Návrat na detail prednášky / Stiahnuť prednášku / Univerzita sv. Cyrila a Metoda / Filozofická fakulta / Antika LS

aristoteles_1.doc (aristoteles_1.doc)

D. Aristotelés

Život

§130 Aristotelés je původem Ióňan. Narodil se roku 384 př. n. l. ve Stageiře na vý chodním pobřeží Chalkidiké. Oba jeho rodiče po cházeli z rodin lékařů; Aristotelův otec Níkomachos byl lékařem krále Amyntáse III., dědečka Alexandra Velikého. Roku 367 během Platónovy druhé sicilské cesty – vstoupil 17-tiletý Aristotelés do Akademie. Podle biografické tradice byl přezdíván „duchem“, jasným rozumem školy“ a „čtenářem“. V Akademii pracoval po dobu dvaceti let jako Platónův žák, jako badatel a učitel. Roku 347, před či po Platónově smrti, opouští Aristotelés z politických důvodů Athény. V důsledku porobení a zničení Olynthu (Chalkidiké) roku 348 Filippem Makedonským vzrůstá v Athénách vliv Démosthenem vedené antimakedonské strany a život promakedonsky smýšlejícího Aristotela je ohrožen. Od chází proto do města Assos, kam jej pozval Hermiás, samovládce v Assu a Atar neu. Po zhruba dvou letech Aristotelés přesídlil do Mytilény na Lesbu, kde se za čala jeho dlouholetá spolupráce s Theofrastem (nar. asi 370). Roku 343/2 byl pozván králem Fi lippem, aby převzal výchovu tehdy třináctiletého Alexandra. Po zničení Théb v říjnu roku 335 byl odpor proti Makedonii zlomen a Aristotelés se mohl vrátit zpátky do Athén. Nyní vyučoval v Lykeiu, ve veřejném gymnáziu v se verovýchodní části města. Nenávist proti Makedoňanům v Athénách propukla opět napl no po Alexandrově smrti roku 323, a Aristotelés musel město opustit po druhé. Uchýlil se do domu své matky v Chaikidě na Euboi, kde nemocen roku 322 zemřel ve věku 63 let. – Po po pravě svého přítele Hermia Peršany roku 341/0 se Aristote lés oženil s jeho sestrou či neteří Pýthiadou. S ní měl dceru téhož jména a syna Níkomacha.

I Dílo

1. Prameny

§131 V případe Aristotelova díla musíme rozlišovat mezi spisy, které jsou literárně dobře rozpracované a které zveřejnil sám Aristotelés (exoterické spisy, především dialogy), a spisy naučnými neboli pragmatiemi (esoterické spisy), jež byly určeny pro potřeby přednášek. Exoterické spisy vzaly za své, spisy esoterické se dochovaly nesmírné spletitou cestou. Dědicem Aristotelovy knihovny byl Theofrastos. Po jeho smrti (r. 288/5) přešla do vlastnictví jeho spo lužáka Nélea, který ji přenesl do svého rodného města Sképsis (Trója), kde naučné spisy ležely bez užitku zhruba 200 let. Na po čátku 1. století př. n. l. byly objeveny Apellikonem z Téu a dopra veny do Athén, kde se roku 86 př. n. l. dostaly do rukou Sullových, který je dal v Římě upravit gramatikem Tyranniónem. Jeho žák Androníkos Rhodský, jak pozname ná vá Porfyrios (Vita Plotini, kap. 24), spisy uspořádal podle jednotlivých věcných okruhů v „pragmatie“ („pragma“ = „věc“) a pořídil tak vydání, které dalo podnět k intenziv nímu studiu Aristotela. Protože exoterické spisy do své edice ne pojal, upadly v zapomnění. Doklady o využití naučných spisů před Androníkem jsou skromné. Svou edicí Androníkos položil zákla dy názoru, který přetrval až do 20. století, že Aristotelova filosofie tvoří uzavřený, jednotný systém. Vlastní činnost antických ko mentátorů lze poté rozdělit do dvou period. První, ortodoxní linie vychází z rozdílu mezi Platónem a Aristotelem; nejvlivnější je Alexandros z Afrodisiady (kolem 200 n. l.). Počínajíc Porfyriem se roz víjí linie komentátorů, kteří Aristotela interpretují z hlediska novoplatónské filosofie. Svého vrcholu dosa huje v Ammóniovi Hermeiu a jeho škole (5./6. stol. n. l.), jejíž nejvýznačnější posta vou je Simplikios.

