl na streche – 1920. D. Milhaud (Mijo) tu zúročil Brazílske zážitky. Balet na libreto Cocteau. Pôvodne hudba k filmu. Ranný tanečný jazz – ten kombinovali so svojou hudbou. Cocteau to premenil na balet. Hudba je zvláštna. Klauni Fratellinovci. Zvláštna bitonalita. Znenie harmónie vo viacerých harmóniách. Nahrádza zaužívané postupy. Uvoľnenosť bez toho aby sa zachádzalo do frívolnosti.

Poznámka: bitonalita – súčasné vedenie dvoch relatívne rozdielnych samostatných tonálnych, alebo modálnych prúdov alebo pásiem v rôznych tóninách. Dve intervalové alebo akordické pásma, ktoré postupujú proti sebe, alebo sa vzájomne dopĺňajú.

Asimilácia jazzu do symfonickej hudby (prvenstvo Millhaud). Použil saxofóny. Nesmierne všestranný skladateľ. Bol z Provensálska. Kozmopolita. Esprit, hravosť, priamočiarosť, pretvárať rôzne svetové podnety. Drobné opery, piesňové cykly = Katalóg kvetín. Stredomorský lyrizmus. Veľmi originálny.

Inklinoval aj k neoklasicizmu. Skomponoval 12. klasických symfónií (prejavujú sa neoklasické tendencie), 6 symfónií bolo miniatúrnych (realizácia túžby po jednoduchosti a skratkovitosti). Každá trvá od 3 do 7 minút.

Milhaud je také autorem několika extrémně krátkých oper, z nichž sedmiminutový Vysvobozený Théseus (La Délivrance de Thésée) je zapsán jako nejkratší světová opera i v Guinessově knize rekordů. Orfeové nešťastie = Orfeus je ránhojič a Euridika cigánka. V monumentálnych operách využíval filmovú projekciu – Krištof Kolumbus (má štyri hodiny). Libreto napísal Claudel. Glorifikoval Kolumbusa do polohy hlásateľa náboženských vyznaní. Vznikla v Južnej Amerike. Štúdium folklóru a histórie brazílskeho národa. Bolivar (1943). Majú spoločenský dosah, súvisí aj so situáciou v Európe, ktorá sa obracala najmä proti Židom.

Komorná tvorba: 18. sláčikových kvartet, Suita pre husle, klarinet a klavír, rôzne koncerty a komorné skladby pre najrozličnejšie nástrojové obsadenie.

Arthur Honegger (Oneger) – pôvodom Švajčiar. Kompozičná sofistikovanosť. Ovplyvnil ho Bach, Beethowen, Wagner. Chcel obohatiť Bachov odkaz.

Pacific č. 231 = futuristická skladba. Dá sa zaradiť k poetike P6. Nešlo mu o deskripciu lokomotívy, ale o ideu stroja. Poloha, ktorá u Honeggera nezvíťazila. Postupne sa odkláňal od zásad P6. Začína komponovať hudbu, ktorú Cocteau pokladal za zradu P6.

Kráľ Dávid = oratórium. Symbolický žalm. Odkazy na Händla po Stravinského. Nechcel tvoriť pre akademické publikum. Zlúčil vysoké (abstraktné) s profánnym bez toho aby znižoval latku.

Symfóniám venoval dvadsať rokov života.

Jana z Arcu na hranici = 24. 12. 1930 (menil ju v roku 1943). Freska, opera, oratórium.

Libreto: Paul Claudel. Retrospektíva. Začína tým, že Jana je odsúdená na smrť. Potom sa odohráva súdny proces (na čele súdu sedí brav, somár je pisárom, baran a ovce sú prísediaci). Reč žánrov (reč štýlov) – od polyfónie po detskú pieseň, gregoriánsky chorál po súčasné tance (foxtrot). Ostrý kontrapunktický výraz medzi tým čo sa deje na scéne a tým čo hrá hudba. Od archaickej hudby cez barokovú koloristiku až po súčasnú hudbu.

