Návrat na detail prednášky / Stiahnuť prednášku / Univerzita sv. Cyrila a Metoda / Filozofická fakulta / Antika LS

novoplatonizmus_po_plotinovi.doc (novoplatonizmus_po_plotinovi.doc)

III. Novoplatónismus po Plótínovi

§275 Stejně jako Plótínos, jsou i pozdější novoplatónikové především filosofové náboženství. Platóna i Aristotela považují za vzájemné se dopl ňující stoupence jedné filosofie, kteří se od sebe liší jen verbálně. V Athénách, Alexandrii a Kónstantínopoli vyvíjely činnost filosofické školy, které byly financovány z veřejných prostředků. To je jedna z pří čin poněkud scholastické povahy novoplató nismu. Autoritami jsou Pla tón a Aristotelés; největší část zachovaných děl tvoří komentáře, pře devším k Aristotelovi. Náboženský zájem odhalil jako filosoficky významné nejenom mýtus a kult, nýbrž i theúrgii, kouzelnictví, které se odvolává na náboženské zjevení a slouží náboženským účelům. Pří značný pro metafyziku je značný počet hypostazí, do nichž je roztříš těna Plótínova triáda; všechny mají sloužit vzestupu člověka k první mu principu, jenž je uvažován v přemrštěné transcendenci. Pro členění směrů a škol jsou dodnes směrodatné výsledky bádání Karla Praechtera (1910; 1926), jehož rozdělení v následujícím přejímám.

1. Metafyzicko-spekulativní směr

a) Plótínova škola

§276 Plótínovu školu reprezentuje především Porfyrios (asi 234-301/5), jenž přibližně mezi léty 262 až 267 byl v Římě žákem Plótínovým. Přejímá hlavní myšlenky svého učitele, jehož spisy vydává (§ 266) a opatřuje výklady a jehož filosofii zpřístupňuje obecnému porozumění. Určitý rozdíl oproti Plótínovi spočívá ve větším důrazu na nábožensko-praktické zaměření jeho úvah: Filosofie slouží spáse duše. Porfyriův zájem o theúrgii dosvědčuje jeho dílo o „Chaldejských věštbách“, sepsané mezi léty 160 a 180 n. l., které bylo hojně používáno rovněž pozdějšími novoplatóniky. Porfyrios je také prvním novoplatónským komentáto rem Aristotela. Ve středověku měla značný vliv jeho „Eisagógé“, úvod k Aristotelovým „Kategoriím“. Porfyrios zde objasňuje pětici pojmů („quinque voces“): rod, speci fický rozdíl, druh, podstatnou vlastnost a nahodilou vlastnost, a formuluje problém způsobu bytí obecných po jmů (problém univerzálií). V rozsáhlém, odborně znamenitém spise „Proti křesťanům“ zaujímá vůči křesťanství nesmiřitelný postoj.

b) Syrská škola

§277 Zakladatelem syrské školy je Iamblichos (asi 250 – asi 330), žák Porfyriův. Iamblichos klade důraz na transcendenci Absolutna a současně zmnožuje počet hypostazí, aby vzestup k němu usnadnil. Nad Plótínovým Jedněm se nachází „onen naprosto nevyslovitelný Původ“. Plótínovu druhou hypostazi štěpí na inteligibilní svět idejí a intelek tuální svět myslících bytostí, jež oba jsou opět ještě myšleny jako troj dílné. Mezi nimi a taktéž trojdílnou duší prostředkuje druhý Nús. Po znání bohů je bezprostředné dáno bytostnou touhou duše po Dobru; přesto ale toto poznání potřebuje metafysické zdůvodnění. Do systé mu hypostazi jsou začleňováni řečtí i orientální bohové; víra v zázra ky a theúrgie sehrávají u Iamblicha důležitou roli. Svou systematic kou interpretací Platónových dialogů, která se orientuje podle rozlišení trojí oblasti bytí na řád metafysický, matematický a fysický, zakládá Iamblichos novoplatónskou exegesi Platóna.

