Návrat na detail prednášky / Stiahnuť prednášku / Univerzita sv. Cyrila a Metoda / Filozofická fakulta / Antika ZS

herakleitos.doc (herakleitos.doc)

VI. Hérakleitos

§29 Hérakleitos pochází z efezské aristokratické rodiny. Kolem roku 500 př. n. l. dosahoval věku zhruba čtyřiceti let. Kritizuje Pýthagoru a Xenofana, kteří byli patrně jeho staršími současníky (DK 22 B 40). Zemřel údajně v 60-ti letech. Jeho zlomky i vylíčení je ho života u Díogena Laertského z první poloviny 3. stol. n. l., jež je z velké části vysouzeno ze zlomků samotných, jej charakteri zují jako osamělce, který pohrdá lidmi, pyšní se vysokým sebevě domím rozeného aristokrata a zaujímá antidemo kratický postoj, který odmítá veškerou politickou činnost. „Jeden je mi za mnoho tisíc, je-li nejlepší.“ (B 49) „Jakýpak je jejich duch nebo mysl? Věří lidovým pěvcům a za učitele mají dav nevědouce, že většina je špatná, menšina dobrá.“ (B 104; srv. B 29; B 121) Kromě doxo grafické tradice se dochovalo asi 125 doslovných fragmentů. Jed ná se většinou o krátké, nanejvýš sevřené a výstižné výroky; za jejich styl si ve starověku Hérakleitos vysloužil přídomek „Tem ný“. Většina z nich se nám zachovala u církevních spisovatelů Klé menta Alexandrijského a Hippolyta Římského (oba kolem 200). Můžeme do jisté míry vycházet z toho, že před sebou měli Hérakleitův spis v originále. Neroz hodnuto zůstává, zda se u těchto výroků jedná o aforismy, jejichž sled je bez významu, či zda je Hé rakleitos původně komponoval v jeden celek, jehož uspořádání již nelze vinou stavu dochování rozpoznat. Diels hájil první pojetí; naproti tomu např. Kahn (1979) zastává tezi původní kompozice; Hérakleitův styl srovnává se stylem Pindarovým a Aischylovým. Již na Theofrasta ovšem dílo působilo nehotovým a inkonsi stentním dojmem (DL IX 6). Zda to hovoří proti kompozici, musíme ponechat bez odpovědi. Theofrastos možná posuzoval text nepři měřenými aristotelskými předpoklady.

§30 Ve zlomcích B 67, 88 a 111 Hérakleitos sestavuje následující dvo jice protikladů: den/noc, zima/léto, válka/mír, nemoc/zdraví, hlad/sytost, námaha/klid, život/smrt, bdění/spánek, mládí/stáří. Na roz díl od Anaximandrových kosmo logických protikla dů se zde jedná o protiklady prožívání. Prožívání prostupuje člověka a jeho svět a spojuje je v jednotu. Způsob, jakým člověk zakouší sám sebe, ur čuje, jak prožívá svět. Životní pocit a svět zdravého jsou jiné než v případě nemocného. Pocity a postoje hladovějícího k jeho spolu bližním se liší od pocitů a postojů sytého. Životní pocit a nála dy závisejí na rytmu dne a noci, léta a zimy. Protiklady, které Hé rakleitos zmiňuje v uvedených třech zlomcích, zahrnují důležité oblasti lidského prožívání: přírodu, vlastní tělo a vitalitu, sociální oblast, poměr k času, k vlastní minulosti i budoucnosti. Hérakleitos se dotýká samotných pilířů condition humaine: hlad, nemoc, stáří, smrt. Protiklady kladou člověku otázku: Proč je zdraví a ne moc, sytost a hlad, mír a válka, život a smrt? Otázka po smyslu proti kladů je otázkou člověka po něm samém: „Hledal jsem sebe samého.“ (B 101).