NOVOKLASICIZMUS – inicioval Stravinskij. Predstavuje pestrú vetvu – Skriabin, Šostakovič. Po I. svetovej vojne sa prihlásila estetika novej vecnosti. Berlín – jedno z hlavných hudobných miest Európy (20-te roky). Všetko patetické stratilo význam. Snaha o nové, čisté umenie. Stravinskij – modelovanie starej hudby.

Paul Hindemith

Bohuslav Martinů

Benjamin Britten

PAUL HINDEMITH

  Má dve línie: 1, novoklasicistcká

                        2, provokačno avantgardná

Deklaroval o sebe, že chce byť revolucionár. Skvelý huslista. Dvadsaťjeden ročný sa stal koncertným majstrom Frankfurtskej opery. Nepokladal komponovanie za mystickú činnosť. Prve Hindemithove skladby nadväzujú na novoromantizmus. 1919-1920 = snažil sa zdôrazňovaním erotičnosti „ohromiť meštiaka“.  Tri operné jednotaktovky. Bizarné témy. Obludne expresívne, obscéne.

Vrah, nádej žien = na morbidný námet O. Kokoschu. Odohráva sa v staroveku – predstavuje boj dvoch pohlaví v ktorom víťazí muž.

Nusch – Nuschi = burmský cisár Waing vzdychá nad únosom svojich štyroch najkrajších žien slovami kráľa Marka z Tristana a Isoldy, čo poslucháči chápali ako lacné zosmiešnenie R. Wagnera.

Svätá Zuzana = dej sa odohráva v kláštore, kde žijú mníšky v úplnej izolácii. Stupňuje sa v nich zmyselnosť, niektoré sa dokonca vzrušujú sochou nahého Krista, začo ich čaká trest – zamurovanie za živa.

Klavírna tvorba. V zajatí džezu a kaviarenskej hudby. Suita pre klavír op. 26 (1922) – vkladá dobové tance – boston, skimmy, ragtime.

Komorná hudba (Kammermusic Nr. 1-7). Cyklus skladieb pre komorný orchester alebo sólový nástroj so sprievodom orchestra.

Život Márie op. 27 (1927) – pre soprán a klavír. Na text E. M. Rilkeho. Prepracoval ju do orchestrálnej podoby. Tonálne rozšírená harmónia. Vzdal sa atonality.

Cardillac op. 39 (1926) – opera. Poviedka E. T. Hoffmanna. Príbeh zlatníka, ktorý sa nedokáže vzdať svojich výrobkov, kradne ich nazad, aj za cenu vraždy.

Maliar Mathis (1934) – opera. Sedem obrazov. Hindemith ukončil obdobie povojnového búrliváctva, odmietajúceho emócie a orientáciu na Novú vecnosť. Námet zo 16. storočia, zo života maliara M. Grünewalda, autora Isenheimského oltára. Dielo je silne skeptické, autor si kladie otázku, kde by mal byť umelec v dobe spoločenskej krízy?

1. časť Koncert anjelov

2. časť Ukladanie do hrobu

      3. časť Pokušenie sv. Antona

CHARLES IVES

Predstavuje ďalší prapodivný zjav. Zvláštny aucajder. Dlhý čas nereflektovaný. Má netradičný životopis. Odrezal sa od diania, nechodil na koncerty. Mal zvláštnu obcesiu používať citácie z klasickej hudby. Alúzie. Popri bizarnostiam sa u neho objavujú inovácie. Mikrointervaly. Z jednej strany znie jedna hudba, z druhej iná. Komponoval do roku 1918. V roku 1947 získal Pulitzerovu cenu. Je úzko spätý s panteistickou filozofiou. Bohatstvo nič nemať. N. Hawthorne (Šarlátové písmeno). Osobný priateľ M. Twaina. Iné motivácie aby komponoval hudbu. Neživil sa hudbou. Predzvesť PM – kombinujú sa dva zvláštne svety – vytvára organický celok.

1906 = dve orchestrálne skladby – Dve úvahy.

1, Nezodpovedaná otázka = vážna téma (úvaha)

2, Central Park v tme = ľahšia téma (úvaha), mlčanie druidov.

Namiesto trubky hoboj. Pre nás je cené, že k riešeniam dospel samostatne. Extrémne prekvapujúce. Sviežosť, inšpiratívnosť.