c) Athénská škola

§278 Nejvýznamnější postavou novoplatónismu po Plótínovi je Proklos (asi 411 – 485). Je to veliký scholastik, jemuž vděčíme za nejucelenější po dání systému novoplatónského myšlení. Jeho spisy zahrnují mj. komentáře k Platónovi, syste matické práce, např. „Základy teologie“ a „K Platónově teologii“, a matematická zkoumání. Hluboce ctí bohy, vede život askety, který se zříká manželského stavu, je vizionář a theúrgos. Proklův základní metafysický problém je stejně jako u Plótína dán vztahem mezi Jedněm a mnohým. Již Plótínos stanovil mezi vyšší a nižší hypo stazí dvojí vztah: Nižší hypostaze vyvěrá z vyšší (emanace) a navrací se zpět k ní. Proklos rozčleňuje tento proces do tří momentů: l. Zapříčiňované jsoucno je podobné příčině; v tomto smyslu v ní „zů stává“ (moné). 2. Zapříčiňované jsoucno je vůči příčině odlišné; v tom to smyslu z ní „vystupuje“ (proodos). 3. Pokud příčina v zapříčiňovaném jsoucnu působí, je v něm všude; pokud je vůči němu odlišná, není pří čina nikde. Proto se jsoucno zapříčiněné „navrací zpět“ k příčině (epistrofé). Zákonem tohoto kruhového triadického pohybu je určena celá sku tečnost. V nauce o Jednu se Proklos shoduje s Plótínem. Podstatná novinka spočívá v tom, že Jedno zrodí nejprve jednoty (henády). Henády jsou naprosto jednoduché, ale jako navzájem rozlišné vytvářejí mnohost. V oblasti ducha Proklos rozšiřuje Iamblicho vu dvojici v troji ci tím, že rozlišuje mezi bytím (inteligibilním světem), myšlením (inte lektuálním světem) a životem (inteligibilně-intelektuálním světem). Bohy lidového náboženství Proklos ztotožňuje s metafysickými entita mi. – Proti hluboké Hegelově úctě k Proklovi stojí střízlivý úsudek Zellerův, pro kterého je Proklův ohromný systematický výkon vykupován „vyprahlým a jednotvárným formalis mem“ (III 2, str. 846). Nepopira telný je obrovský vliv, jejž Proklos v neposlední řadě jako zprostředko vatel Pseudo-Dionýsia Areopagity a „Liber de causis“ měl na pozdní patristiku, středověk, renesanční filosofii a německý idealismus.

§279 Posledním scholarchou platónské Akademie byl Damaskios (nar. asi 458). Věnuje se rozpracovávání aporií v Proklově systému a dochá zí k závěru, že vyvěrání mnohého z Jedna ani jejich vzájemný vztah nelze racionálně uchopit; veškeré představy o tom jsou jen berlič kami lidské slabosti. Tento agnosticismus se pojí se subtilními di stinkcemi a s nekritickým mysticismem. Po uzavření Akademie emi groval spolu s Damaskiem do Persie i jeho žák Simplikios, ale po dvou letech se spolu s ním do římské říše opět vrátil. Simplikiovy odbor né výtečné komentáře k Aristotelovi jsou cenným pramenem zlomků a doxografických zpráv o předsókra ticích a o ztracených komen tářích k Aristotelovi. Ve všech podstatných bodech hájí Simplikios naprostý soulad Platónova a Aristotelova myšlení.

2. Nábožensko-theúrgický směr

§280 Zakladatelem školy v Pergamu je Iamblichův žák Aidesios. Škola je známá především díky císaři Iulianovi (331 – 363). Iulianus pocházel z ro diny Konstan tina Velikého a dostalo se mu křesťanské výchovy; roku 351 se přihlásil k novo pla tónsky interpretovanému slunečnímu kul tu. Během své vlády (361-363) se pokusil o znovuobnovení pohan ství, což mu vyneslo přízvisko „Apostata“ (Odpadlík). Drobný spisek Sallustiův „O bozích a světu“ podává nárys novoplatónské dogmatiky; byl sepsán patrně na podporu Iulianovy náboženské politiky.

