Návrat na detail prednášky / Stiahnuť prednášku / Univerzita sv. Cyrila a Metoda / Filozofická fakulta / Antika LS

skepticizmus.doc (skepticizmus.doc)

II. Skepticismus

1. Pyrrhónská skepse

§251 O zakladateli školy Pyrrhónovi z Élidy (asi 365 – asi 275 př. n. l.) se dochovalo jen málo spolehlivého (DL IX 61-70). Jeho postoje se měly vyznačovat okázalou lhostejností a hlubokým přesvědčením o chabosti, vrtkavosti a marnosti lidského života. Pohrdal prý veš kerou obezřelostí, nevyhýbal se psům ani vozům, pokud mu zkřížily cestu, a neustále mel prý na rtech verš Íliady (VI, 145): „Jako se rodí listí, tak právě se rodí i lidé“. K takovému postoji jej mož ná přiměli indičtí asketové, které poznal jako účastník tažení Ale xandra Velikého. Filosofických podnětů se mu dostalo z Démokritova skepticismu (DK 68 B 6-10) a z eristiky megariků. Pyrrhón sám nic nenapsal. Za nejstarší zprávy o jeho naukách vděčíme zlomkům básní a prozaických spisů jeho žáka Timóna z Fliúntu (asi 325 – asi 235 př. n. l.). Také on byl žákem některého z megarských filosofů. Timón neměl nástupce. Znovuzaložena byla pyrrhónská škola blíže neznámým Ptolemaiem z Kyrény. Z následné řady žá ků (DL IX 115 n.) známe až na dvě výjimky pouze jména. Ainesidémos z Knósu vyučoval mezi léty 80 př. n. l. a 130 n. l. v Alexand rii. Z jeho „Pyrrhónských výkladů" se dochoval výtah u Fótia. Ainesidémos měl také sestavit deset tropů epoché (§ 253). Nejdů ležitějším pramenem k pyrrhónské skepsi je lékař Sextus Empiricus, který žil ve 2. polovině 2. století n. l. v Alexandrii. Jeho nejstarším a základním spisem je „Náčrt pyrrhónství“ (Pyrrhoneae hypotyposes). Kniha I osvětluje charakter skeptické filosofie; knihy II a III, rozčleněné podle disciplín na teorii poznání, fyziku a etiku, se ob racejí proti dogmatikům, tj. vůči filosofům, kteří hájí jednu urči tou nauku (dogma). Druhé dílo se dochovalo pod názvem „Adversus mathematicos“. Jedná se však přitom o dva různé spisy. Starší spis obsahuje knihy VII-IX; představuje rozpracování PH II a III; bývá proto také citován jako „Adversus dogmaticos“. Mladší spis (M I-IV) vystupuje proti gramatikům, rotorům, geometrům, arit metikům, astrologům a učitelům hudby.

§252 Základní prožitek skeptika líčí Sextus pomocí jedné anekdoty: Apellás měl v úmyslu namalovat kolem tlamy koně pěnu. Proto že se mu to nedařilo, mrštil houbou, o niž ze štětce otíral barvy proti obrazu. Houba dopadla na malbu a vyobra zení pěny nemohlo být zdařilejší (PH 27 n.). Stejně jako stoik a epikúrejec, sleduje ta ké skeptik praktický cíl: vnitřní klid a nezávislost (ataraxia). Vy chází z předpo kladu, že tohoto cíle může dosáhnout jen tehdy, bude-li s to si vytvořit zdůvodněný úsudek o skutečnosti. Ten, kdo chce být šťastný, učí Timón, musí vzít v úvahu tři otázky: „Za pr vé: jak věci ve skutečnosti jsou; za druhé: jaký postoj vůči nim má me zaujmout; za třetí: co z tohoto postoje vyplývá.“ (Aristoklés u Eusébia, Praep. ev. XIV 18, 2). Skeptik se proto pokouší posou dit své představy, aby zjistil, které z nich jsou pravdivé a které klamné. Ale takové epistemologické ověření selhává. Cestou po znání skutečnosti nelze praktickou otázku zodpovědět. Ukazuje se totiž, že vůči každému tvrzení lze se stejně silnými důvody posta vit jiné tvrzením, které je s předchozím neslučitelné. Když např. stojkové na základě uspořádaného pohybu hvězd dokazují exi stenci prozřetelnosti, skeptik jim namítne, že ze skutečnosti, že se dobrým lidem často vede špatně a špatným lidem dobře, lze usu zovat na protikladnou výpověď. Protože se skeptik považuje za ne způsobilého rozhodnout mezi oběma protichůdnými míněními, zdrží se úsudku. Nyní prožívá totéž co malíř Apellás: Neočekáva ným způsobem dosahuje svého praktického cíle. Zříci se úsudku značí pro něj být obdarován vnitřním klidem. Dodatečně přijde na to, že vnitřního klidu lze dosáhnout jedině tímto způsobem. Po znání, že něco je ve skutečnosti dobro anebo zlo, vede nutně k vnitřnímu neklidu. Jestliže člověk nevlastní žádné statky, do mnívá se, že je musí získat; vlastní-li je, musí se obávat jejich ztrá ty. Jen tehdy, zřekne-li se všech hodnotících soudů, dojde vnitřní svobody (PH I 26-28).

