Návrat na detail prednášky / Stiahnuť prednášku / Univerzita sv. Cyrila a Metoda / Filozofická fakulta / Religionistika

Religionostika komplet (religion.doc)

Základní informace o religionistice

Religionistika čili věda o náboženstvích je humanitním vědním oborem, který se zabývá studiem náboženství jako jevů lidské kultury v nehodnotící historické perspektivě. Vznikla v 19. století. V religionistice nejsou uplatňována žádná konfesní hlediska. Snaží se o nehodnotící uchopení náboženství. Spolu se spřízněnými obory jako psychologie náboženství, sociální a kulturní antropologie, etnologie, sociologie náboženství apod. zkoumá, popisuje, analyzuje a pokouší se porozumět náboženstvím jako výrazovým formám lidské kultury v jejich historickém kontextu. Religionistika popisuje a analyzuje náboženské jevy. Neposuzuje autenticitu, „pravdu“ náboženství; taková kategorie pro ni ani neexistuje. Programově vylučuje ze svého výkladu transcendentní či nadlidské faktory. Zároveň se ale nesnaží pravdivost náboženských výpovědí zpochybňovat (jako např. tzv. „vědecký ateismus“).

Definice náboženství, a tím i přesné vymezení předmětu religionistiky, je specifickým religionistickým problémem. Obecně přijímaná definice neexistuje. V zásadě lze nalézt tři hlavní typy definic:

1.) Substanční: náboženství jako vztah k Bohu či bohům, k posvátnu, k numinózní transcendenci...

2.) Funkcionální: náboženství jako odpověď na lidské potřeby ochrany, ukotvenosti, koherentního systému hodnot.

3.) Sémiotická: náboženství jako systém určitých typických znaků jako nábožensky vykládané skutečnosti, nábožensky vykládané zkušenosti, nábožensky vykládané normy, výklad empirické skutečnosti ve světle věřícími předpokládané skutečnosti neempirické atd.

Vztah religionistiky a teologie: přestože se určitá část slovníku a metod těchto dvou disciplín překrývá, religionistika a teologie se zásadně odlišují jak v teoretické oblasti, tak v mnoha praktických ohledech, nejvýrazněji v oblasti východiska a účelu. Teologie sice také nazírá náboženství kriticky, ale jen po určitou mez; o některých postulátech se v ní nepochybuje. Naproti tomu v religionistice musí být každý předpoklad „pouhou hypotézou, která umožňuje základní orientační dotazování na zkoumaný předmět“ (Horyna). Teologie fakta eticky a pravdivostně hodnotí, religionistika je popisuje, klade do historických, společenských a jiných souvislostí a snaží se porozumět jejich významu pro členy dané skupiny.

Přechodové rituály

Van Gennep chce především utřídit nejrůznější popisy rituálu a vysvětlit, jak je možné, že se napříč kulturami v mnoha základních rysech podobají (s. 9), jak je možné, že mají shodné rituální sentence. Dále má v úmyslu upozornit na tzv. pomezí, důležité stadium přechodových rituálů, kdy člověk stojí jakoby mezi dvěma stavy ve společnosti, kdy stojí na prahu své nové identity, ale dosud nevstoupil plně. Třetí věc, na kterou klade důraz, je důležitost materiálního přechodu v přechodových rituálech (s. 176), tj. hmotného objektu typu prahu, veřejí, brány, mostu apod.

Posvátné a profánní

Gennepovo pojetí posvátného a profánního je v něčem klasické (pokud lze v jeho době o klasickém pojetí posvátna mluvit), v něčem nové a v něčem dokonce dodnes podnětné. Zdůrazňuje, že posvátnost a profánnost není absolutní hodnotou, nýbrž hodnotou relativní, situační. V každé konkrétní situaci se „magické kruhy“ posvátného přeskupují jinak (s. 20-21), v závislosti na okolnostech. Například: některé osoby jsou ve vztahu k jedněm posvátné, ve vztahu k jiným neposvátné. Tato Gennepova poznámka by se dala aplikovat samozřejmě nejen na osoby. Gennep je rozhodně velmi dnešní v tom, že s posvátnem nepracuje jako s absolutní nadsvětnou veličinou, nýbrž jako s něčím atributivním, něčím, co pramení z lidí, ze situací a jejich interpretací.

Pojetí rituálu

Gennep se sám řadí k „dynamistům“ (s. 16). Klade důraz na neosobní rovinu rituálu, na magickou sílu, která se obřadem aktivuje, nikoli na objekt obřadu, na božské bytosti apod. (viz s. 16). Má za to, že v rámci množiny obřadů (srv. 176) lze vyčlenit určitou zvláštní, velmi širokou a důležitou skupinu přechodových obřadů.