3. Učený směr

a) Alexandrijská škola

§281 Zatímco doposud zmiňované školy jsou pro svou nepřehlédnutelnou vazbu k řeckému a orientálnímu náboženství rozhodnými odpůrci křesťanství, dochází v alexandrijské škole k setkání novoplatónismu a křesťanství. Metafysicko-nábožen ská spekulace uvolňuje místo odborným vědám a takové exegezi Platóna a Aristo tela, která se spíše než na systém orientuje na text. Hypatiá, věhlasná filosofka a šiřitelka pla tónské filosofie v Alexandrii, matematička a astronomka, je pozdějším pokolením známa také svou tragickou smrtí: roku 415 byla zavraždě na křesťany. Synesios z Kyrény, od roku 411 biskup v Ptolemaidě, ve svých hymnech spojuje křesťanskou nauku o Trojici s Iamblichovou metafyzikou. Hierokles z Alexandrie (5. stol.) patří spíše ke středoplatónikům; mimosvětské bytí přiznává jen demiurgovi a novo platónskou nauku o hypostazích u něj nenacházíme. Ammóniovi, Hermeiovu synu (Ammónios Hermeiu), a jeho škole, k níž náleží i Simplikios (§ 279), vděčí me za řadu dochovaných komentářů k Aristotelovi. Křesťan Jan Filoponos (asi 490 – asi 570), Ammóniův žák, hájí křesťanskou nauku o stvoření z ničeho proti aristotelské přírodní filosofii. Především ve spise „O věč nosti světa“ argumentuje proti Proklovi ve prospěch teze, že nejenom svět, jak učili někteří středoplatónikové, ale i látka má počátek v čase.

b ) Novoplatónikové latinského Západu

282 Význam těchto myslitelů záleží především v tom, že svými překlady a komentáři k platónskému a aristotelskému myšlenkového odkazu působili na latinský středo věk. Calcidiův (4./5. stol.) komentovaný la tinský překlad části „Tímáia“ (31c – 53c), při jehož pořizování použil spisy peripatetika Adrasta a Porfyria, je pro středo věk jedním z nejdů ležitějších pramenů poznání platónské kosmologie a teologie. Rétor Marius Victorinus (kolem r. 350), který se ve stáří obrátil ke křesťanství a jehož příklad silně zapůsobil na Augustina (Conf. 8,2-5), pořídil pře klady částí „Organonu“ a patrně i Plótína a Porfyria; Trojici interpre toval novopla tónskými pojmy. Rysy plótínovsko-porfyriovského novoplatónismu lze rozpoznat také ve vlivném Macrobiově komentáři k Ciceronovu „Somnium Scipioni“, jenž využívá jednoho Porfyriova komentáře k „Tímáiovi“. Ale zmínit musíme přede vším Boethia (asi 480-524), jenž byl Theodorichem Velikým nařčen z velezrady a popraven. Jeho záměr přeložit a komentovat celé Platónovo a Aristote lovo dílo, jejichž filosofickou shodu předpokládal, mohl uskutečnit jen z nepatrné části (překlad většiny spisů „Organonu“). Jeho teologické spisy obsahují vlivné definice, např. definici „věčnosti“ (aeternitas) či definice termínů „osoby“ a „přirozenosti“, které jsou důležité pro nau ku o Trojici. Proslulý, v žaláři sepsaný útěšný spis „De consolatione philosophiae“ spojuje kynické, stoické a středoplatónské myšlenky.

Dodatok: Grécka patristika

„Theologia patristica“ hovorí o učení „cirkevných otcov“ (otcov viery a svedkov náuky, ktorá siaha až k prvotnej cirkvi) v období, v ktorom prišlo k christianizácii antického sveta. Kresťania boli poverení zvestovaním svojho posolstva a museli ho učiniť zrozumiteľným aj pre iné kultúry. Súčasťou dobovej kresťanskej literatúry bola aj gnostická literatúra a kresťanská apokryfná literatúra: židovsko-kresťanské apokryfy. (vrátane Oracula Sybillina); apokryfné evanjelia, apoštolské skutky, listy a apokryfné apokalypsy. Obdobie cirkevných otcov je zároveň obdobím hľadania výrazu kresťanstva a filozofického uchopenia apoštolskej tradície. Z tejto pôdy sa postupne vyvíja stredoveká filozofia.

