Návrat na detail prednášky / Stiahnuť prednášku / Univerzita Pavla Jozefa Šafárika / Katedra dejepisu / Svetove dejiny

anglicko pojmy (anglicko___pojmy.doc)

unionistické strany, politické strany ve Velké Británii, jejichž cílem je zachování svazku Velké Británie a Irska. V         roce 1886 založena strana liberálních unionistů (J. Chamberlain), později vstoupila do koalice s konzervativní stranou, s níž 1912 splynula (Konzervativní strana Velké Británie). V Severním Irsku činná jako oficiální Unionistická strana (ulsterští unionisté), která byla u moci až do zavedení přímé britské správy v         roce 1972. Kromě ní působí v Severním Irsku i Demokratická unionistická strana a Ulsterská lidová unionistická strana.

Konzervativní strana Velké Británie, politická strana založená po volební reformě 1832 (viz též reformy volební v Anglii v 19. stol.) jako nástupkyně toryů, spojujících se se špičkami whigovské aristokracie. Oficiálně organizována v roce 1867 jako konfederace National Union of Conservative and Constitutional Associations (od té doby utvořila 17 vlád a podílela se na 6 koaličních). Dnešní název strany od 1912 po spojení s liberálními unionisty (stoupenci unie mezi Velkou Británií a Irskem). Východiskem programu byly ideje E. Burkeho, který v roce 1791 proti francouzskému revolučnímu racionalismu postavil anglickou ústavu, vytvořenou historickým procesem a legitimizovanou tradicí; politika založena na obecné zásadě zachování statu quo, umožňující zároveň v případě nutnosti akceptovat nebo i aktivně uskutečňovat pružně pojímaný proreformní program. V roce 1894 se strana přihlásila k volební reformě z 1832. Cíle konzervativní politiky vyjádřil v diskusi s liberály B. Disraeli 1872: zachování tradiční ústavy oproti neanglickým republikánským tendencím, zachování a zvětšení britské koloniální říše, sociální povznesení životních podmínek dělnictva. Profil strany charakterizoval jako národní stranu, stojící nad třídami. Deklarované zásady zůstávaly v platnosti až do 20. stol. Teprve po 1945 i v konzervativní straně přijímána reformní opatření labouristů, přičemž od pol. 70. let nastoupila další fáze vývoje ve znamení hledání nové konzervativní linie (viz též thatcherismus). Nejvýznamnějšími předáky strany B. Disraeli a R. A. T. Cecil v 19. stol., v meziválečném období S. Baldwin a A. N. Chamberlain, za 2. světové války a v poválečném období W. L. Churchill, R. A. Eden, M. H. Macmillan, A. F. Home, E. G. Heath a M. Thatcherová.

toryové, příslušníci anglické (od roku 1707 britské) politické strany vytvořené v 70. – 80. letech 17. stol.; označení vzniklo z původně hanlivé přezdívky pro irské bandity a přeneslo se i na členy Konzervativní strany, vytvořené částečně ze strany toryů ve 30. – 40. letech 19. stol. Toryové se od 2. pol. 17. stol. do pol. 19. stol. střídali spolu se stranou whigů ve vládě; od 20. let 19. stol. se začali reorganizovat. Nová skupina umírněných toryů se dostávala do konfliktu s tzv. vysokými toryi (high tories), vedenými Stewartem Robertem a A. Wellingtonem. Obecně toryové vyjadřovali zájmy pozemkové aristokracie a vysokého duchovenstva, později i části velké buržoazie.

whigové [vigové] a) příslušníci anglické a od roku 1707 britské politické strany vyjadřující zájmy obchodní a později i průmyslové buržoazie; strana vznikla v 70. a 80. letech 17. stol. jako opozice proti absolutistickým a rekatolickým snahám posledních Stuartovců. V parlamentu whigové v opozici proti konzervativním toryům prosadili slavnou revoluci v letech 1688 – 89 a nástup hannoverské dynastie v roce 1714. Za vlády Jiřího III. začal vliv whigů slábnout. Velká francouzská revoluce přispěla k vnitřnímu štěpení whigů; část se přiklonila k toryům a umírněná liberální skupina se od začátkem 20. let začala profilovat jako strana průmyslových kapitalistů a středních vrstev a stala se základem Liberální strany Velké Británie

Labouristická strana [lejbristycká], Labour Party, Strana práce – britská politická strana levicového směru. Vznikla v roce 1900 spojením Odborového kongresu (Trades Union Congress), Nezávislé labouristické strany a Fabiánské společnosti jako Výbor pro dělnické zastoupení; název Labour Party od roku 1906. Do roku 1914 vystupovala v koalici s liberální stranou, během první světové války její vliv vzrostl. Roku 1918 byly přijaty stanovy platné s úpravami dodnes (autor S. Webb). První vládu Labouristické strany sestavil v roce 1924 J. R. MacDonald a znovu v letech 1929 – 31. Další labouristické vlády vedli C. R. Attlee 1945 – 51, H. Wilson 1964 – 70, 1974 – 76, J. Callaghan 1976 – 79. Stranu řídí Národní výkonný výbor, v němž jsou zastoupeni členové parlamentu za Labouristickou stranu, nejvyšším orgánem je výroční konference. Předseda Tony Blair (* 1953).