§253 Sextus definuje skepsi jako „umění, jak všemožným způsobem postavit proti sobě věci zjevné a myšlené, čímž v důsledku rovno cennosti (isostheneia; isosthenie) protiřečících si věcí a argumentů dospějeme zprvu ke zdrženlivosti v úsudku (epoché), poté k du ševnímu klidu (ataraxia)“ (PH l 8), Aby epoché dosáhli, rozvinuli pyrrhónovci rozmanité „způsoby“, „tropy“ (tropoi), jak věci vyká zat jako protichůdné. Dochovaly se ve třech různých soupisech. Starší soupis s deseti tropy pochází patrně od Ainesidéma. První tropos poukazuje na rozdílnost živých tvorů; ta způsobuje, že ty též věci se různým tvorům jeví rozdílně. Druhý tropos se odvolá vá na rozdílnost lidí mezi sebou; třetí na odlišnou stavbu smyslo vých orgánů; čtvrtý na rozdílnost stavů jako zdraví a nemoc, spánek a bdění; pátý na rozdílnost mravů, zákonů a mýtů; šestý na směšování a spojování, což způsobuje, že se nic nejeví v čisté podobě; věc tedy nepoznáváme podle její vlastní podoby; sedmý na rozdílné vzdálenosti a polohy, jež způsobují, že věž vypadá z dálky jako kulatá a z blízka jako hranatá; osmý na rozdílnost ve likosti a jakosti věcí; víno posiluje, požije-li se ho mírně, ve vět ším množství však oslabuje; devátý na trvalost nebo neobyčejnost nebo řídkost jevů; zemětřesení nevzbuzuje podiv tam, kde se vy skytuje často, ani Slunce, protože je stále vidíme; desátý se zaklá dá na srovnávání věcí s jinými; vztahové pojmy jsou sami o sobě nepoznatelné (PH 136-163; DL IX 79-88). Pět dalších tropů při pojil Agrippa: rozpornost názorů; nekonečný regres; relativita; ne dokázané předpoklady; kruh v dokazování. (PH I 164-177; DL IX 88 n.). Třetí soupis obsahuje dva tropy: Vše se poznává buďto ze sebe sama, nebo na základe něčeho jiného, a nic z toho není mož né (PH I 178 n.). Aby skeptik svůj postoj a své pocity při uplat ňování tropů verbalizoval, užívá určitých výrazů, jako např. „o nic více [toto nežli tamto]“, „patrně“ a „patrně ne“, „to je možné“ a „to možné není“, „raději se držím zpátky“ (PH I 187-225).

§254 Pyrrhónovec se obrací proti filosofickým systémům, které chtějí pro středky vědy prokazovat existenci mimozkušenostní skutečnosti (PH l 16). Sextus proto od obecné části, v jejímž ohnisku stojí výklady o cíli skepse, tropech a klíčových pouč kách, odlišuje část speciální, která se zabývá dogmaty filosofických škol (PH I 5 n.). Pyrrhónovec ovšem stejné tak odmítá i všechna tvrzení z rámce našeho každo denního života, které věcem připisují určité vlastnosti. Smíme říci, že med se nám zdá sladký; sporné oproti tomu je, zda tvrzení, že med je sladký, je oprávněné (PH I 19 n.; 22). Nelze tomu ale rozuměl tak, že by snad pyrrhónovec zastával nějakou teorii, třeba na způ sob fenomenalismu anebo teorie poznání, která by prokazovala či tvrdila nemožnost poznání. Námitkou, že skeptik upadá do sporu sám se sebou, zde nic nezmůžeme. Pyrrhónská skepse je umění zdržet se každého tvrzení. Skeptik se k průkaznosti tropů nevy jadřuje (PH I 35). Užíváním uvedených pouček se nijak nevznáší nárok na pravdivost; tato hesla vyjadřují jen určitý počitek, který ve vyřčeném tvrzení sám sebe ruší (PH I 206). Isosthenie se netvrdí. Po kud je pro argumentaci podstatné tvrzení, pak skeptik neargumen tuje. Veden příslušným skeptickým heslem pouze vůči tezi odpůrce postaví navzájem neslučitelný názor.