Gennep vychází ze sociologických předpokladů. Píše, že člověk je neustále v rámci společnosti zařazován do rozličných přihrádek. Když přechází z jedné do druhé, musí podstoupit odpovídající obřady. Tyto přihrádky mohou být jednotlivé životní etapy, může jít ale také o výběrové subkultury, například tajná iniciační společenství, profesní skupiny apod. (viz s. 173).

Jednoznačnou a konečnou definici obřadu Gennep nepředkládá, ale má za to, že jde o „úkony zvláštního rázu, související s určitou citovou tendencí a určitou mentální orientací“ (s. 12). Náboženskou techniku, náboženskou praxi, také nazývá magií (s. 21).

Klasifikace rituálů

Základním tématem Gennepovy práce je pokus o klasifikaci přechodových obřadů.

Hranice dle Gennepa byly a pro mnohé národy ještě jsou něčím posvátným. Přirozeným mezníkem může být skála, strom apod. Gennep si všímá jedné důležité věci: mezi různými prostory se nacházejí neutrální zóny, jistá pomezí. Kdo se v prostoru pomezí nachází, ten se pohybuje jakoby mezi dvěma světy. Platí to na nejrůznějších úrovních: na úrovni celých teritorií, na úrovni vesnice, na úrovni jednoho domu. Když se vstupuje do nějakého prostoru, tak často má tento vstup následující podobu: oddělení od světa, který necháváme za zády, provedení pomezních rituálů a nakonec provedení obřadního začlenění do světa nového. Gennep (s. 27) takto vykládá např. římské vítězné oblouky: vojevůdce se odloučí od nepřátelského světa a je začleněn zpět mezi obyvatele Věčného města.

Rovněž přechodové rituály spojené s příchodem cizince jsou projevem obdobného členění prostoru. Cílem rituálů je cizince integrovat a neutralizovat jeho negativní a rozkladné vlivy na společenství. Jak to probíhá? Je posílena skupinová identita společenství, k němuž přichází, pak se s cizincem naváže kontakt, ať už podáním ruky, políčkem, kouřením či výměnou věcí, žen nebo potravin (zejm. s. 33-34) a je do jisté míry integrován.

Stejně tak odchod příbuzného na cesty se v tradičních společnostech pojí s rituály: poslední společné jídlo, doprovázení na kousek cesty atd. Gennep si klade otázku: co je funkcí těchto obřadů? Odpovídá takto: cílem je postarat se, aby odloučení nebylo náhlé, zajistit, aby probíhalo po etapách (s. 41-42) a za blahodárného působení vyšších sil. Totéž by se dalo vztáhnout i na rituály přijetí cizince: cílem je ho postupně začlenit a neutralizovat negativní vlivy jeho přítomnosti na společenství.

I. Magie

Z hlediska antropologického a religionistického je důležité především oddělení magie a náboženství. K rozdílu mezi magickým a náboženským způsobem uvažování sám Frazer ve svém stěžejním díle Zlatá ratolest, které je právem ceněno i coby literární text, uvádí: "Ačkoli zjišťujeme, že magie v různých dobách a v různých zemích splývala a mísila se s náboženstvím, jsou určité důvody k domněnce, že tomu tak původně nebylo; (...) Především úvaha o základních pojmech magie a náboženství nás může vést k domněnce, že v dějinách lidstva je magie starší než náboženství. Viděli jsme, že na jedné straně magie je pouhou mylnou aplikací nejjednodušších a nejzákladnějších myšlenkových pochodů, a to asociace představ na základě podobnosti nebo doteku; a na druhé straně náboženství předpokládá, že za viditelnou clonou přírody působí vědomí či osobní činitelé, nadřazení člověku"[2].

Magie tedy podle Frazera náboženství předchází a je pro ni typická představa, že svět je ovládatelný pomocí zaříkání, tajných formulí a rituálů. Neznamená to nutně, že by v magických společnostech neexistovali bozi, avšak pokud existují, jsou i oni ovladatelní, i oni podléhají šamanovi a jeho silám. Frazer se magií zabýval velmi zevrubně, pokoušel se i o její typologii, když např. rozlišoval magii imitativní, kontagiační nebo zástupnou. Náboženství nastupuje podle Frazera v dějinách tehdy, když se lidé přesvědčí o neúčinnosti magie, a bezprostředně souvisí s vědomím vlastní bezmoci vůči silám přírody. Zatímco v magickém stadiu si lidé podřizovali přírodu, ve stadiu náboženském sebe i přírodu podřizují bohům a přímluvou u těchto bohů se opět snaží ovlivňovat své prostředí. Ovšem podobně jako v magii i v náboženství je relace mezi příčinou a jejím následkem interpretována chybně - správná interpretace náleží až třetímu, vědeckému stadiu vývoje.