Niektoré špecifiká kresťanského myslenia: filozofia je založená na zjavení. Grécke texty sa čítajú z hľadiska skúsenosti viery a kresťanská viera sa reflektuje pomocou gréckej filozofie – najlepšie filozofuje ten, kto filozofuje z viery. Charakteristickou je trojica stvorenie – vykúpenie – spása. Dôraz sa kladie na jednotlivé a osobné, s tým súvisí aj rozlíšenie medzi esenciou a existenciou. Boh je chápaný ako absolútny Suverén, Subjekt, Osoba, Ja; ako dynamický trojpersonálny princíp života (smer k dynamike a mnohosti osobného života), ktorého základom je láska. Boh nie večnosťou kosmu, ale jeho protiváhou – Boh a svet sú myslené radikálne inak. Creatio ex nihilo: Svet je bohom chcené dobré stvorenie povolané z ničoty do existencie, permanentne udržované v bytí. Človek nie je pominuteľná individuácia všeobecného, ale je bytostne duch v tele, jednotlivec, indivíduum, osoba. Človek je povolaný k trvalému dialógu s Bohom, obdarený osobným (hoc omylným) svedo mím. Vďaka svojej viere – odvahe vykročiť, môže smerovať buď k Bohu a spáse, alebo k sebectvu a zatrateniu. Vykúpenie nie je vyslobodenie duše z tela, ale z mŕtvych vzkriesené indi vídu um (s telom aj dušou). Na rozdiel od antiky je primárnou skutočnosťou indivíduum, všeobecné je sekundárne. Stredoveká filozofia tematizovala pojmy ako subjekt, osoba, sloboda, vôľa, dejiny, etc. bez ktorých je súčasné myslenie nemysliteľné.

Základné osobnosti gréckej patristiky:

Justinos (2.st., +165) Prezývaný „Filozof“, „Mučeník“. Pochádzal z gréckej rodiny, gréckej kolónie v Palestíne. V Ríme založil súkromnú filozofickú školu, neskôr pre svoju vieru sťatý. Autor prvých apológií. Ako mladík hľadá pravdu u učiteľov filozofie – stoika, pythagorovca, peripatetika. Čiastočné uspokojenie nachádza v platónskom učení. Akýsi starec ho však oboznámil so „staršou filozofiou“, t.j. so starozákonnými prorokmi a kresťanstvom, tam nachádza „jedinú spoľahlivú a použi teľnú filozofiu“. Čistá a čistému mysleniu prístupná pravda a pravé bytie je Boh, jediný, transcendentný, totožný s Dobrom a krásou. Boh pôsobí skrze božský logos – ktorý mu je podriadený, a ktorý sa plne zjavil v jeho synovi – Kristovi. Každý človek však má vo svojom rozume sperma logu, zárodok logu – citlivosť pre zmysel a pravdu. U niektorých sa toto sperma prejavuje mimoriadnou silou: napr. u izrael ských prorokov a u Grékov ako Hérakleitos a Sókratés. Všetci tí, ktorí žili podľa rozumu, boli kresťanmi pred Kristom, no v kresťanstve sa pravda stala prístupnou všetkým ľuďom. Medzi vierou a vzdelaním (filozofiou) nie je rozpor. Omilostený vykladač Písma musí používať jasné a rozumné postupy, nie len mechanicky odriekať posvätné texty.

Eirénaios (2.st.). Pochádza z Malej Ázie, stal sa lyonským biskupom, vraj občas kázal v keltskom jazyku. Pôsobil ako zmierovateľ cirkevných sporov (napr. v spore o slávení Veľkej noci). Rozdiely v cirkevnej praxi možno pripúšťať bez škodlivých následkov, ale stará apoštolská viera nesmie byť porušená a hlásatelia novôt majú byť vylúčení, aspoň z radov kléru. Dielo: „Odhalenie a vyvrátenie nepravého poznania (gnósis)“ – uvádzané skrátene ako „Adversus haeresum“. Kniha sa obracia proti valentinovskej gnóze, ktorú 1) popíše a následne, systematicky užívajúc Písmo, vyvracia: 2) rozumovými argumentmi, 3) z apoštolského podania, 4) z výrokov Pána a prorokov, 5) zo vzkriesenia tela.