§255 Stále znovu se pyrrhónovcům předhazuje námitka, že v naprosté zdrženlivosti od úsudku nelze žít. Nemusíme snad k tomu, aby chom mohli přežít, zaujímat postoj k faktům, jako že toto je chléb a nikoli dřevo anebo že jede-li vůz vysokou rychlostí proti zdi, bu de to mít ty a ty následky? Sextus, PH I 24, zastává názor, že i bez jakýchkoli tvrzení o skutečnosti může existovat takový svět naše ho přirozeného života, který postačuje jako orientace pro naše jednání. Pyrrhónovec se řídí pocity nelibosti, které se mu vnucují, aniž je však považuje za zlo (PH I 30). Ve svém živote dbá trado vaných mravů a zákonů, aniž je posuzuje, a využívá předávaných technických zkušeností, aniž se táže po teoretickém základu.

§256 Jednou z nesnází, před níž nás pyrrhónovec staví, je jeho motivace. Vycházíme-li ze Sextová příběhu o Apelláovi a ze zprávy o Diokléovi u Eusébia, pak lze říci: skeptik usiluje poznat skuteč nost, protože jen touto cestou může být zodpovězena praktická otázka. Skeptický postoj je až důsledkem toho, že uvedené hledá ní pravdy selhává (srv. PH I 12). Naproti tomu definice Sextova, PH I 8, vzbuzuje dojem, jako by rezignace stála na počátku: Skep tik nechce vědět, a proto pátrá po takových strategiích, jež každé tvrzení maří. Je duševní klid důsledek zmařeného hledání prav dy, anebo má být duševní klid nalezen tím, že se pyrrhónovec pro gramově a systematicky vystříhá každé otázky po pravdě? Stoik může věci prohlásit za lhostejné, protože mu záleží jedině na tom, aby následoval logos. Jaký pozitivní životní obsah chce pyrrhó novec prostřednictvím epoché nalézt?

2. Akademická skepse

§257 Asi roku 268 př. n. l. stanul v čele Akademie Arkesiláos z Pitany v Mýsii (Malá Asie) (srv. §127). Platí za zakladatele střední (PH I 220; DL IV 28) či nové (Cicero, Acad. I 46) Akademie. Nejprve měl naslouchat přednáškám Theofrastovým a poté se připojit k akademikovi Krantórovi (DL IV 29). DL IV 32 n. zdůrazňuje vliv Platónův, Pyrrhónův a megarského dialektika Diodóra Krona. Stejně jako Pyrrhón, ani Arkesiláos nic nenapsal. Také on učil epoché, která vyplývá ze vzájemně se vy lučujících výpovědí, jež obě lze odůvodnil (DL IV 28). Pronikavé kritice Arkesiláos podrobil stoickou teorii poznání (§ 217). Proti kataléptické představě na mítal: l. Předmětem našeho souhlasu není představa, nýbrž tvr zení. 2. Taková představa, která by nebyla klamná, není; na mno ha a nejrozmanitějších příkladech lze ukázat, že každá představa může být klamná. Mudrc má tedy jen možnost zdržet se úsudku. Pro praktický život ovšem potřebujeme nějaké kritérium, abychom mohli rozlišovat mezi správnými a mylnými jednáními. Zde Arkesiláos zřejmě následuje stoickou nauku o přirozeně určených jednáních (§ 233); Správné je takové jednání, které lze osprave dlnit dobrými důvody (M VII 150-158). Ani normativní výroky nejsou pravdivé, očividně však mezi nimi existuje rozdílná závaž nost důvodů.

§258 Sokrates tvrdil, že ví, že nic neví. Arkesiláos praví, že ani to ne můžeme vědět. Ani Arkesiláos tedy zjevně nebyl dogmatický skep tik. Podle Ciceronova svědectví byl jeho skepticismus motivován hledáním pravdy. Mudrc se musí zdržet všech souhlasných vyjá dření, aby nepropadl omylu (Acad. I 45; II 60; 76). Sextus, PH I 234, zaznamenává klevetu, podle níž Arkesiláos vzbuzoval dojem pyrrhónika, ve skutečnosti ovšem prý byl dogmatikem platónské ho ražení. „Zepředu Platón, zeza du Pyrrhón, uprostřed Diodóros.“ Své žáky prý nejprve zkoušel v umění aporetiky, aby poté ty na dané vyučoval platónským dogmatům. Pravdivé jádro této po mluvy snad vězí v tom, že Arkesiláův skepticismus byl inspirován aporetikou Platónova Sokrata.