§31 Věnujme pozornost nejprve metodě, s níž Hérakleitos hledá řešení. V iónské tradici stojí potud, zdůrazňuje-li význam empirické ho vědění. „Co lze vidět, slyšet, poznat, tomu dávám přednost.“ (B 55) „Mužové, kteří milují moudrost, musí být znalí velmi mno ha věcí.“ (B 35) Nelíčené pohrdání však pociťuje vůči pouze empi rickému vědění. „Mnohoučenost nenaučí rozumnosti, vždyť by byla naučila Hésioda a Pýthagoru, jakož i Xenofana a Hekatáia.“ (B 40; srv. B 129) „Špatnými svědky jsou lidem oči a uši, mají-li barbarské duše.“ (B 107) Barbaři jsou lidé, kteří nerozumí jazy ku jako takovému, řečtině. Kdo se orientuje výlučně na smys ly, rovná se tomu, kdo slyší řeč, ale nerozumí ji. Zlomek srov nává skutečnost s řečí. Lidé ji slyší, aniž ji rozumí. Jsou v rozporu se základním zákonem skutečnosti, v níž žijí. „Slyší-li nechápa ví, podobají se hluchým; přísloví jim dosvědčuje, že jsouce pří tomni jsou nepřítomni.“ (B 34; srv. B 19) „S rozumem (logos), s nímž se stále nejvíce stýkají, jsou v rozporu, a nač denně narážejí, zdá se jim cizí.“ (B 72) Dvěma stupňům poznání, vnímání a rozu mění, u Hérakleita odpovídají dvě vrstvy skutečnosti. Pravá pod stata či základní zákon skutečnosti se skrývá za jevy (srv. B 123). „Vládce, jehož věštírna je v Delfách, ani nemluví, ani neskrývá, ale naznačuje.“ (B 93) Mnoho značné výroky věštírny, které sdě luje Apollón Delfský prostřednictvím Pýthie, jsou znaky pravdy. Také bytnost věcí, skrytá fysis (srv. B 123), k nám ani nepřesle chnutelně nepromlouvá, ani se skrývá; zjevuje se ve znacích. Podstatou skutečnosti je podle Hérakleita jednota protikladů. „Protikladné – shodné.“ (B 8) To, co je proti kladné, zároveň tvoří jed notu. Jednotu lze myslet jen jako jednotu vzájemně proti kladného. Hérakleitos ji přibližuje obrazem luku. „Nechápou, jak neshodné spolu souhlasí: protikladná harmonie jako u luku a u lyry.“ (B 51) Tvarová jednota a funkčnost luku spočívají v tom, že lučiště a tě tiva se napínají vždy v proti kladném směru. Tětiva napíná lučiště a lučiště tětivu. Aby šíp mohl letět určitým směrem, musí střelcovy ruce táhnout lučiště a tětivu protiklad ným směrem. V případě lyry se jednota pocházející z různosti projevuje v tom, že jen roz dílné napjaté struny vydávají různé tóny a tím i harmonii. Zlomek naznačuje ještě jinou jednotu: Luk je zbraň k boji a zabíjení, za tímco lyra symbolizuje mír a svornost. „Stýkající se: celé a nece lé, shodné a neshodné, sou zvučné a nesou zvučné, a ze všeho jedno, a z jednoho vše.“ (B 10) Rozmanité věci a celý kosmos jsou skloubením protikladů. Protiklady tvoří celek: vzájemně tíhnou k harmonii a v harmonii se navzájem doplňují. Avšak tento celek může existovat jen tak, že si protiklady uchovávají svou navzájem proti chůdnou sílu; jen potud jsou jejich spojeni neúplná a disonantní. Celek trvá jen ve vztahu svých částí. Každá část celku je tím, čím je, pouze ve vztahu ke všem ostatním částem a v posta vení v řádu celku.