FUTURIZMUS

Hnutie za nové umenie. Vzniklo v Taliansku. Obdiv k strojovosti, pásovej výrobe. Lietadla, automobily, mrakodrapy. Reakčné hnutie. Odmietali ženy, chválili vojnu. Zakladateľ: Marinetti. Objavuje sa teória relativity, Freud, preceňovanie intelektu.

Luigi Russolo – v roku 1913 uverejnil manifest “L'Arte dei rumori” (Umenie hluku). Typizoval hluky a zvuky do šiestych kategórií. Veril, že kombinácia zvukov umožní vytvoriť najpravdivejšie a úplne novátorské symfónie.

Futuristi formulovali ideu, ktorá sa neskôr stala živá. Predzvesť hudby 50-tych rokov (zvuky, šumy).

Busoni – je možné vychádzať z akýhkoľvek zvukov.

Intonarumori (intonátory zvuku) – špeciálne hudobné nástroje, schopné produkovať “hudbu hlukov” (tzv. bruitizmus). Pri produkcii tejto hudby, futuristi recitovali a čítali svoje manifesti.

Russolo zaujímavo odôvodňuje futuristické myšlienky. Hovorí, že človek má rád to známe, pohodlné.

V roku 1906 vznikol v USA prvý elektrický nástroj. Rozvíjanie novej koncepcie hudby.

EDGARD VARÈSE

Byl francouzský hudební skladatel, který převážnou část života strávil ve Spojených státech. Poznal mnohých umelcov. Skvelý dirigent. Ján Krstiteľ novej hudby. Podľa neho je napísaný román Ján Krištof (R. Roland).

12 tónov v oktáve je konvenciou. Je možné vychádzať z akejkoľvek tónovéj a zvukovéj konvencie. Odmietol Európsku avantgardu.

SUCHOŇ

Typický kompozitór ľudových piesní. Študoval v Prahe (Novák).

1931-1932 = Malá suita s passacaglion, op. 3 pre klavír.

1932 = Nox et solutido, op. 4, päť piesní pre mezzosoprán a klavír (malý orchester) na básne I. Krasku.

1932 – definitívny rozchod s romantizmom. Modalita – hypersenzitívny a expresívny.

1933 = Burleska, op. 7, pre husle a orchester. Vykryštalizované poznanie slovenskej ľudovej kultúry. Pohanský svet slovenskej ľudovej kultúry.

Balada – k tomu Suchoň často siaha.

Bohuslav Martinů

Bohuslav Martinů (8. prosince 1890, Polička – 28. srpna 1959, Liestal, Švýcarsko), je světově proslulým českým hudebním skladatelem moderny 20.století. Jeho umělecký vývoj prošel od impresionismu přes neoklasicismus, expresionismus a inspiraci jazzem až k ryze vlastnímu kompozičnímu stylu.

Pocházel z rodiny poličského obuvníka a pověžného, narodil se ve věžní místnosti zdejšího chrámu svatého Jakuba. Na pražské konzervatoři, kterou navštěvoval v letech 1906-10, prošel několika odděleními – studoval hru na housle, klavír a varhany. V letech 1920-23 působil jako houslista v České filharmonii. Nadále ale skladbu studoval soukromě; ovlivněn českou hudební tradicí, impresionismem Claude Debussyho a literární dekadencí. Teprve když měl za sebou první závažné kompozice, stal se v letech 1922-23 žákem Josefa Suka. Od roku 1923 žil trvale mimo vlast.

Pokračoval ve studiu v Paříži u skladatele Alberta Roussela (1869-1937), protože obdivoval francouzské umění, především jeho řád, čistotu, rovnováhu a vytříbený vkus. Kosmopolitní Paříž roku 1920 se však změnila. Impresionismus již dávno nevládl hudební scéně, tentokrát to byla hudba Pařížské šestky, jazz a především Stravinskij, který Martinů ukázal, jak mohou být do hudebního umění přesvědčivě zpracovány folklórní motivy. To přivedlo Martinů ke komponování skladeb inspirovaných lidovou hudbou, počínaje pantomimickým baletem Špalíček. Stejně tak jako Stravinskij i Martinů záhy a s úspěchem koketoval s jazzem, například v Jazzové suitě a baletu Kuchyňská revue, nebo v opeře Tři přání. V důsledku hospodářské krize třicátých let obrátil svou pozornost ke komorní hudbě. Nejvýrazněji ovlivnil Martinů neoklasicismus s hudební formou concerta grossa, pocházející ze 17. století. Ta se mu stala základem pro řadu nových děl. V předvečer podepsání Mnichovské dohody, která Martinů trvale oddělila od rodné země, zkomponoval i přes velké pracovní vytížení „Koncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány“. Odkryl v něm své hluboké emoce a bolest i přes zdánlivě nezaujatý postoj k politické situaci.