Diskuse o vztahu mezi magií a náboženstvím pokračuje v podstatě dodnes. Její zahájení může být považováno za hlavní přínos Frazerovy práce, neboť jeho vědecké závěry většinou neobstály před kritikou založenou na terénních výzkumech; co se týče práce v terénu, je totiž Frazer typickým příkladem oněch armchair antropologists, kteří poznatky o životě „nespoutaných divochů“ čerpali v pohodlí katalogizovaných knihoven. V Frazerově linii, která náboženství a magii odlišuje, pokračoval v sociologii E. Durkheim, v antropologii pak např. B. Malinowski, který se domníval, že náboženství má na rozdíl od magie účel samo v sobě. Naopak na vnitřní spojitost magie a náboženství poukazoval E. E. Evans-Pritchard.

Okruh magických úkonov je veľmi rozsiahly – môžu to byť úkony slovné (zaklínadlá, zariekavadlá, modlitby ).Môžu to byť rôzne manipulácie s „ kúzelnými predmetmi “ (amulety, prívesky, s tajným znamením i ďalšími akciami tohto druhu ).

Do dnešného dňa bolo už napísaných a utriedených tisíce kúzelných obradov a ceremónií, ktoré sa v rôznych dobách objavovali u rôznych národov.

Prvé obetné obrady sprevádzané rôznymi zariekavadlami boli už dávno v praveku. Odpradávna ľudia verili v čosi, čo nemohli pochopiť, čosi nadprirodzené. Aj keď postupom času veda , viera a náhoda odkrývali nadprirodzené stále aj v dnešnej dobe je mnoho ľudí, ktorí veria v nadprirodzenosť predmetov či iných nie len prírodných javov.

Jednými z prvých čarodejníkov boli Druidi. Boli to britský a galský učenci. Ich mágia spočívala v magických obradoch spojených s prírodou. Uctievali niekoľko prírodných bohov – verili v duchovnú silu, nesmrteľnosť a znovuzrodenie. Mágia podobne ako všetko sa skladá z rôznych skupín či odvetví. To najhrubšie „sito na mágiu „ je rozlišovanie bielej, ktorá pomáha ľuďom k dosiahnutiu zdravia šťastia a úspechu. A na čiernu mágiu niekedy spojenú s voodoo, ktoré ľuďom škodí, ničí ich. To je ale len povrchné roztriedenie mágie. Dá sa totiž deliť aj podľa rôznych príznakov :

a. podľa stupňa obtiažnosti za základné prvky mágie sú pokladané individuálne magické akcie – človek napríklad verí, že čierna mačka, ktorá mu prebehne cez cestu prináša nešťastie. Na obranu pred takýmto potencionálnym nešťastím koná magickú protiakciu – odpľuje si trikrát cez ľavé rameno. Za oveľa zložitejšie sa pokladá kolektívny magický obrad. Má sa za to, že jednoduché úkony celého obradu (a tých je pri zložitom stupni dosť ) sa musia vykonať v určitom nemennom poradí a je dôležité tiež dodržiavať všetky stanovené podmienky.

b. Podľa všeobecného zamerania sa rozoznáva agresývny (protreptický) a obranný (profilaktycký) prevenčný typ mágie.

K agresívnemu typu mágie patrí: 1. Kontaktná mágia - nosenie talizmanov, používanie magických predmetov a pod.

2.Iniciálna mágia - počiatková incepčná mágia – vykonáva sa len počiatočná fáza príslušného procesu a jeho dokončenie sa vkladá do rúk magických síl. Túto techniku mágie využívajú čarodejníci austrálskych kmeňov, ktorý pri čarodejníckom súboji mieria na protivníka paličkou a vyriekavajú pritom rôzne kliadby. Výsledkom tohto počíňania má byť buď okamžitá smrť, alebo aspoň dočasné paralizovanie nepriateľa s nesnesitelnými bolesťami.

3.Parciálna – kontagiózna –magické manipulácie sa vykonávajú nie priamo, ale pomocou tzv. simulátorov – časti nechtov, vlasov a pod. Obrad týmto nie je ovplyvnený a má spôsobiť, alebo napomôcť k zničeniu nepriateľa.

4.Imitatívna – homeopatická –čarodejnícke obrady sa vykonávajú nad obrazom, alebo napodobeninou objektu magického pôsobenia. Tento spôsob mágie využívali praveký lovci, ktorý vrhali svoje oštepy na obraz svojej potencionálnej obete – malo to priniesť šťastie pri love.