2. Dějinně-vývojová interpretace Aristotela

§132 O zpochybnění Aristotelova obrazu, jak jej stvořil Androníkos, se zasloužil Werner Jaeger (1923), Aristotelés je pro něj „tvůrcem myšlenky duchovně-dějinné vývoje“, a tento přístup Jaeger uplat ňuje i na samotného Aristotela. Od té doby se aristotelské bádání vyrovnává s jeho vývojovými hypotézami. Jaegerova teze zní: Aristotelés prošel vývojem od idealisty v Platónové smyslu ke stříz livému empiri kovi. Rozlišuje tři periody: l. Akadémické období. Jak ukazují jeho dialogy, jež do tohoto údobí spadají, je Aristotelés přesvědčeným platónikem. Hájí nauku o tran scendentních ide jích. 2. Léta putovatelská (347-335). Aristotelés kritizuje Plató novu nauku o idejích a rozvíjí vlastní metafyziku, která je stejně jako Platónova metafyzika ještě určena otázkou po transcendent ním jsoucnu. Vznikají první verze jeho velkých děl: urmetafyzika, uretika, urpolitika a spekulativní základy fyziky a kosmologie. 3. Období zralosti neboli druhá athénská perioda. Těžiště Aristo telovy činnosti spočívá v empirickém bádání (sbírka 158 ústav, shromažďování materiálu k biologickým spisům ap.). Metafyzika se již netáže po nadsmyslovém jsoucnu, nýbrž po principech jed notlivé, smyslově vnímatelné substance.

§133 Kritika Jaegerovi namítla, že jeho nárys Aristotelova vývoje je apriorní kon strukce, rozvržená podle schématu romantiky. Zprávy o dialozích i jejich datace jsou příliš nejisté, než aby mohly podpo řit tezi o rané plalónizující periodě. Místní jména v biologických spisech odkazují především na Lesbos a okolí; Aristotelés tedy ten to materiál nashromáždil již mezi léty 345-343 a nikoli až po roce 335. Podle Dirlmeierova (1950) programového článku byl Aristotelés empirikem a pla tónikem na počátku a na konci. Přírodověd ný zájem, který si přinesl již z domova, se mohl naplno rozvinout v Akademii, kde – jak dosvědčuje „Tímáios“ – se velký prostor vě noval právě bádáním o přírodě. Na druhé straně se např. v knize X „Etiky Níkomachovy“, datované do pozdního období, nachá zejí zřejmé ohlasy Platóna: vlastní lidské bytí je božský nús v člově ku. Jaegerova metoda se jako nanejvýš plodná ukázala v tom, že jednotlivá Aristotelova díla již nesmíme nekriticky pojímat jako souvislé výtvory; spíše se musíme tázat po dataci jejich jednotli vých oddílů a počítat s pozdějšími vsuvkami, dubletami a přepraco váními z rukou Aristotelových (či nějakého pozdějšího redaktora). Od toho je třeba oddělit otázku, zda v různě datovaných textech lze rozpoznat filosofický vývoj v Jaegerově smyslu. Před poklad vývoje může být i vytáčkou před věcnými problémy textu. Počínajíc Dirlmeierem (1950) tenduje bádání opět spíše ke zdů razňování „vnitřní jednoty a celistvosti aristotelské filosofie“ (Düring 1966, str. 29; srv. Moraux 1968, str. 94). Směrodatná pro nynější stav diskuse o dataci je práce Düringova 1966 (srv. jeho kratší a doplňující přehled 1968 a Flashar 1983,§13).