Klíčovým dílem Martinů třicátých let se stala „opera snů“ Julietta. V tomto díle opouští svůj geometrický neoklasicistní styl, aby prozkoumal iracionální svět představ s jeho na fantazii založenou „snovou logikou“. V hudbě, která je spojena se stále unikající krásnou Juliettou, použil Martinů harmonický postup, později nazývaný v martinůovské literatuře „Juliettin spoj“. Tento spoj je převzat z jedné části Tarase Bulby Leoše Janáčka a je velkým momentem pozdních skladeb Martinů jako "ideé fixe". Ve Spojených státech pak Martinů usiloval o nový lyrismus, který nebyl v tehdejší soudobé hudbě nijak rozšířen. V období čtyřicátých let nabýval fantazijní prvek v tvorbě Martinů stále větší důležitosti. Symfonie z válečného období komponované pro americké orchestry jsou pozoruhodné svou spontánností, logickým uspořádáním celku, rytmickou svěžestí a silně synkopovanou melodií. Vzácnou harmonickou čistotu a především nedefinovatelnou "českou aurou" připomíná pozdní tvorbu Antonína Dvořáka.

V padesátých letech získal Martinů dostatečnou odvahu a našel i technické prostředky, které mu umožnily vytvářet díla plná fantazie a nespoutaného výrazu i při zachování smyslu pro formu. Tento umělecký přístup obohatil jeho pozdní velké kompozice jako jsou "Symfonické fantazie" (Symfonie č. 6) a průzračné dílo "Fresky Pierra della Francesca", v nichž kultivovaná neoimpresionistická struktura předchází principy aleatoriky a navozuje nekonečný svět imaginace. Souběžně s těmito díly komponoval řadu skladeb s lidovými náměty, tzv. "pozdravy domů„, které ilustrují jednoduchost a neobyčejnou čistotu výrazu. V posledních letech svého života se Martinů bez přehnané a závažné sentimentality začínal znovu obracet k základním otázkám lidské existence. Tato tendence je zřejmá v Řeckých Pašijích a v „Eposu o Gilgamešovi“ a především v instrumentálních skladbách jako jsou „Paraboly“, „Inkantace“ a „Koncert č. 4 pro klavír“. V pozdním období Martinů vyslovuje myšlenku, která pro posluchače 21. století stále více nabývá na významu:

Umělec se stále ptá po smyslu života, svého vlastního i lidstva, hledá pravdu. Systém neurčitosti otevírá naše každodenní životy. Tlak mechanizace a uniformity je pro člověka impulsem k tomu, aby protestoval a umělec má jen jednu možnost, jak tento protest vyjádřit a tím je jeho hudba.

Bohuslav Martinů zemřel 28. srpna 1959 ve švýcarském Liestalu a byl pohřben, podle vlastního přání, na Sacherově pozemku na Schönenbergu. V roce 1979 byly jeho ostatky převezeny do rodné Poličky, kde byl pohřben vedle ženy Charlotty, zemřelé v předcházejícím roce. V rodném městě je také zbudován jeho památník a muzeum [1].