K obrannej mágii patrí a: zažehnávacia - apotrepická,  b:očistná – katartická

II. Totemismus

Klasická vymezení totemismu byla založena obsahově. Jejich základními prvky byl zejména (1) totem a víra v příbuznost klanu a totemu, (2) vlastní klanová organizace, (3) stravovací zákazy. Také klasická kritika těchto definic stavěla na obsahu, konkrétně na popření oprávněnosti spojovat tyto prvky do systému. Takovou kritiku předložil již roku 1910 A. A. Goldenweiser ve studii „Totemism: an analytical study“[4] a podložil ji příklady společností (a) s totemy a bez klanů, (b) s klany pojmenovanými po zvířecích druzích, které nejsou totemy, (c) s klany a velkou náboženskou rolí zvířat, ale bez propojení klanů se zvířecím druhem.[5]

Slavný teoretik totemismu W. H. R. Rivers v knize The History of Melanesian Society (Cambridge 1914) definuje totemismus jako splynutí sociálního prvku (spojitost zvířecího či rostlinného druhu, popř. předmětu, se skupinou společenství), psychologického prvku (víra v příbuzenský vztah této skupiny k totemu) a rituálního prvku (úcta projevovaná totemu, projevující se zejména stravovacími zákazy).[6]

III. Šamanismus

Jméno M. Harnera je neodmyslitelně spjato se zkoumáním šamanismu. Klasickým dílem je v této oblasti jeho The Way of the Shaman, přeložené do mnoha jazyků, v němž M. Harner podrobně popisuje své vlastní zkušenosti s šamanskými praktikami. Na otázku, kdo je to šaman, Michael Harner odpovídá:

Slovo „šaman“ označuje v původním tunguzském jazyku osobu, která podniká cesty do jiné reality ve změněných stavech vědomí. (...) Třebaže slovo samo pochází ze Sibiře, šamanské praktiky jsou prováděny na všech obydlených kontinentech. (...) Šamani jsou často v kmenových jazycích nazývání „vidoucími“ /“see-ers“/ nebo jako „lidé, kteří vědí“, protože mají přístup k systému vědění založeném na zkušenosti z první ruky. Šamanismus není systémem víry. Je založen na osobních experimentech, které vedou k léčení, získávání informací a dalším věcem. Ve skutečnosti, pokud šaman ztratí výsledky, není už déle za šamana svým kmenem považován. Lidé se mě ptají: Jak poznáte, že je někdo šaman? Říkám jim: To je jednoduché. Cestuje do jiných světů? A vykonává zázraky?[6]

Vidíme tedy, že M. Harner nestojí přísně vně šamanismu, naopak při svých terénních výzkumech se stává jeho součástí, když provádí něco, co je daleko za hranicemi i zúčastněného pozorování. Řečeno jednoduše a přímo, Harner šamanismus sám provádí a dokonce vyučuje, přičemž uvádí, že velká většina všech lidí může získat alespoň některé šamanské schopnosti, a to i bez použití psychedelických látek. Ovšem pravým šamanem se stane až ten, kdo zažije cestu, která mu umožní vstup do světa šamanů – je to vstup do oblastí, které jsou připodobňovány zážitkům na prahu smrti, šaman opouští své fyzické tělo a dostává se do snového stavu, v němž je podle Harnera šamanovi přístupné vše, co kdy bylo a co vůbec může být poznáno.

Harner zdůrazňuje, že šamanismus není náboženství, ale metoda:

/Šamanismus/ koexistuje s ustavenými náboženstvími mnoha kultur. Na Sibiři najdete šamanismus žijící s buddhismem a lamaismem a v Japonsku zase s buddhismem. Je pravda, že šamani se často vyskytují v animistických kulturách. Animismus znamená, že lidé tam věří v duchy. Takže v šamanských kulturách, kde se šamani stýkají s duchy, aby dosáhli třeba vyléčení, není nic překvapivého, že lidé v duchy věří. Ale šamani v duchy nevěří. Šamani s nimi mluví a stýkají se. Nevěří v duchy o nic víc, než nevěří v dům, v němž žijí, nebo v rodinu, kterou mají. To je velmi důležitý bod, protože šamanismus není systémem víry[i][7].

Proto se podle Harnera šamanismus vzpírá klasickým metodám zkoumání – je především osobní zkušeností, ryze subjektivním zážitkem, který je těžko postihnutelný exaktními metodami. Viditelné jsou pouze výsledky šamanských technik, jako je třeba uzdravení, avšak samotný proces šamanského léčení, spirituální diagnostika a rozhovor s bylinou, zůstává skryt uvnitř šamanovi mysli.To je částečně i odpověď na otázku, zdali je vhodné, aby byl badatel osobně zainteresován v předmětu svého zkoumání – je totiž možné, že právě inter-esse může někdy být nezbytnou podmínkou pro jakékoli bádání, jež si klade za cíl jít k podstatě jevu.