3. Spisy

Náš krátký přehled se řídí uspořádáním spisů ve vydání Immanuela Bekkera (1831), podle jehož paginace se Corpus aristotelicum cituje.

a) Organon

§134 Spisy „Kategorie“, „O vyjadřování“, obě „Analytiky“, „Topiky“ a „O sofistic kých důkazech“ soustředil Androníkos do jednoho souboru, kte rý postavil do čela svého vydání; patrně i označení „Organon“ (nástroj myšlení) pochází od Andro níka. Všechny tyto spisy vznikly během aka demického období. Ústřední kapitoly 4-9 spisu „Kategorie“ (Categoriae) zkoumají, co označují výrazy, z nichž je složena jednoduchá výroková věta. Spis „O vyjadřování“ (De interpretatione) se zabývá vý rokem a soudem. „První analytiky“ (Analytica priora) obsahují aristotelovskou sy logistiku. Vědecký sylogismus neboli důkaz, který jako premisy má o sobě zřejmé, pravdivé výroky, je probrán v knize I „Druhých analy tik“ (Analytica posteriora); předmětem knihy II je vědecká definice. „Topiky“ (Topica) se zabývají dialektic kým sylogismem, jehož premi sami jsou výroky, které jsou za pravdivé považovány jen všeobecně. Elenchos (vyvrácení) je sylogismus, který dokazuje kontradiktorický opak protivníkovy teze; tématem spisu „O sofistických důkazech“ (Sophistici elenchi; též Top. IX) je jeho zneužívání sofisty.

b) Spisy k přírodní filosofii, biologii a psychologii

§135 Společné téma knih I-VI „Fyziky“ (Physica) je pojem změny. Změna spočívá v tom, že substrát ztrácí jedno určení a přijímá určení protikladné (I). Na rozdíl od výtvorů jednotlivých umění mají přírodní útvary původ změny v sobě samých. Čtyři příčiny změny jsou látka, tvar, původ působení změny a cíl (II). Změna je uskutečnění možnosti; jejími druhy jsou kvalitativní změna, zvětšení a zmenšení, vznik a zá nik, místní změna (III l). Změna je kontinuální; pojem kontinua (VI) za hrnuje pojem nekonečna (III 4-8) a není možná bez místa, prázd na a času (IV). Za tímco Phys. I-VI vznikla mezi léty 355 a 347, po chází Phys. VIII z druhé athénské periody (Düring 1968, sl. 333-335); zabývá se důkazem existence prvního nehyb ného hybatele.

§136 Knihy I a II raného spisu „O nebi“ (De caelo) rozvrhují astronomický obraz světa. Nebeská tělesa sestávají z pátého prvku, z éteru, jehož jedinou změnou je kruhový pohyb. Kosmos sestává ze sledu koncentrických dutých koulí, z nichž nej zazší tvoří konečnou sféru „prvního nebe“; poměrně malá, zakulacená Země dlí uprostřed. Hvězdy (tvaru koule) jsou upevněny ve sférách, které jsou pohy bovány věčným rovnoměrným pohybem prvního nebe. De caelo II a IV se zabývají čtyřmi prvky sublunární oblasti (země, voda, oheň, vzduch) a jejich přirozeným pohybem. Tuto tematiku rozvádějí obě (patrně také v Akademii sepsané) knihy „O vzniku a zániku“ (De generatione et corruptione). Každý prvek existuje na základě spo jení první látky se dvěma protikladnými hmatovými kvalitami tepla/chladu, sucha/vlhka; střídání těchto protikladů způsobuje jejich vznik, příp. zánik. Míšením řečených čtyř prvků vznikají látky (homoiomerie), z nichž jsou zbudovány orgány živočichů, např. maso, kosti. Účinky čtyř prvků a homoiomerií se zabývá také (co do své pravosti sporná) kniha IV spisu „Meteorologie“ (Meteorologica). Knihy I-III objasňují fyzikální fenomény v atmosféře a na Zemi: me teory, komety. Mléčnou dráhu, mlhu, oblaka, rozmanité druhy srá žek (I); moře, vítr, zemětřesení (II); svě telný kruh (halo) kolem Slunce a Měsíce, duhu (III).