Fabiánská společnost, socialistická společnost ve Velké Británii; založena v roce 1884. Zakládajícími a vůdčími členy byli G. B. Shaw a manželé B. a S. Webbovi. Název byl odvozen od jména římského vojevůdce (Fabius Cunctator), jehož úhybná taktika, kterou se vyhýbal ostrým bojům, mu zajistila vítězství nad silnějším protivníkem. Cílem Fabiánské společnosti bylo dosažení socialistické společnosti evoluční cestou a demokratickými prostředky, čemuž chtěla pomáhat osvětovou a vzdělávací činností. Fabiánská společnost je kolektivním členem Labouristické strany.

Gladstone [gledstoun] William Ewart, * 29. 12. 1809, † 19. 5. 1898, britský politik. V         letech 1867 – 94 vůdce liberálů, odpůrce politiky B. Disraeliho. Od 1832 poslanec, 1843 – 45 ministr obchodu, 1845 – 46 kolonií, 1852 – 55 a 1859 – 66 financí, 1868 – 74, 1880 – 85, 1886, 1892 – 94 předseda vlády. Do čela politiky vynesen volebním vítězstvím liberálů v         roce 1868. Provedl řadu reforem v britských institucích, reagujících na potřeby industriální éry (omezení privilegií státní církve, odluka církve a státu v Irsku, 1870 povinná všeobecná školní docházka). V zahraniční politice řada porážek, zejm. když proti prioritě britských imperiálních zájmů postavil zásadu práva národů na sebeurčení. Neúspěšná byla i jeho snaha o prosazení autonomie Irska (Home Rule). Jeden z největších britských politiků 19. stol., faktický zakladatel liberální strany v         roce 1877. I jeho zásluhou se politika, do té doby výsada úzké skupiny lidí, stala záležitostí celonárodního zájmu.

reformy volební v Anglii, rozšíření volebního práva v Anglii v 19. stol. Důsledek společenských změn souvisejících s dokončením průmyslové revoluce v Anglii; většina obyvatel se od konce 18. stol. přesunula do průmyslových oblastí severu a severovýchodu země (tzv. černá Anglie), kde rychle rostoucí města (Manchester, Birmingham, Sheffield ad.) požadovala své zastoupení v parlamentě. První zákon o reformě 1832, probojovaný whigy, některým dosud nezastoupeným městům zajistil zastoupení v parlamentě, takže celkový počet voličů se zdvojnásobil. Reformou přijatou v květnu roku 1867 byl snížen volební cenzus; tím se počet voličů opět zdvojnásobil (nedořešeno zůstalo postavení žen a většiny dělnictva). 1884 získali volební právo i dělníci z venkovských hrabství.

parlamentarismus, systém, respektive metoda uskutečňování státní moci. Základním principem je rozdělení zákonodárných a výkonných orgánů. Privilegované postavení má parlament, který vládě vyslovuje důvěru a může provádět její kontrolu. Vláda je tak parlamentu politicky odpovědná.

samospráva a) forma správy veřejné, jejíž podstata spočívá v tom, že územně nebo jinak organizované společenství lidí si spravuje své záležitosti samostatně a činí rozhodnutí o nich všemi členy přímo nebo prostřednictvím volených orgánů. Samostatnost samosprávy znamená její určitou nezávislost na státu, především ve smyslu nepodřízenosti orgánům státní správy. Samospráva vzniká a působí na základě zákonem vymezeného právního rámce; podléhá státnímu dohledu ve smyslu soudního přezkoumání jejích rozhodnutí. V ČR mají orgány samosprávy právo vydávat obecně závazné vyhlášky v souladu se zákony a prováděcími právními předpisy vydanými ústředními správními úřady. Orgány územní samosprávy mohou podat ústavní stížnost k Ústavnímu soudu proti nezákonnému zásahu státu. Viz též komora, korporace veřejnoprávní, obec; b) způsob řízení organizace (podniku ap.), ve kterém řízení zajišťují sami zaměstnanci, a to buď přímo, nebo prostřednictvím vybraných zástupců.

nonkonformisté, členové některé z nekatolických anglických církví, které se odštěpily od církve státní.