§259 Druhým významným představitelem akademické skepse je Karneadés Z Kyrény, zakladatel nové Akademie (PH 1-220). Spolu se stoikem Díogenem z Babylónie a peripatikem Kritoláem byl roku 155 př. n. l. vyslancem Athén v Římě, kde během dvou po sobě jdoucích dnů pro slovil vždy jednu řeč pro a jednu řeč proti spravedlnosti (Cicero, De republica III 6). Je především důvtipným kritikem stoy. „Vždyť nebýt Chrýsippa, nebyl bych ani já.“ Jeho zaneprázdnění přednáškami bylo natolik veliké, že si nechával růst dlouhé vlasy a nehty (DL IV 62 n.). Sám ovšem po sobě nezanechal žádný spis. Doxografické zprávy o něm zmiňují především rozsáhlou tvorbu jeho žáka a nástupce Kleitomacha z Kartága (DL IV 67). Karneadés, který se měl soustředit především na etiku (DL IV 62), se kriticky zabýval stoickou naukou o cíli jednání (srv. Long 1967). Cicero v De nat. d. III hovoří o jeho kritice stoické teologie a v De fato o jeho sporech s Chrýsippem ohledně kauzality, determinismu a svobody.

§260 Karneadés rozvinul pozoruhodnou teorii poznání (M VII 166-189). Stejně jako stoikové, vychází také on z pojmu představy (fantasia). Každá představa se za prvé nachází v určitém vztahu k před mětu, jejž představuje. V tomto smyslu může být pravdivá, anebo nepravdivá. Pravdivá je tehdy, souhlasí-li s představeným před mětem; v opačném případe je nepravdivá. Představa se za druhé nachází v určitém vztahu k člověku, jenž tuto představu má. Mů že se mu jevil jako pravdivá, nebo jako nepravdivá. V tomto smys lu je třeba rozlišoval mezi pravděpodobnými (pithanos) a neprav děpodobnými představami. (Výraz „pithanos“ značí doslova „věrohodný“; Cicero, Acad. II 99, překládá „probabilis“.) Karneadova teorie poznání je skeptická či empiristická potud, vychází-li z názoru, že vztah mezi představou a představeným předmětem je nám nedostupný. Nemůžeme překročit představu k věci o so bě. Souhlas se tedy může orientovat jen na vztah mezi předsta vou a tím, kdo tuto představu má. Nepravděpodobné představy nepřicházejí jako kritérium v úvahu. V případe pravděpodobných představ lze rozlišit mezi nezřetel nými představami, které pochá zejí např. z malých či velmi vzdálených předmětů anebo jsou vní mány slabým zrakem, a těmi, jež se svou vněmovou kvalitou vnu cují jako velmi pravděpodobné. Tyto představy jsou prvním kritériem, které však ještě potřebuje doplnění o dvě další. Prav děpodobná představa není jako kritérium neomylná. Může i kla mat. Ovšem protože ve většině případů je pravdivá, je rozumné užít ji jako kritéria souhlasného postoje. Představa nikdy neplatí izolovaně, nýbrž vždy v souvislosti jiných představ. Druhým kri tériem ledy je, zda požadovanou kvalitu vykazuje celý systém představ, v němž se ověřovaná předsta va nachází. Je-li tomu tak, hovoří Karneadés o „pravděpodobné a zároveň ničím nezpochyb ňované představě“. To, že tento člověk je Sokrates, je pravděpo dobné tehdy, můžeme-li pozorovat jeho obvyklou velikost, drže ní těla, oděv ap. Konečně jako třetí kritérium máme možnost „projít“ celým systémem představ. Podrobíme zkoušce vnímající subjekt, zda jeho zrak je dostatečně ostrý a v jakém psychickém naladění se nachází; prověříme rovněž vnímaný objekt, zda má náležitou velikost; dále médium, jehož prostřednictvím předmět vnímáme; vzdálenost atd. Zda jako kritéria užijeme pouze prav děpodobnou představu anebo také představu ničím nezpochyb ňovanou či postupné procházení systémem představ, to závisí na závažnosti věci, o niž jde, a na okolnostech.