§137 Spis „O duši“ (De anima), datovaný do druhé athénské periody, propojuje bio logické spisy s knihami VII-IX „Metafyziky“ (srv. §168). Kniha I podává přehled a kritiku nauk předchůdců. Klíčo vá je definice duše jako „první skutečnosti“ (tvar, forma) organis mu (II 1). Podaný výměr je rozvíjen popisem a ontologií různých mohutností duše: vyživování, vnímání a žádostivosti a také inte lektu (nús), který již není vázán na tělo (II-III). Za dodatky k De an. lze považovat sedm malých spisů o psychofyzických fenomé nech (vnímání, paměť, spánek, sen, délka života, tělesná teplota, dýchání), které se od 13. století shrnují do jednoho celku pod ná zvem „Par va naturalia“. „Zoologie" (Historia animalium) připra vuje materiál pro navazu jící, více spekulativní zoologické spisy. Knihy I-VI tvoří jednotu. Knihy I-IV obsa hují obecnou anatomii a fyziologii; Aristotelés postupuje od nejdokonalejšího tvora, člo věka, k tvorům nejméně dokonalým. Knihy V-VI pojednávají o plození a vývoji; zde Aristotelés stoupá od nejnižších živočichů k živorodým. Kniha IX popisuje vyživovací a jiné životní projevy a nemoci zvířat. Z místních jmen lze usuzovat, že Aristotelés svůj materiál pro Hist. an. shromáždil během svého pobytu v Mytiléně. Spis „O částech živočichů“ (De partibus animalium) popisuje tři stupně skladeb nosti: skladbu prvků ze základních sil, skladbu homoiomerií a skladbu orgánů. Kniha l se zaobírá metodickými otázkami zoologie; byla sestavena za druhé athén ské periody z čás tečně starších textů (Düring). Speciální pojednání „O lokomoci ži vočichů“ (De incessu animalium) je dodatek k Hist. an. I-IV a je silně ovlivněno teleologickým pohledem. Spis „O pohybu živoči chů“ (De motu animalium) probírá hraniční otázku psychologie, fyziologie a fyziky: Jak může psychický akt žádosti pohnout tělem? Řešení zní, že také žádostivost se váže na určitý tělesný orgán, na „vrozené pneuma“. Nejstarší a nejvíce spekulativní ze zoologických spisů je „O rozplozování živočichů“ (De generatione animalium). V knihách I-III Aristotelés pomocí principů své přírodní filosofie objasňuje plození. Mužské semeno je forma, menstruační krev lát ka. Kniha IV obsahuje mj. jeho nauku o dědičnosti; kniha V pojed nává o ne-teleologických sekundárních vlastnostech, např. o barvě očí a rozdílech vlasů.

c ) „Metafyzika“

§138 Uspořádání 14-ti knih „Metafyziky“, jak se nám dochovalo, je dí lem Androníka Rhodského. Ani název nepochází od Aristotela; doložen je až pro 1. století př. n. l. Sám Aristotelés cituje jedno tlivá pojednání „Metafyziky“ jako „první filosofii“ (De motu anim. 700 b 8). Podle rozšířeného názoru byl název „metafyzika“" {meta ta fysika) původně knihovnickým označením pro spisy, které v Androníkově vydání následovaly po dílech k přírodní filosofii; teprve Simplikios vykládá toto slovo jako označení pro vědu o tom, co je za přírodou (Zeller II 1, str. 80). To je správné, po kud při tom nepřehlédneme, že knihovnické uspořádání sledo valo strukturu výuky a „bylo zdůvodněno přirozeností našeho po znání, a tím koneckonců i věcné podmí něno“ (Reiner 1954, str. 219). Jednota „Metafyziky“ je problémem především proto, že se v ní nacházejí očividně různé pojmy metafyziky. Diskuse o pra vosti, relativní chronologii a původním uspořádání spisů a poku sy odlišit v rámci „Meta fyziky“ různé vrstvy či rozvrhy sahají da leko před Jaegera (srv. přehled u Bonitze 1849, str. 9-35); naproti tomu nová je jeho dějinně-vývojová hypotéza. – Následu jící pře hled obsahu má připravit půdu filosofické interpretaci (§§ 147 nn.).