Harner vědě především vytýká, že a priori odmítá širokou škálu fenoménů, které neodpovídají jejím předpokladům o tom, jaký svět může být. Tím se ovšem věda zpronevěřuje svým vlastním zásadám, protože namísto nepředpojatého zkoumání skutečnosti filtruje realitu svými teoriemi. S trochou nadsázky by se snad dalo říci, že věda spoustu věcí nevidí, protože má nasazeny brýle objektivity.

Svetové náboženstvá

I. Hinduizmus  

Pojmenování "hinduismus" je spíše geografické označení, vzniklé v nedávné době, odvozeno od názvu řeky Indus.

Mnohem přesnější název pro tradiční náboženství staré Indie je "védské nboženství" (podle posvátných sanskritských textú - Véd, nejstaršch dochovaných písem lidstva). Védy (odtud i naše slovo "veda", "vědět") jsou písemnou pozústalostí dávné védske civilizace, zepsány v devanágarském písmu.

Posvátné texty - čtyři Védy (Sama Veda, Atharva Veda, Rg Veda, Jadžur Veda); Mahabhárata; Bhagavad-gíta (dosl. "spěv Boha") - púvodně část Mahábháraty; Rámájana (epos o princi Rámovi - vtělení Boha); Upanišády; Brahma-sútra neboli Védanta; Purány, především Šrímad Bhagavatam a jiné.

Posvátné místa - Vrindávan (místo, kde Kršna vyjevil své transcendetální zábavy), Mathura, Džaganáth Purí, řeky Ganga a Jamuna a jiné

Svátky - Kršna Džanmaštámy (Kršnove narozeniny, něco jako u nás Vánoce), Ráma-navami, Gaura-Purnima, Ganga-púdža, Ratha-yatra, Holi a jiné...

Jména Boha - Kršna, Góvinda, Ráma a jiná (ta sama Nejvyšší Osoba, jen má nekonečně mnoho jmen vyjadřujících rúzné její aspekty, např. Kršna znamená "nejpřitažlivější", Ráma "zdroj vší blaženosti" atd.)

Tři aspekty Absolutní Pravdy
Védská písma popisují tři aspekty Absolutní Pravdy, což jsou: brahma, Paramátmá a Bhagaván. Upanišady se soustřeďují na brahma, jógové systémy na Paramátmu, Bhagavadgíta a Purány na Bhagavána. Bhágavata Purána (1.2.11) uvádí, že všechny tři aspekty jsou ve skutečnosti jeden nazíraný z různých pohledů: "Učení transcendentalisté, kteří znají Absolutní Pravdu, nazývají tuto nedílnou podstatu brahma, Paramátmá a Bhagaván"

Brahma je neosobní všepronikající aspekt Absolutní Pravdy. Rozmanité vesmírné projevy pohybující se i nehybná hmota, atomy, těla, planety, vesmír nemají svou původní příčinu sami v sobě ani nejsou věčné. Všechno to pochází z věčného brahma. Ve Védánta-sútře (1.1.2.) se jasně říká: janmády asya yatah . "Nejvyšší brahma je původce všeho." (pozn.2)

Mundaka Upanišad (2.2.10-12) nabízí vysvětlení:
Je zářivé světlo světel -
To co znají znalci duše
Nezáří tam slunce ani měsíc či hvězdy'
Jakoby ani nesvítili natož pak obyčejná oheň
Jeho záře dává zářit všemu
Celý svět je ozářen Jeho světlem
... vpředu, ... vzadu ... odprava doleva
Rozíná se nad i pod (pozn.3)