Kléméns Alexandrijský (150-211) Narodený v Athénach ako Titus Flavius Kléméns. Vzdelaný hellén, veľmi dobre oboznámený tak s gréckou filozofiou ako aj s cirkev nou tradíciou. Prvý kresťanský exegét a vzdelanec. Jeho učiteľom bol Pantaios (možno stoický filozof, ale hlavne vykladač písma). Kléméns rozvíja alegorickú exegézu, otvára kresťanstvo svetu, robí ho zrozumiteľným a príťažlivým aj pre inú, než len židovskú komunitu. Skvelý debatér a synkretik (cituje celý kánon biblických spisov, apokryfné spisy a viac než 350 pohanských autorov). V Alexandrii otvára svoju vlastnú školu (učiteľ Órigena), počas prenasledovania kresťanov odchádza do Malej Ázie a Antiochie v Sýrii. Jeho dielo je označované ako „veľká trilógia o pôsobení logu“: 1) Protreptikos pros Hellénas (Povzbudenie pre Grékov – logos, ktorý vyzýva) radené do apologetickej literatúry, skvelá ukážka jeho vedomostí o mnohých náboženstvách, porovnanie ich hodnôt a výzva ku konverzii na kresťanstvo, lebo len ono odhaľuje pravého Boha a ukazuje cestu k pravému životu. 2) Paidagógos (Vychovávateľ – logos ktorý vychováva a uspôsobuje pre pravdu etickú i poznávanú) poučenia pre začínajúceho kresťana ako si počínať v každoden nom živote. Kresťan nie je povinný zriecť sa všetkých svetských radostí, nesmie sa však nimi dať ovládať. Musí vedieť zachovávať pravú mieru vo všetkom a uspokojiť sa s prirodzeným, prostým životom. 3) Strómateis („pestré knihy“ – logos ktorý človeku ponúka poznanie – gnósis). Živú a plnú pravdu nemožno obsiahnuť ani zdieľať dogmatickým traktátom. S filozofiou treba viesť dialóg. Pre Grékov bola pred príchodom pána nutná „k ospravedlneniu“. Viera stojí najvyššie, ona vie rozoz návať pravdu a nepravdu, ňou sa všetko začína, ona „predjíma (prolépsis)“ pravdy, ktoré rozum ešte nepozná. Filozofia viere pomáha: privádza ľudí ku kresťanstvu a tým čo kresťania sú, pomáha rozumieť ich viere a obhajovať ju. Poznanie – gnósis, nie je nutné k spáse, ale je to „čosi čo zdokonaľuje človeka ako človeka“. Viera dosahuje dokonalosti poznaním viery, ktoré je viac než viera – dokonale veriaci človek je zároveň gnostik. Ako je kresťanstvo vlastnou a pravou filozofiou, tak je pre Kléménsa pravou gnózou tá, ktorá vychádza z kresťanskej viery.

Órigenés (185-254) Narodený v Alexandrii v kresťanskej učiteľskej rodine. Umiera na následky väznenia a mučenia v Tyre. Najučenejší a najplodnejší autor (cca. 2000 titulov) z Otcov. Prezývaný Chalkenteros, Adamantinos (Muž s kovovými vnútorno sťami, Oceľový) Najprv vyučoval gramatiku. Ako 18 ročnému mu biskup Démetrios zveril vyučovanie katechumenov v polooficiálnej alexandrijskej katechetickej škole. Jeho prednášky navštevovali aj heretici a pohania. Sám bol 5 rokov žiakom Ammónia Sakky (spolu s Porfyriom). Na základe svojho výkladu Mt. 19,22 sa zbavil mužstva. Vítaný v teologických dišputách ako spoľahlivý prótagónista orthodoxie. Neskôr rozchod s Démetriom (tvorcom autoritatívne a pevne organizo vanej egyptskej cirkvi), ktorý ho neskôr aj exkomunikoval a zbavil kňazstva.