§139 Met. I (Alfa): Metafyzika, zvaná „moudrost“ (sofia), je věda o nejvyšších příči nách či principech; vyvěrá z přirozené touhy člověka po vědění. Aristotelés kriti zuje nauku o příčinách počínajíc Thalétem až po Platóna. Met. II (Alfa elatton) je králky úvod do studia metafyziky, která se nyní označuje jako „zkoumání pravdy“. Met. III (Beta) formuluje 14 aporií, jejichž řešení je úkolem „hledané vědy“. Met. IV (Gama) určuje metafyziku jako vědu o jsoucnu ja kožto jsoucnu; také zkoumání axiomů (princip sporu; věta o vy loučeném třetím) je jejím úkolem. Met. V (Delta) je slovník, kte rý předkládá rozmanité významy třiceti filosofických termínů. Met. VI (Epsílon) pojednává o jsoucnu jakožto jsoucnu. Vyslovu je pro dějiny interpre tace metafyziky ústřední otázku, jaký je vztah vědy o jsoucnu jakožto jsoucnu k vědě o božském jsoucnu (theologika), a rozlišuje (stejně jako V 7) čtyři významy výrazu „jsoucí“. Met. VII-IX (Zéta, Éta, Théta} („knihy o substanci“): Otáz ka po jsoucnu jakožto jsoucnu vede k otázce, co je vnímatelná sub stance (úsia), jsoucno ve vlastním smyslu. Objasňována je pomo cí pojmů látka a tvar, možnost a skuteč nost. Met. X (Ióta) je samostatná přednáška o pojmu jedna a pří buzných pojmech identity, ne-identity, podobnosti a protikladu. Met. XI (Kappa} je prav děpodobně poaristotelovská kompilace z Met. III, IV VI a Phys. III a V. Met. XII (Lambda) je samostatný spis. Kap. 1-5 pojednávají o vnímatelné, proměnlivé substanci, kap. 7-10 o substanci nepro měnné, božské. Rovněž Met. XIII (Mý) pokládá otázku, zda kromě proměnlivé substance existuje i substance neproměnná, božská. Za tímto účelem jsou diskutovány nauka o idejích a pýthagorejsko-platón ská teze, že čísla jsou substance. Pojednání končí kap. 9, 1086a18. Met. XIV (Ný) (od XIII 1086a18) kritizuje Platónovu nauku o principech a ideálních číslech (srv. §125).

§140 O relativní chronologii knih „Metafyziky“ je „tolik názorů, kolik (je znalců aristotelovské metafyziky“ (Düring 1966, str. 593). Pro následující (§§ 147-179) interpretaci předpokládám, že kniha Lambda je raným rozvrhem celé první filosofie a že knihy o sub stanci spadají do druhé athénské periody. O tom panuje široká sho da. Připojuji se k Düringovu (1968, sl. 335) názoru, že knihy Gamma a Epsílon je třeba datoval do téhož období jako knihy Zéta, Éta a Théta.