Paramátmá. Atma znamená vlastní "já". Védská filozofie popisuje já jako věčné a individuální - není zničeno, když je zničeno tělo. Na Kuruovském bitevním poli Kršna Ardžunu povzbuzoval:  Nikdy se věru nestalo, aby nebylo Mne, tebe či těchto králů a nikdy se nestane, abychom kdy přestali být. ... Duše se nerodí, ani nikdy neumírá. Nikdy nevznikla, nikdy nevzniká a ani nikdy nevznikne. Je nezrozená, věčná, trvalá a původní. Nezahyne, je-li tělo zabito. (pozn.7)
Atma je individuální duše, liší se od Paramátmy (Nadduše, bytosti nad átmá). Slovo parama znamená "nejvyšší a transcendentální" a podle Katha Upanišad (1.2.20) jsou jako dva ptáci sedící na stromě:
Jak Nadduše (Paramátmá) tak individuální atomická duše (džíva-átmá) se nacházejí na stejném stromě-těle v srdci živé bytosti, pouze ten, kdo se osvobodil od všech hmotných tužeb a nářku může milostí Nejvyššího porozumět slávě duše. (pozn.8)
Být si vědom svého věčného vztahu s Paramátmou je cílem mystické aštángajógy, kterou učil Patandžali (autor Jógasútry). Podle Bhagavadgíty "někteří vnímají Nadduši meditací ..." Dokonalost v meditaci vyúsťuje v jógový tranz nazývaný samádhi. Ve stavu dokonalosti zvaném samádhi neboli vnitřní vytržení je mysl cvičením jógy úplně odpoutána od všech hmotných mentálních činností. Tato dokonalost je charakterizována schopností nazírat na své já prostřednictvím mysli a inteligence a žít a těšit se ve vlastním já. V tomto radostném stavu prožívá člověk bezmezné transcendentální štěstí poznané transcendentálními smysly. Když člověk dosáhl této úrovně, nevzdálí se už nikdy od pravdy a nemyslí si, že by mohl získat něco cennějšího. V tomto jím nepohnou ani největší těžkosti. Toto je vskutku opravdové osvobození ode všech strastí pocházejících ze styku s hmotou.
Tato realizace přichází, když člověk shlédne transcendentální podobu Boha ve svém srdci. Nadduše sídlí v srdcích všech živých bytostí, ale pouze skuteční mystici Ji mohou vidět. "Sídlím v srdcích všech živých bytostí a ode Mne pochází paměť, poznání a zapomnětlivost." (pozn.11) Paramátma vede podmíněnou duši, je svědkem jejích činností a uděluje jí výsledky jejích činů. "Nadduše vstoupí do těl stvořených bytostí, které jsou ovlivněny kvalitami hmotné přírody a pomocí jemné mysli jim umožňuje užívat si jejich výsledky" (pozn.12).
Jogí si je vědom přítomnosti Nadduše v každé duši v každém hmotném tělě a když tak realizoval Paramátmu, dívá se na všechny bytosti stejně. "Díky správnému nazírání spatřují pokorní světci v učeném a ušlechtilém bráhmanovi, krávě, slonu, psu a pojídači psů jedno a totéž" (pozn.13). Jendotná vize jogína, který realizoval Paramátmu, zasahuje do všech aspektů existence. "Takový člověk je umístěn v transcendenci a ovládá se. Pohlíží na všechno - hroudu, kámen nebo zlato - stejně. ... Za dokonalého jogína je pokládán ten, kdo v souladu s vlastním já vidí skutečnou jednotnost všech tvorů, ať šťastných či nešťastných, ó Ardžuno (pozn.14).

Bhagaván

Realizace Bhagavána je teistická vize Absolutní Pravdy jako Nejvyšší Osoby, mající nepochopitelné síly a vlastnosti (pozn.15). Parášara Muni definuje Bhagavána jako Nejvyšší Osobu vlastnící neomezenou krásu, poznání, sílu, slávu, bohatství a dokáže si neomezeně odříkat. Výčet stvořených bytostí nám udává mnoho velkých osobností (nebo polobohů), ale v pravém smyslu slova se bhagavan může vztahovat pouze na Nejvyšší Bytost, samotného Boha.