Vynikajúci exegét, kritický redaktor Starého zákona. Zostavil Hexaplu – šesťstĺp cový text biblie (v hebrejčine bez vokálov, v gréckej transliterácii a v štyroch gréckych prekladoch rôznych autorov) ku ktorým príležitostne pridával stĺpce ďalšie (napr. aj text nájdený v hlinenom džbáne neďaleko Jericha). Hexaplu neskôr použil Jeronym (4./5. st.) pri preklade Starého zákona do latinčiny (tzv. Vulgáta). Órigenés je autorom dobovo populárnych exegetických kázaní tzv. Homiliai (tractatus). Tiež polemický spis Kata Kelsú proti Kelsovmu proti-kresťanskému spisu Aléthés logos. Sám vyhľadával mučenícku smrť a počas prenasledovania kresťanov napísal Výzvu k martýriu (prvú poslal do väzenia už vlastnému otcovi). Vrcholom jeho tvorby sú učené biblické komentáre (napr. k Piesni piesní) a jeho Peri archón = De principiis, v ktorom spojil hellénistickú vedu s pozitívnym kresťanstvom a vytvoril jednotný a dôsledný filozoficko-theologický systém.

Rozhodujúca pre Órigena je cirkevná kérygma (zvesť), postupná apoštolská tradícia živená v cirkevných obciach. Apoštolovia však zverili všetkým kresťanom len to, čo bolo nutné. Osvojiť si tieto pravdy a ďalej ich uplatňovať môžu tí, ktorí sa usilujú ich preskúmať do hĺbky a majú k tomu potrebné prirodzené aj nadprirodzené schopnosti a dary. Existenciu iných právd apoštolovia len konštatovali, tým dali látku a priestor na skúmanie svojim nasledovníkom. Takto Órigenés vymedzil vzťahy medzi zjavením, tradíciou a samostatným myslením, prakticky založil kresťanskú theológiu.

Ako platonik rozlišuje telo (sóma) dušu (psýché) a ducha (pneuma, logos) človeka. Podobne aj Biblia má trojitý význam: 1) sómatický – doslovný, historicko-gramatický; 2) psychický – morálny; 3) pneumatický – allégoricko-mystický (podriadený duchu; je vecou pokročilých kresťanov – vyvolených, dokonalých).

Boh je jeden, nemateriálny a duchovný, neuchopiteľný a nezmerateľný, je rozumom a prameňom z ktorého všetko pochádza. Z neho vychádza večným vyžarovaním Syn a zo Syna Duch svätý (subordinatianismus). Syn je síce večný a súpodstatný (homoúsios) s Otcom, ale len Otec je samotným Bohom (autotheos) a jednoduchým, dokonalým dobrom. Syn je druhý Boh, Obraz Najlepšieho. Syn je našim záchran com, v ňom – v Logu boli obsiahnuté všetky sily a podoby budúceho stvorenia. Stvorenie sveta je večný čin – božia všemohúcnosť a dobrota pôsobia stále. Pred dnešným svetom boli iné svety. Najprv svet duchov (niektorí ochladli v svojej láske k Bohu, stali sa zlými, stratili kontakt s Bohom a museli sa prispôsobiť podmienkam pozemského života). K svetu duchov patria aj preexistujúce ľudské duše, pre svoj hriech odsúdené k pobytu v hmote, ktorá bola stvorená dodatočne (duša je vlastne duch uväznený v tele): „Nús sa svojim úpadkom stáva dušou a duša sa opäť, ak je vybavená cnosťami, stáva núsom“. Boh stvoril tento svet, aby sa stal spásnym pros tried kom proti hriechu. Ľudské duše majú slobodnú vôľu; „smer svojho konania zameriavajú tam, kam ich vedie ich slobodné rozhodnutie“. Po smrti človeka pri chádza jeho duša do dočasného očistného ohňa. Všetky rozumné bytosti odlúčené od Boha (ľudské duše a zlí duchovia) sa postupne očisťujú, aby sa nakoniec navrátili k Bohu (apokatastasis ton panton – restitutio omnium), aby Boh bol „všetko vo všetkom“. Na konci – po návrate k Bohu, však stále ostane možnosť nového úpadku (vzniku ďalšieho kozmického cyklu), lebo možnosť slobodného rozhodnutia je nezrušiteľná.