1. smyčcový kvartet, 1920-21; Loutky I - III, 1912-24; Half - Time, 1924; 2. smyčcový kvartet, 1925; Voják a tanečnice, opera; Violoncellový koncert, 1930; Špalíček, balet, 1931-32; Hry o Marii, opera, 1933-34; Julietta (Snář), opera, 1936-37; 4. smyčcový kvartet, 1937; Concerto grosso, 1937; Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány; Sinfonietta giocossa pro klavír a orchestr, 1940; 1. symfonie, 1942; 2. symfonie, 1943; 3. symfonie, 1944; 4. symfonie, 1945; 5. symfonie, 1946; 6. smyčcový kvartet, 1946;Ženitba, opera, 1952; 6. symfonie (Symfonické fantazie); Gilgameš, oratorium, 1954-55; Otvírání studánek, kantátový cyklus, 1955; Fresky Piera della Francesca , 1955 ; 4.klavírní koncert Inkantace , 1956; 5. klavírní koncert Fantasia concertante , 1957; Mirandolina, opera, 1959; Řecké pašije, opera, 1954; Ariadna, opera, 1958

1. Hry o Marii je opera skladatele Bohuslava Martinů z roku 1934.

Na začátku 30. let 20. století se Martinů, prodlužující si svůj pobyt v Paříži, odvrátil od francouzské avantgardy a začal komponovat pro české scény jevištní díla na národní témata. Po Špalíčku začal zpracovávat různé mariánské a v širší rovině náboženské příběhy do cyklu, který příznačně nazval opera-špalíček.

Ve Francii se v té době dočkala velkého zájmu historická divadelní věda, např. práce teoretika Gastona Batyho, které za prvotní začátky evropského divadla označovaly hry ze středověku. Jeho znalcem byl i režisér a divadelník Jindřich Honzl, se kterým Martinů své záměry neustále konzultoval při komponování v letech 1933-1934.

Opera nakonec obsahuje čtyři příběhy, každý pocházející z jiné literární oblasti a každý také jinak zpracovaný. Rozdělena je do dvou dílů, z nichž každý má ještě kratší prolog a tzv. velkou hru (mirákl).

I. díl

Panny moudré a panny pošetilé Liturgickou hru z 12. století přeložil, nebo spíš na její náměty nově zpracoval Vítězslav Nezval. Příběh o deseti pannách, které očekávají příchod Pána. Pošetilé ale vezmou s sebou málo svící, a když Pán přijde, neuvidí ho.

Mariken z Nimégue Vlámský námět z 15. století zpracoval Martinů původně podle francouzského překladu belgického spisovatele a dramatika Henriho Ghéona, až později dostal překlad Viléma Závady a na něj hotovou partituru upravil. Krásná Mariken se nechá ve městě svést ďáblem na cestu zla. V malém městečku ale vidí hru o Maškaronovi a Panně Marii a dává se na pokání, za což je její duše vykoupena.

II. díl

Narození Páně Montáž z nejrůznějších lidových textů řady vánočních her.

Sestra Paskalina V této části zpracoval Martinů legendu o sestře Paskalině, přeloženou Juliem Zeyerem, ale doplnil ji z různých dalších zdrojů - o komentující texty z latinské liturgie, ale i z moravské lidové poezie. Paskalina, která odešla z kláštera pro světskou lásku, je za nespáchanou vraždu svého milého odsouzena k upálení na hranici, odkud ji ale zachraňuje milost Panny Marie.

Uvedení

Martinů původně plánoval věnovat operu k dirigování Václavu Talichovi, ale ten v té době ještě nebyl ve vedení Národního divadla a tamní přípravy se tím mírně zdržely. To Hrám nečekaně pomohlo, protože o v té době velmi vyhledávaného skladatele projevili zájem i v Brně a premiéry se chystaly na obou scénách. V Národním divadle ale k ní nakonec nedošlo.

Světová premiéra opery proběhla 23. února 1935 bez přítomnosti Martinů v brněnském divadle v režii Rudolfa Waltera a za řízení dirigenta Antonína Balatky se Zorou Šemberovou v hlavních tanečních rolích. Výpravu vytvořil za úzké skladatelovy součinnosti František Muzika. V témže roce obdržel Martinů za svou operu státní cenu. Díky úspěchu se opera později hrála i na řadě jiných scén.

2. Julietta (opera)

Julietta aneb Snář (francouzsky Juliette ou la clé des songes) je jedna z vrcholných oper Bohuslava Martinů. Skladatel ji zkomponoval v Paříži na vlastní libreto podle divadelní hry Georgese Neveauxe v letech 1936-1937. Premiéru měla v Praze 16. března 1938.

