Návrat na detail prednášky / Stiahnuť prednášku / Univerzita sv. Cyrila a Metoda / Filozofická fakulta / Antika LS

platon 5 (platon_5.doc)

V. Obec

1. Ideál „Ústavy“

§115 V části antických pramenů nese „Ústava” název „Obec čili o spravedlnosti”. Ke spojení obou témat dochází v jedné Sókratově me todické poznámce (368c-369b), která je důležitá pro kompozi ci díla: Kdyby nám byl uložen úkol přečíst z dálky malá písmena a my zjistili, že stejná písmena se jinde nacházejí ve velkém pro vedení, přečetli bychom napřed velká písmena a pak pohlédli na ona malá, zda jsou skutečné stejná jako ta velká. „Spravedlivý” se vypovídá o jednotlivém člověku i o obci. Proto chce Sókratés nej prve zkoumat spravedlnost v obci a teprve poté položit otázku, zda se obdobná ctnost nachází také v jednotlivém člověku. V tomto srovnání se projevuje dominující moment pojetí obce v „Ústavě”: jednota. Obec je po vzoru jednotlivých lidí myšlena jako organis mus; její stavy odpovídají mohutnostem duše. Jednotlivec je or gánem rozsáhlejšího celku; má určitou funkci pro celek, a na ce lek je odkázán pro své přežití, mravní seberealizaci a blaženost. Toto srovnání navozuje (především v návaznosti na Karla R. Poppera) velmi diskutovanou otázku, zda je Platón duchovním otcem totalitarismu.

§116 Původ obce Platón spatřuje v tom, že člověk je bytost nedostatku, která své rozmanité potřeby nemůže uspokojit bez pomoci dru hých. Nejprve načrtává obec, která má výlučné ekonomickou funkci (369b-373e). Už na této rovině se obrací proti individu alisticko-egoistickému obrazu člověka, na kterém spočívá smluv ní teorie sofistů a kterou Platón líčí jako východisko rozhovoru (358 e nn.). Již jako bytost potřeb je člověk sociální bytostí; dru hý mu není soupeřem, nýbrž pomocníkem. Skutečnost, že každý člověk má různé nadání a že specializace prospívá kvalitě práce, vede ke společnosti založené na dělbě práce. Lidé jsou skromní; spokojují se s jednoduchou stravou a neplodí více dětí, než kolik jim dovoluje jejich majetek. Tento obraz („obec vepřů”) je ovšem nerealistický potud, přehlíží-li dynamický a diferencovaný cha rakter lidských potřeb. Sókratés proto po zdravé obci líčí obec „rozbujelou”, určenou přebytečnými, přepychovými nároky. Rostou cí potřeby jsou příčinou vnějších a vnitřních konfliktů. Umožňu jí růst počtu povolání a tím i obyvatel a nutí obec, aby se zmoc ňovala území sousedů; dochází k válce. Princip společnosti založené na dělbě práce tedy vyžaduje vlastní stav: strážce (373e-374e). Tento stav se poté rozděluje na ty, kdo vydávají rozkazy, a na podřízené. Z kritérií, podle nichž je vybírána vrstva vedoucí (412c-414b; 484a-487a), vysvítá další podstatný rys obce: intelektualismus. Strážci mají ochraňovat obec v nejširším smys lu tak, aby ji ušetřili úpadku. K tomu ji musí milovat, což opět předpokládá vhled, že jim samotným se povede dobře jen tehdy, povede-li se dobře obci. Teprve poznání, co je skutečně dobro, po znání, které ruší rozdíl mezi egoismem a altruismem, činí vůdce způsobilé plnit jejich úlohu. Zavedením strážců je ekonomická děl ba práce doplněna o dělbu politickou mezi vládnoucími a ovláda nými. Dosud byl ekonomický stav ponechán sobě samému. Nyní existuje nadřazená instance, která může regulovat konflikty a tak udržoval jednotu.