d) Spisy k etice a politice

§141 Pod Aristotelovým jménem se dochovala tři pojednání k etice: „Etika Níkoma chova“ (Ethica Nicomachea – EN), „Velká etika“ (Magna moralia – MM) a „Etika Eudémova“ (Ethica Eudemica – EE). Kniha I „Etiky Níkomachovy“ rozvíjí pojem blaženosti a načrtává psychologii, která rozlišuje mezi rozumovou a žádavou mo hutností duše. Oh niskem knihy II je definice mravní ctnosti, tj. ctnosti žádavé mo hutnosti duše. EN III 1-7 se zabývají dobrovolností jednání. EN III 8-15 a EN IV podávají popis jednotlivých mravních ctností. V pří pade knih EN V-VII je kontro verzní, zda původně náležely k EN či k EE. EN V pojednává o spravedlnosti, EN VI o dianoetických ctnostech, tj. o ctnostech rozumové mohutnosti duše. EN VII se zaobírá slabostí vůle (nezdrženlivostí) a přináší první pojednání o slasti. Tématem EN VIII a IX je přátelství. EN X začíná druhým pojednáním o slasti, aby poté po dala závěrečnou odpověď na otáz ku po blaženosti. Nejdůležitějšími tématy „Velké etiky“ jsou: ctnost; rozdělení dober; dobrovolnost; popis jednotlivých mravních ctností; spravedlnost; dianoetické ctnosti (kniha I); slabost vůle; slast; přátelství (kniha II). „Etika Eudémova“ se zabývá blažeností (I), mravní ctností obecné a dob rovolností (II), jednotlivými mravní mi ctnostmi (III), přátelstvím (VII), slastí ve smyslu příznivého osu du (eutychia) a zastřešujícím mravním ideálem krásy a dobra (kalokagathia) (VIII). Jako knihy IV až VI se do EE vřazují tzv. kontroverzních knihy EN V až VII.

§142 Podle rozšířeného názoru je EN ze všech tří zmíněných děl nej zralejší. Její pravost je nepochybná. MM i EE platily v 19. století za nepravé. Počínajíc Jaege rem (1923) se vesměs prosadila teze, že EE je Aristotelovým dílem, ovšem dřívěj ším než EN. Pravost MM je sporná dodnes. Jedná se o poaristotelovskou kompilaci (Jaeger), anebo o Aristotelovu nejranější etiku (von Arnim, Dirlmeier, Düring)? Hodnocení EN ani EE nelze oddělit od problému kon troverzních knih. Dirlmeier (EE, str. 361-365) je přisuzuje EN, Kenny (1978) naproti tomu EE.

§143 „Politika“ (Politica) vychází z otázky po odlišnosti polis od ostatních lidských společenství (I 1 n.). Polis sestává z domácností (oikos); Aristotelés se proto obšírně zabývá správou domu (oikonomia) (I 3-13). Následuje diskuse známých teorií obce a stávajících ústav (II); těžiš tě knihy tvoří kritika Platónovy obce a spartské ústavy. Kniha III po dává obecnou teorii obce. Táže se po pojmu a ctnosti občana (1-5). Aristotelés rozlišuje tři formy ústav: krá lovství, aristokracie, politeia; a jejich úpad kové podoby: tyranida, oligarchie, demokracie (6-8). Základním principem ústavy je spravedlnost, která spočívá v rov nosti; ale podle jakých kritérií lze určit rovnost a tím i práva různých skupin v polis (9-13)? Kniha III 14-18 pojednává o království. Kni hy IV-VI analyzují existující demokratické a oligarchické ústavy. Od otázky po ústavě, která je nejlepší o sobě, je třeba odlišit otázku po nejlepší ústavě, uskuteč nitelné za daných okolností. Nejlepší z mož ných ústav je ta, v níž, má hlavní slovo střední stav. Aristotelés roz lišuje legislativu, exekutivu a judikativu a popi suje, jak jsou tyto mo ci rozděleny v různých ústavách. Zkoumá příčiny revolucí. „Politika“ končí rozvrhem ideální chce (VII-VIII). Otázka po nejlepší obci před pokládá otázku po blaženosti jednotlivého člověka; ukazuje se, že politika a etika se překrý vají (VII 1-3). Aristotelés stanovuje vnější podmínky, které jsou pro ideální obec nezbytné: počet a přirozené nadání obyvatel, velikost a polohu území, polohu a rozlohu obce, žádoucí povolání a stavy (VII 4-12). Těžištěm knihy jsou podrobná nařízení pro výchovu (VII 13 – VIII 7). – Ani „Politika“ není ucelený spis. Nicméně právě otázka po nejlepší ústavě propojuje jednot livá pojednání v jednotu. Tuto otázku však Aristotelés pokládá v různém smyslu, a rozdílnými metodami na ni odpovídá. Nejranější částí spisu jsou knihy VII a VIII. Vykazují značnou blízkost k Platónovi, především k jeho druhé nejlepší obci v V. knize „Zákonů“.