Bhagaván je nejvyšším rysem Absolutní Pravdy. Je Nejvyšším brahma (Parabrahma) a zdrojem Paramátmy. Jak jsme se již dříve zmínili, Védánta-sútra (1.1.2) uvádí, že Absolutní Pravda je zdrojem všech emanací ( janmady asya yatah ). Dále Védánta a Purány uvádějí, že jakožto zdroj všeho musí Absolutní mít inteligenci a vědomí. Inteligence a vědomí pak výlučně pokazují na osobnost a nejvyšší osobní rys Absolutní Pravdy se označuje Bhagaván. Brahma nemá hmotné vlastnosti, ale Bhagaván má transcendentální vlastnosti. Všechny bytosti spočívají v brahma a smotné brahma spočívá v Nejvyšší Osobě. Védy označují brahma za záři ( brahmajyoti ) transcendentálního těla Nejvyšší Osobnosti Božství. Brahma-sanhita (5.1) prohlašuje, že Bhagaván je sac-cid-ananda-vigrahah, věčná osobní podoba plná poznání a blaženosti (pozn.16).
Neosobní brahma projevuje pouze rys sat (věčnosti) Absolutního. Brahma a Bhagaván je jako sluneční paprsky a Slunce. Sluneční paprsky jsou září Slunce bez Slunce samotného nemají žádnou samostanou existenci. Paramátmá projevuje rys sat a cit (poznání) Absolutního, ale pouze Bhagaván projevuje rysy sat, cit a ananda (blaženost). Bhagaván má tedy podobu ( vigraha ) sac-cit-ananda .
Před každým Kršnovým prohlášením v Bhagavadgítě stojí: sri-bhagavan uvaca . "Kršna, Nejvyšší Osobnost Božství, řekl." Gíta navíc potvrzuje, že Kršna je konečná pravda: "Neexistuje vyšší pravda než jsem Já" (pozn.17). Brahma-sanhita podobně uvádí: isvarah paramah krsnah sac-cid-ananda-vigrahah. "Kršna je nejvyšším vládcem a má transcendentální podobu věčnosti, blaženosti a poznání" (pozn.18). Bhágavata Purána (1.3.28) naznačuje, že všichni avatárové pocházejí od Nejvyššího Bhagavána, Kršny (pozn.19).
Mohli bychom říci, že Bůh nemá žádné jméno: avšak Jeho činnosti Mu přinášejí mnoho jmen. Jméno Kršna znamená "všepřitahující" a je základem, protože podle Parášary Muniho musí Nejvyšší Osoba být všepřitahující a mít všechny vznešené vlastnosti a bohatství. Chce-li se věnovat různým zábavám ( lila ) pro svoje potěšení a za účelem stvoření se expanduje do podob jako Nárájana, Vásudéva a Mahávišnu. Jméno Višnu (všepronikající) je také zahrnuto ve jméně Kršna (všepřitahující). Jména isvara (nejvyšší vládce) a purusa (nejvyšší uživatel) jsou zahrnuta ve jméně Bhagaván (vlastnící veškerá bohatství). O jménech Absolutního říká Laghu-bhágavatámrta od Šríly Rúpy Gósvámího:
Podle důvěrných vztahů mezi Kršnou, původním Pánem, a Jeho oddanými Mu Purány dávají různá jména. Někdy se Mu říká Nárájana, někdy Upéndra (Vámana), mladší bratr Indry, krále nebes ( upa-indra ), a někdy Kšíródakašíjí Višnu. Někdy je oslovován jako Šéša Nága (tisícihlavý had) a někdy jako Pán Vaikunthy (pozn.20).
Když hledající člověk realizuje Bhagavána, Nejvyšší Osobnost Božství, současně realizuje i brahma a Paramátmu, neboť ze všeho jasně vyplývá, že všechny tyto rysy od sebe nejsou odděleny, a že Bhagaván zahrnuje všechny tři rysy Absolutního.

Bhagaván, Nejvyšší Osoba, je energetickým zdrojem a prostřednictvím své energie cit projevuje věčné království Boha a své věčně svobodné společníky. "Právě jako mája vytvoří tento hmotný vesmír z pěti hmotných prvků, tak duchovní ( cit ) energie vytvořila duchovní svět" (pozn.21). Duchovní svět je znám jako Vaikuntha "místo bez úzkosti". Bhagavadgíta popisuje tento věčný vesmír jako věčnou přírodu, která zůstává dokonce i po zániku hmotného vesmíru.
Existuje však jiné místo, které je věčné a transcendentální projevené a neprojevené hmotě. Je nejvyšší a není nikdy zničeno. Nezaniká, ani když tento svět zanikne. Je popisováno jako neprojevené a nepomíjející. Je to nejvyšší cíl a kdo ho dosáhne, nikdy se nevrátí zpátky. Takové je Moje nejvyšší sídlo (pozn.22).
Duchovní vesmír, Vaikuntha, je věčný. To znamená, že se vymyká přísným zákonům hmotného světa, kde všechny živé bytosti trpí při narození, stářím, nemocí a smrtí. Když Bhagaván přijde do hmotného světa jako inkarnace ( avatara ), nikdy nepodléhá hmotným zákonům a zůstává ve své vnitřní duchovní energii ( cit ).