§117 Platón žádá přísné oddělení strážců od ekonomické základny (414a-417b). Nejdůležitější důvod je funkcionální zřetel, který určuje ce lou obec. Strážci mohou svou úlohu plnit jen tehdy, nesledují-li sami žádné ekonomické zájmy. Jinak by byli korumpováni žádostivostí. Jakmile „budou míti sami svou vlastní půdu, své domy i peníze, bu dou místo strážců hospodáři a rolníky, ostatním občanům se stanou místo spojenců nepřátelskými pány, po celý život budou jen nená viděti a nástrahy činiti, zatímco jiní budou nenáviděti jich a jim ná strahy činiti...” (417ab). Tak Platón dospívá k tomu, že strážcům zakazuje majetek i rodinu. Vydržovat je budou zbylí občané; obyd lí, stravování, ženy i děti jsou společné. Interpreti vedou spor o to, jak těmto nerealistickým rysům rozumět. Sotva učiníme Platónovi zadost, vezmeme-li je jako doslovná nařízení pro konkrétní obec. Mají především kritickou funkci. Proti panujícím nešvarům korup ce a nepotismu se má provokativně postavit jiný extrém. Obec „Ústa vy” je ideální pravzor, jehož uskutečnitelnost Platón výslovné pone chává otevřenou (592ab).

§118 Obec je založena a Sókratés se vrací k výchozí otázce po spravedl nosti (427d-434c). Dokonalá polis musí mít čtyři kardinální ctnosti (zdatnosti): moudrost, statečnost, uměřenost a spravedlnost, které Pla tón přejímá z tradice. Moudrost, ctnost vládců, je takové vědění o dob ru, které překračuje všechna jednotlivá umění a zahrnuje a vede veškeré ostatní vědění; s moudrostí musí obec rozhodovat o sobě jako celku. Zatímco moudrost je vědění, zakládá se statečnost na pouhém a od vládců přejatém mínění o tom, co je pro obec dobré. Podřízení strážcové jsou stateční, stojí-li neochvějně při obci na vzdory bolesti, strachu a žádostivosti. Uměřenost je rozumové uspo řádání žádostí. Jako politická ctnost je uměřenost výrazem souhla su všech stavů obce v otázce, kdo má vládnout. Ekonomická báze je uměřená, je-li přesvědčena, že je v jejím vlastním zájmu, aby ji řídili vzdělanci. Pojem spravedlnosti formuluje požadavek speciali zace, který byl určující už při zakládání obce vepřů. Spravedlivý je ten, kdo vykonává své zaměstnání a do cizích úkolů se nevměšuje. Spravedlnost je příčinou ostatních ctností: vznikají, když se určitý stav (příp. mohutnost duše) věnuje výlučně své specifické funkci. Vede k extrémnímu separatismu a zároveň k extrémní jednotě. Jen nejvyšší stav je způsobilý a oprávněn k rozumově zdůvodněnému politickému rozhodnutí; nižší stavy vládu nijak ovlivňovat nemohou a nesmějí. Specializace vede k extrémní odkázanosti na sebe navzájem. Individuum je částečkou, která má určitou funkci pro ce lek a na něm je závislé.

§119 „Ústava” hájí intelektualistickou koncepci politiky, která předpokládá sókratovský optimismus ohledně motivující síly vhledu v dobro. Žádá-li Platón, že vládnout mají filosofové, nepožaduje vládu jedné třídy, nýbrž rozumnou politiku orientovanou na zájmy všech. Ve shodě se sofistickým osvícenstvím zastává názor, že politika se musí orientovat na rozum a nejenom na tradované normy. Vládu – a v tom je smysl oddělení strážců od ekonomické báze – nesmějí určovat žádné zájmy; má sloužit výlučně dobru celku. Vycházíme-li z toho, že pro pojem společenské třídy jsou podstatné vlastní zájmy, pak obec ,Ústavy” třídním státem není. Zde je třeba výklad ideální obce doplnit o její protějšek, čtyři úpadkové formy (543 c- 576 b). Právě tyto formy jsou formami třídní vlády. Timokracie je vláda branné moci, oligarchie vláda bohatých. Příčinou rozkladu je selhání výchovy. Dvě nižší duševní mohutnosti se vzpírají vedení rozumu. Muž timokratického zřízení je určován ctižádostí. V oligarchii již není určující silou věcná kompetence, nýbrž výše příjmu toho, kdo obec vede. Vládnoucí třída chce upevnit svou moc prostřednictvím své výchovné politiky. Mladí lidé jsou sváděni k bezuzdnosti a mar notratnosti; tak přicházejí o majetek a politický vliv. Dochází k roz štěpení obce na třídu bohatých a chudých; vzniká proletariát, který o obec nemá zájem a stává se pro ni nebezpečím.