e) Rétorika a poetika

§144 Tři knihy „Rétoriky“ zahrnují dva spisy, jež oba lze datovat do akadémického období: vlastní ars rhetorica (I-II) a pojednání „O pró ze“, jak tradovaný název Peri lexeós (III) tlumočí Düring (1966, str. 149 n.); tento spis se zabývá stylem (1-12) a částmi řeči (13-19). Rétorika je umění přesvědčit posluchače. Prostředky k tomu jsou řečníkova osobnost, schopnost ovlivnit city posluchačů a technika argumentace (I 2). Je třeba rozlišovat mezi poradní či politickou řečí, jejímž cílem je prospěšné a škodlivé (4-8), slavnostní řečí, kte ré jde o krásné a ošklivé (9), a soudní řečí, jejímž cílem je spra vedlivé a nespravedlivé (10-15). Kniha II probírá jednotlivé pře svěd čovací prostředky. Řečník musí vzbuzovat dojem rozumného, čestného a poslucha čům příznivě nakloněného muže (1). Otázce citového ovlivnění publika slouží analýza afektů (2-11) a popis charakterových vlastností (12-17). Argumentačními prostředky réto riky jsou příklad a enthymema, tj. rétorický sylogismus, jenž na rozdíl od důkazu (srv. § l 34) pracuje nikoli s nutnými, nýbrž s prav děpodobnými premisami (18-26).

§145 „Poetika“, sepsaná zřejmě v téže době jako „Rétorika“, se opírá o roz sáhlou znalost starší i současné literatury. Básnictví Aristotelés urču je jako mimésis (napo dobení, zobrazení); pochází ze záliby člověka v napodobování a napodobovaném. Aristotelés podává přehled o jeho vývoji od počátku až po současnost (1-5). Jedním z nejvíce komento vaných míst v celém Aristotelově díle je definice tragédie. Tragédie je „zobrazení vážného a uceleného děje s určitým rozsahem, a to tako vé, při němž se používá řeči zkrášlené v každém úseku příslušnými prostředky zvlášť, dej se nevypráví, ale předvádějí se jednající postavy a soucitem a strachem se dosa huje očištění (katharsis) takových pocitů“ (1449b 31-36). Po tragédii (6-22) Aris totelés hovoří o eposu, jehož velkým mistrem je pro něj Homér, a oba druhy porov nává (23-26).

f) Zlomky

§146 U DL V 20-27 se dochoval antický seznam Aristotelových děl. Z ně kolika zde zaznamenaných, ale nezachovaných spisů máme pouze zlomky. Dialog „O filoso fii“ (De philosophia) (kolem r. 350; DL č. 3) diskutuje Platónovu nauku o princi pech, ideálních číslech a idejích; při náší ranou, teologicky orientovanou kosmolo gii, která se obsahově (i ča sově) blíží Met. XII. „Protreptikos“ je spis agitační, který ukazuje ne zbytnost filosofie pro život. Dialog „Eudémos“ (brzy po r. 354; DL č. 13) pojednává o nesmrtelnosti duše. Spis „O idejích“ (De ideis), sepsaný někdy v době Platónova „Parmenida“ (asi r. 360), tvoří pozadí pro kri tické vyrovnání s nau kou o idejích v „Metafyzice“. Aristotelés také po řídil rozsáhlé sbírky studijního materiálu. Ze souboru 158 „ústav obcí“ (mezi léty 329 a 322; DL č. 143) se docho vala „Ústava athénská“.