Po roce 1935, kdy uspěl se svými lidovými tóny prodchnutými scénickými díly (Špalíčkem, Hrami o Marii a Divadlem za bránou) hledá Martinů látku k závažnější opeře. Uvažuje o Snu noci svatojánské, Gogolových Večerech na dědince nedaleko Dikaňky i o hře Dybuk, ale nakonec se rozhoduje pro Juliettu. Neveux, se kterým se osobně seznámil, kvůli zájmu Martinů odmítl i nabídku na zhudebnění od Kurta Weilla

Martinů do původního textu Neveuxe zasáhl - zkrátil ho o polovinu a změnil závěr, který tak v opeře vyznívá jako návrat na začátek opery. I s Juliettou se obrací na tým spolupracovníků, které znal už od Her o Marii (režisér Jaroslav Honzl, scénograf František Muzika), a podobně se obrací i na Václava Talicha, který tentokrát má možnost zapojit se do příprav a diriguje premiéru.

Děj opery

I. jednání: Cestující s knihami Michel hledá v malém přístavním městě Juliettu, na jejíž hlas stále vzpomíná. Setkává se ale se zvláštním chováním zdejších obyvatel, které se vysvětluje až tím, když pochopí, že všichni trpějí ztrátou vzpomínek. Michel se svými vzpomínkami všechny obyvatele fascinuje. Když se setkává s Juliettou, ta ho vítá jako ztracenou lásku, ale není jisté, zda si Michela skutečně pamatuje, nebo zda jen další vyprávění přejímá za svou vzpomínku.

II. jednání: Michel se po řadě zvláštních událostí setkává s Juliettou v lese. Střet Michelových realistických vzpomínek a Juliettiných fantastických představ končí odchodem Julietty, po které Michel vystřelil, aniž by bylo jasné, zda ji trefil. Počáteční pozdvižení je brzy zapomenuto, Michel sám již si není jist, proč přijel, a je připraven na odplutí z města, když znovu slyší Juliettin hlas.

III. jednání: Michel je najednou v ústřední kanceláři pro sny, kde jsou přidělovány sny těm, kteří usínají - trestanci před popravou, nočnímu hlídači atd. Michel se chce vrátit do svého snu, i když ho úředník upozorňuje, aby se vrátil a nezapojil se mezi šedé postavy, které odmítly ze snu odejít. Michel ale slyší hlas Julietty a nakonec se vrhá zpět do svého snu, aby se znovu objevil na začátku děje, v přístavním městě, kde hledá Juliettu.

Osoby a obsazení

Uvedení

Vysoké nároky a snad i nemoc Václava Talicha oddálily premiéru, ale nezabránily uvedení Julietty na scéně Národního divadla. Světová premiéra 16. března 1938 s Otou Horákovou jako Juliettou a Jaroslavem Gleichem jako Michelem přinesla skladateli obrovský úspěch, za který byl Martinů Talichovi neskonale vděčný. Julietta se stala jeho nejhranější operou v Česku i za hranicemi, i když na další uvedení čekala dlouhá léta.

Na scéně Národního divadla byla uvedena znovu třikrát, v roce 1963 (dirigent Jaroslav Krombholc, režisér Václav Kašlík, Marie Tauberová jako Julietta a Ivo Žídek jako Michel), v roce 1989 a ve spolupráci s North Opera v Leedsu v roce 2000.

Na základě audiozáznamu inscenace z roku 1963 byl natočen Kašlíkův televizní film z roku 1969, zfilmována byla ale Julietta i ve Francii v roce 1950 s Gérardem Philipem v hlavní roli a s využitím hudby Martinů.

Až do konce svého života Martinů pracoval na drobných úpravách opery. Po dvaceti letech od premiéry připravoval její vlastní francouzskou verzi, kterou už ale nedokončil.

3. Mirandolina

Mirandolina je opera skladatele Bohuslava Martinů na vlastní libreto, zkomponovaná v letech 1953-1954.

Martinů složil Mirandolinu pro Guggenheimovu nadaci při svém pobytu v Nice. Kvůli tomu, že nemohl najít vhodného libretistu, zpracoval sám předlohu Carla Goldoniho Locandiera, a to původní italský text, což ho zdržovalo při kompozici.