§120 Platón vychází z toho, že lide jsou si od přirozenosti nerovní. V základech pojmu spravedlnosti z „Ústavy” tkví jistá proporcionální rovnost. Každý má dospět k vlastnímu uskutečnění v míře, která je pro něj možná, a získat to, co je mu přiměřené. Kritická otázka zní, zda Platón z rozdílného nadání nevyvozuje nerovnost politic kých práv. Není princip specializace neprávem přenášen z ekono micko-technické roviny na rovinu politickou? Odpověď závisí na tom, jakou váhu přiznáme tvrzením o uměřenosti. Mohou být inter pretována v tom smyslu, že souhlas ovládaných je podstatný moment obce. Rovnost politických práv při různem nadání by se pak projevila v tom, že ovládaní mohou svůj souhlas dát, avšak i odepřít. Ovšem i shovívavá interpretace musí uznat, že v „Ústa vě” není konsensus institucionalizován. Výtku, že Platón hájí ab solutismus vzdělanců, nelze snadno vyvrátit.

§121 Obec má za cíl výchovu individua ke ctnosti, a tím i ke svobodě. Člověk má získat vládu sám nad sebou, být sám se sebou v soula du a stát se tak jedním (443c-e). Především ve své kritice demo kracie (555 b - 562 a) se Platón obrací proti mylnému pojetí svo body. Svobodu nelze zaměňovat s libovůlí a svévolností, v nichž jednotlivec podléhá svým chvilkovým náladám a žádostem. Poli ticky se extrémní demokracie přeměňuje v tyranidu. Proti tomu Platón staví své vlastní, sókratovské pojetí svobody: Svobodný je ten, kdo činí, co opravdu chce. Kdo koná to, co považuje za dob ré, aniž to dobré je, nekoná, co chce opravdu. Svoboda je sebe určení prostřednictvím rozumu, který jedině může dobro poznat. Ale toto poznání předpokládá řád duše, daný spravedlností. Patologie úpadkových forem ústav ukazuje, že s úpadkem ctností jednotlivce se roz vrací i politická svoboda. Udržet ji lze jen náležitou výchovou.

2. Vláda zákonů

§122 Také pro „Politikos” je ideálem vláda, která spočívá na vědění; jen takto řízená obec je skutečná, kdežto všechny ostatní jsou pou hými napodobeninami. Umění pravého státníka je silnější než zá kony. Stejně jako lékař či kormidelník, může i státník plně dostát různosti lidí a situací, zatímco zákon je strnulé pravidlo, které be re v úvahu jen průměrné danosti (293c-296a). Také pravý stát ník z „Politika” nese absolutistické rysy. Pokud chce a může usku tečnit jen to nejlepší, není odkázán na souhlas občanů (296a-297b). Ale jasněji než v „Ústavě” Platón spatřuje, že se musíme spokojit jen s odrazem, protože pravá obec se skutečností nikdy stát nemůže. Neexistuje vedoucí a spravedlivý politik, který nezne užívá svou moc; proto se obec musí řídit psanými zákony (301 c-302 b).