§32 Svůj základní zákon skutečnosti Hérakleitos vykázal na množství každodenních jevů, z nichž zde můžeme uvést jen některé. „Pro lidi není lepší, děje-li se, co si přejí. Nemoc činí zdraví příjemným a dobrým, hlad nasycení, únava odpočinek.“ (B 110 n.) Oheň je „nedostatkem a nasycením“ (B 65). Intenzita života je možná jen v proží vání protikladů; jen na pozadí negativního lze prožívat po zitivní. Život je možný pouze v rozpětí mezi frustrací a naplněním. Člověk je trvale vystaven nebezpečí, že i největší statky se pro něj stanou samozřejmostí a nebudou již prožívány jako dar. Obrazem života jako jednoty plnosti a nenaplnění je oheň. Ten existuje jen tak, že tím, že něco stravuje, se sytí; je stále neukojen a chce se přenést na něco jiného. Protikladem prožívání vůbec je protiklad života a smrti. „Zrodivše se chtějí žít i mít smrt, nebo spíše odpočí vat, a zanechávají dítky, aby vznikla smrt.“ (B 20) Život chce zplo dit život, plození je uskuteč něním života. Tím, že zplozením se uskuteční život, zrodí se tvor, jenž je vydán smrti. Život je žit v roz pětí mezi vůlí k životu a touhou po smrti. Je zakoušen jako ná maha a břímě. Smrt jako spočinutí je skrytá touha života. Jen na pozadí nejisté smrti získávají život a chvíle svou jedinečnou hod notu; inten zivně žije pouze ten, kdo žije při vědomí své smrti. Pro tiklady se vzájemně potírají; smrt chce vyhladit život, a život se brá ní smrti. „Je třeba vědět, že je boj (všem) spo lečný (obecný), že právo je svárem a že se vše děje ve sváru a podle nutnosti.“ (B 80) „Boj je otcem všeho i králem všeho a jedny učinil bohy, druhé lid mi, jedny udělal otroky, druhé svobodnými.“ (B 53) Boj je „společ ný“ ve dvojím smyslu: Neušetří nikoho a zároveň mezi znesváře nými stranami ustavuje hlubší jednotu. Jako princip polarizace je příčinou kosmického vývoje a řádu. Řád a právo mohou být usku tečněny jen jeho prostřednictvím; uděluje každému to, co mu ná leží. Zlomek B 53 popisuje výsledek takového boje v antice: Pora žení jsou prodáni do otroctví, vítězové jsou svobodní. Potud je řád v antické společnosti výsledkem boje. Veškeré jsoucno se musí v bo ji osvědčit; teprve tato mezní situace vyjevuje jeho podstatu.

§33 Skutečnost skrytou za jevy označuje Hérakleitos rozmanitými jmé ny. „Bůh je den i noc, zima i léto, boj i mír, nasycení i hlad; mění se, tak jako oheň, smísí-li se s kadidly, bývá nazýván podle vůně kaž dého z nich.“ (B 67) Dvojice protikladů, které se zde o bohu vypo vídají, zastupují coby příklad veškeré protiklady. Bůh se nemění; vy jevuje se v protikladech a přece vůči nim zůstává transcendentní. Hérakleitos to objasňuje přirovnáním. Přidáváme-li do ohně různé druhy kadidel, šíří se pokaždé jiná vůně; podle ní je oheň nazýván. Oheň sám nelze čichem zakoušet, avšak teprve prostřednictvím ohně může kadidlo šířit svou vůni. Bůh je imanentní jevům jako jejich ži votní síla. Přesto se od nich liší; skutečností, již zakoušíme, jsou vždy jen vonné látky, nikdy sám oheň. Zlomky B 1 a B 2 označují trans cendentní skutečnost jako Logos. „Tento Logos věčně jsoucí nechá pou lidé, ani dokud jej neslyšeli, ani když jej uslyšeli. Neboť ač se všechno děje podle tohoto Logu, přece se podobají nezkušeným [...].“ (B 1) „Ač je Logos společný (obecný), žije většina lidí tak, jako by měli své zvláštní myšlení.“ (B 2) Logos je Hérakleitovým učením. Zá roveň říká, že Logos je věčný. Je oním vztahem, jenž panuje mezi protiklady, a zákonem, podle něhož se navzájem odlučují, je dyna mickou, pořádající veličinou, která určuje veš keré dění. Každý člo věk má na Logu účast; vede k němu hledání sebe sama: „Kráčeje ne nalezl bys hranic duše, i kdyby ses ubíral každou cestou; tak hluboký má Logos.“ (B 45) Následovat Logos je ústřední požadavek Hérakleitovy etiky. Nauka o přiroze ném morálním zákonu, kterou bude později zastávat stoa, pochází vposled od Hérakleita. Pouze Logos ja ko obecný může mezi lidmi zjednat pospolitost. Žádné lidské spole čenství nemůže být bez zákona (srv. B 44). Ale všechny lidské zá kony „jsou živeny jedním božským“, jenž vládne bez jakéhokoli omezení (srv. B 114).