Původní odmítavé stanovisko dramaturgů, že je dílo „těžké“, Martinů nechápal. Nakonec se premiéra konala v provedení souboru Národního divadla v Praze na scéně tehdejšího Smetanova divadla (nyní Státní opera Praha), ale vinou problémů s nakladatelem až 17. května 1959 pod řízením dirigenta Václava Kašlíka.

Děj

Po představení postav (markýze di Forlimpopoli, hraběte d'Albafiorita a rytíře di Ripafrattta - a titulní postavy, hostinské Mirandoliny) se rozbíhá děj, v němž hrabě stojí o hostinskou, zatímco ta chystá pomstu přezíravému rytíři, v čemž jí má pomáhat i její služebník Fabrizio. Ve druhém jednání pomáhají zaplést léčku Mirandolině i dvě herečky, které se vydávají za vznešené dámy. Rytíř propadá lásce k Mirandolině.

Mezihru před třetím, posledním jednáním tvoří často samostatně provozované Saltarello. Rytíř zoufale žárlí na Mirandolinu, do které se ale zamilovali i oba další šlechtici. Celý příběh rozplétá až Mirandolina, která přede všemi nabídne manželství zamilovanému Fabriziovi.

Obsazení

4. Řecké pašije

Řecké pašije jsou vrcholné operní dílo skladatele Bohuslava Martinů podle románu řeckého spisovatele Nikose Kazantzakise. Opera existuje a provozuje se ve dvou různých verzích, jejichž premiéry byly v roce 1961 v Curychu a v roce 1999 v Bregenzu.

Vznik díla

Bohuslav Martinů dlouhou dobu uvažoval o napsání operního dramatu, už před druhou světovou válkou např. žádal Karla Čapka o zaslání libreta, později uvažoval o hře Anského Dybuk. Vhodnou látku ale nalezl až na sklonku svého života.

V roce 1954 přečetl Martinů Kazantzakisův román Řek Zorba a byl jím nadšen. Kazantzakis shodou okolností v té době také pobýval ve francouzském Antibes, a tak se oba umělci v říjnu 1954 osobně seznámili. Martinů původně plánoval zhudebnit Zorbu, ale nakonec si to rozmyslel, protože by bylo obtížné vybudovat tak rozsáhlé operní dílo jen pro dvě jednající osoby. Poslechl tedy doporučení Kazantzakise a začal pracovat na zhudebnění jiného jeho románu Kristus znovu ukřižovaný (vyšel anglicky jako The Greek Passion, tj. Řecké pašije). Už na podzim roku 1954 začal Martinů s prací na opeře, ale nejprve začal sám psát libreto, což mu zabralo nejvíce času.

Kazantzakis podporoval Martinů při jeho zásazích do děje, aby byl zajištěn dramatický spád vzniklé opery. Zásahů ale bylo potřeba mnoho a práce se protahovaly. Navzdory zestručnění vznikalo obří dílo o čtyřech jednáních a šestnácti scénách. Ke komponování se nedostal dřív než za rok a až v roce 1956 pracoval na opeře soustavněji. 15. června 1957 je ale první verze hotova a Rafael Kubelík se přimlouvá v Londýně, ve slavné opeře Covent Garden o jejich uvedení. Tamní vedení divadla se rozhodlo předložit operu komisi odborníků a na základě jejího verdiktu ji odmítlo.

Druhá verze

O Řecké pašije ale projevil zájem operní dům v Curychu, ale přiměl Martinů k zásadním škrtům. Martinů ale místo zkracování zcela překomponoval podstatné části opery. Ve skutečnosti je možné právem hovořit o dvou verzích Řeckých pašijí jako o dvou různých operách. Celá partitura druhé verze opery byla dokončena až 15. ledna 1959, kdy již byl Kazantzakis po smrti (zemřel 26. října 1957). Curych skutečně operu přijal a světová premiéra se tam ale konala až 9. června 1961. Již ve stejném roce byla partitura opery vydána tiskem v londýnském nakladatelství Universal Edition.

Osoby

Osoby uvedeny podle druhé verze.