§123 Rovněž „Nomoi“ („Zákony“) důrazně trvají na tom, že rozum jako princip svobody se nesmí podřizovat zákonu. Ale se znalostí lidské přirozenosti vzrostla Platónova úcta k zákonům. Život lidí musí být řízen zákony, jinak by se v ničem nelišili od divé zvěře. Platón vidí důvod ve slabosti poznání a charakteru. Ačkoli státník ví, že obecné blaho je nadřazeno zájmům soukromým, nebude mít sám ze sebe sílu držet se tohoto vhledu vinou svého sobectví (874e-875d). Stejně jako pro obec „Ústavy”, jsou jednota a poznání dobra základními hodnotami i pro obec „Nomoi”. Zdůrazňuje se společné vlastnictví majetků a žen (739b-e). „Nomoi” však chtě jí stanovit zákony pro uskutečnitelnou obec. Jednota nemá být do sažena rigorózním omezením na určitou funkci, nýbrž družností. Občané se mají navzájem poznávat; proto je počet vlastníků půdy a (do otroctví neprodejných) bezzemků omezen na 5040 (737e). K jednotě a družnosti má přispívat i spravedlnost, která záleží v tom, že při nestejném přirozeném nadání se každému dostane poměrným rovným dílem (757d), a také uspořádání majetkových vztahů, které se má vyvarovat příliš velkých rozdílů mezi chudý mi a bohatými (744b). Vedle rozumnosti a družnosti se nyní jako třetí základní hodnota objevuje právě politická svoboda (693bc). Uskutečnění těchto základních hodnot vyžaduje smíšenou ústa vu, jíž si Platón připravuje půdu pro pozdější nauku o rozdělení moci. Veškeré ústavy pocházejí od dvou „matek” (693d): od mo narchie, která hodnotu moudrosti realizuje na úkor svobody, a od demokracie, která hodnotu svobody realizuje na úkor moudrosti. Všichni občané obce „Zákonů” mají právo volit vládce, byť je to právo diferencované podle majetkových tříd. Voleni jsou strážci zákonů, nejvyšší vojenští hodnostáři, rada a lokální, k jednotlivým resortům přináležející úřady (kniha VI) a konečně, jak dodává kni ha XII, kontrolní instance euthynů, kterým všichni ostatní politi kové a úředníci musí skládat účty za vedení svého úřadu. S vládci-filosofy z „Ústavy” se opět setkáváme v nejvyšším grémiu, které má zajišťovat existenci obce tím, že bdí nad jejími duchovními zá klady. Toto „noční shromáždění”, zavedené v knize XII (960b), ztělesňuje státnický rozum a zkušenost. Sestává z deseti nejstar ších strážců zákonů, euthynů, z těch, kteří z vůle vlády poznali ji né obce, a z téhož počtu mužů mladší generace. Stejně jako ide ální obec „Ústavy”, má také obec „Zákonů” za cíl ctnost. Ta podle pojetí „Nomoi” není možná bez víry v existenci bohů. Nejpřed nějším úkolem nočního shromáždění je tedy zachovávat nábo ženská přesvědčení, která jsou fundamentem obce. Dvěma stě žejními teologickými tezemi jsou přednost duše před matérií a že řád kosmu lze objasnit jen prostřednictvím božského rozumu. Závěr „Nomoi” (967d) naznačuje Platónovo pojetí jednoty věd (srv. Rep. VII). Matematika vede ve své aplikované podobě jako astro nomie k poznání kosmického řádu a tím k teologii; ve své apli kaci jako nauka o harmonii motivuje člověka k tomu, aby ve svém charakteru i ve svých politických institucích napodoboval věčný řád. Jako v sotva žádném jiném díle se v „Nomoi” projevuje zá kladní teologický rys Platónova myšlení. „Pravím, že vážný zá jem je třeba mít o věc vážnou, ale o nevážnou nikoli, a přiroze ně že bůh je hoden veškerého vážného zájmu, avšak člověk [...] je sestrojen jako hračka boží a to [...] je na něm vskutku nejlep ší“ (803c).