Děj

I. jednání: V řecké vesnici Lykovrissi se chystají velikonoční pašijové hry. Kněz Grigoris rozděluje role - pastýř Manolios bude představovat Krista, vdova Katerina Marie Magdalena a Panait, její nápadník, bude Jidáš. Jednotliví vesničané uvažují nad významem sobě přidělených rolí a nad tím, jak se jejich chování s nimi shoduje. Nastává soumrak a do vesnice přichází pod vedením kněze Fotise skupina uprchlíků z jiné vesnice, která byla zničena nájezdem Turků. Grigoris se ale obává o blahobyt svých spoluobčanů, a když jedna z uprchlic umírá hladem, označí ji za nositelku cholery a uprchlíky vyhání. Katerina ale nabízí skupiny pomoc a Manolios jim ukazuje blízkou horu, kde se mohou usadit.

II. jednání: Katerina je zamilovaná do Manolia. Lakomec Ladas chce získat bohatství od uprchlíků za peníze, které dává kramáři Jannakosovi. Ten ale vidí bídu uprchíků, zželí se mu jich a místo podvodu na nich jim odevzdá přinesené peníze.

III. jednání: Manolios se chová stále více jako Ježíš. Katerinu přesvědčuje, že jejich láska může být jen duchovní, jako byla láska Krista k Marii Magdaleně. Vyzývá také vesničany, aby pomohli uprchlíkům, ale starší obyvatelé vesnice jsou proti a rozmýšlejí plán, jak tomu a rostoucímu vlivu Manolia ve vesnici zabránit.

IV. jednání: Na vesnické svatbě Grigoris Manolia vylučuje z církve a odsuzuje ho. Manolios vysvětluje své jednání jako vedené Ježíšovými myšlenkami. Z hory sestupují zbídačelí uprchlíci, v nastalé rozepři Panait Manolia zabije. Lid na obou stranách želí Manoliovy smrti, uprchlíci opouštějí vesnici, aby našli jiné místo k životu.

Uvedení

V pražském Národním divadle nastudoval Řecké pašije první režisér Václav Kašlík s dirigentem Josefem Kuchinkou v roce 1967. Hlavní role stvárnili např. Ivo Žídek (Manolios), Eduard Haken (Grigoris) nebo Naděžda Kniplová (Kateřina). Znovu se na českou první scénu vrátily až v roce 1984 (režie opět Kašlík, dirigent Zdeněk Košler a byly hrány 64krát.

Ve Velké Británii uvedla operu nejprve Velšská národní opera v dubnu 1981 za řízení Charlese Mackerrase, později zaznamenaná na komerční audio nahrávku. Ve Spojených státech byla hrána poprvé v nastudování studentů hudební školy Indiana University v Metropolitní opeře v New Yorku také v roce 1981.

První verze byla zrekonstruována muzikologem Alešem Březinou až v roce 1999 pro operní festival v Bregenzu, kde byla uvedena ve světové premiéře 20. června 1999. Režíroval ji David Pountney a dirigoval Ulf Schirmer. Londýnská Covent Garden, která operu odmítla v roce 1957, ji uvedla záhy po Bregenzu 25. dubna 2000.

V lednu 2005 proběhla česká premiéra první verze opery v Moravském národním divadle v Brně v Pountneyho režii a za řízení dirigenta Christiana von Gehrena. 13. dubna 2006 byly Řecké pašije v první verzi poprvé uvedeny i v Národním divadle, původní inscenaci vytvořil režisér Jiří Nekvasil, kritika ji označila za provinční.

V Řecku byly pašije poprvé uvedeny v roce 2005 rovněž za řízení von Gehrena, který byl Schirmerovým asistentem při světové premiéře v Bregenzu.

Nahrávky

1. Supraphon, 1981, dirigent: Charles Mackerras, Státní filharmonie Brno, Český filharmonický sbor, sólisté Helen Fieldová, John Mitchinson, Arthur Davies, John Tomlinson ad. druhá verze
2. Koch Classics, 1999 (live nahrávka), dirigent: UIf Schirmer, Vídeňští symfonikové, Moskevský komorní sbor, sólisté Nina Stemmeová, Christopher Ventris, John Daszak, Esa Ruuttunen ad. první verze