Džíva
Kořen slova, jiv, znamená "žít, být nebo zůstat naživu" a podstatné jméno jiva znamená individuální živou bytost neboli duši. Podle rozboru Véd je živá bytost ( jiva ) odlišná od těla, ale v každém těle (včetně lidského, dravčího, ptačího nebo rostilnného) je přítomna. Individuální vědomí je příznakem přítomnosti džívy.
Ačkoliv tělo je pomíjivé, džíva je věčná. "Věz, že to, co proniká celým tělem, je nezničitelné. Nikdo nemůže zničit nehynoucí duši." Bhágavata Purána popisuje velikost džívy: "Existuje nekonečné množství duchovního atomů, které mají velikost jedné desetitisíciny konečků vlasu" (pozn.24). Džíva je nepochybně nevnímatelná hmotnými smysly.
Podle pojetí Véd nevzniká vědomí za určitých hmotných podmínek, nýbrž je to příznak přítomnosti džívy v těle. Když džíva opustí tělo, odchází i vědomí a tělo zaniká. Džíva je skutečným já, ale ve styku s hmotou začne být podmíněná. "Empiricky je individuální bytost, džíva, omezena tělem a smysly" (pozn.25). Džíva je původně duchovní částí Nejvyššího Bhagavána a v nepatrném množství má Jeho vlastnosti sac-cid-ananda . Přirozené postavení džívy je být podřízený Nejvyššímu Bhagavánovi. Ačkoliv Nejvyšší Bhagaván nikdy nepoklesne pod vládu hmotné energie, džíva pod vlivem iluze a zneužitím svobodné volby poklesne pod vliv hmotné enrgie a zapomene svůj vztah s Nejvyšším Bhagavánem. Džíva zatouží užívat si nezávisle a tak se dostane do hmotného světa. Poklesnutí džívy ze svého přirozeného postavení nám nabízí skutečné jádro příběhů západní kultury, jako je Miltonovo "Ztracený ráj" ( Paradise Lost ).
Džíva v hmotném světě trpí mnoha způsoby a zůstává pod vlivem hmotné přírody (máji). Duše nemá s hmotným světem nic co do činění, ale pod vlivem máji (iluze) se snaží uspokojit sama sebe prostřednictvím hmotných smyslů. Jestliže nedosáhne osvobození ze svého hmotného tělesného vězení do doby, kdy nastane zánik vesmíru, navrátí se do těla Nejvyššího Višnua a narodí se znovu v následujím stvoření, aby jednala podle svých tužeb (karma). Když džíva dosáhne vysvobození, dostane se do brahmadžjóti nebo dokonce Vaikunth, duchovních planet, kde sídlí Nejvyšší ve své úplné osobní podobě. Skutečné osvobození pro džívu je dosáhnout své původní duchovní totožnosti ( svarupa ), neboť ve své věčné podobě se džíva může stýkat s Bhagavánem, Nejvyšší Osobností Božství.

Májá

Hmotné iluzi se říká mája. Mája znamená "neskutečnost, klam, zapomnění" - "to, co není". Pod vlivem máji si člověk myslí, že může být šťastný v pomíjivém hmotném světě. Jakožto iluzorní energie Pána nejedná mája nezávisle, ale pod Jeho vedením. "Je to díky iluzi ( maya ), že ten druhý ( jiva ) je spoután. Člověk by měl vědět, že Příroda je iluze a že všemocný Pán je jejím stvořitelem" (pozn.26).
Síla máji je taková, že ačkoliv může člověk trpět mnohonásobným utrpením, bude si stále myslet, že je šťastný. "Příčinou utrpení člověka a jeho neschopnosti je mája, pod jejímž vlivem zapomene na svou božskou povahu" (pozn.27). Když se džíva ztotožňuje s tělem, rozvine tisíce tužeb a pak se je pokouší vyplnit. Povahou hmotného světa je, že čím více se džíva snaží vykořisťovat hmotu, tím více je připoutávána spletitostmi máji. Džíva jedná pod vlivem máji a zaplétá se do zákona karmy (příčiny a důsledku).
O původu máji Bhagaván Kršna říká: "Tato má božská energie (mája), skládající se ze tří kvalit hmotné přírody, se dá ztěží překonat, ale ti, co se Mi odevzdají, ji snadno překročí". Védy dále říkají: "Ačkoliv mája, iluze, je falešná, základem máji je nejvyšší kouzelník, Nejvyšší Pán, který je Mahéšvara, nejvyšší vládce" (pozn.29).
Shrneme-li vše, znamená mája iluze, trik, přelud, který zmate člověka tak, že si myslí, že věčnost a štěstí lze najít v činnostech hmotného světa (který je ve skuečnosti pomíjivý a plný utrpení). Dokonce i velice vzdělaný a inteligentní člověk může být pod vlivem máji: Bhagavadgíta označuje takového člověka slovem mayayapahrta-jnana - "ten, jehož poznání odnesla mája" (pozn.30). Účelem védské literatury je vysvobodit všechny bytosti ze spárů máji. "Osvobodit se od této iluze, která z nějakého důvodu převládá nad většinou lidstva je cílem všech snah" (pozn.31). Podle Bhagavadgíty je pro džívu velice obtížné osvobodit s od pout máji: "Tato Má božská energie, skládající se ze tří kvalit hmotné přírody, se dá ztěží překonat, ale ti, kdo se Mi odevzdávají, ji mohou snadno překročit" (pozn.32).

Karma

Západní věda a filozofie většinou tvrdí, že zákon kauzality řídí všechny činnosti a události ve vesmíru, a že se nic nemůže stát ani jednat bez odpovídající příčiny, alespoň na hmotné úrovni. Tento zákon příčiny a důsledku je ve Védách označen jako zákon karmy. Již od nepaměti jedná džíva v hmotném světě a užívalá si nebo trpí následky svých činností. Tyto činy způsobují její transmigraci z jednoho těla do druhého. Džíva tedy odkládá stará a přijímá nová těla právě jako si člověk vysvléká staré šaty a obléká nové. Když džíva transmigruje, trpí nebo si užívá výsledky svých předešlých činností (karma).
Připoutání je však výsledkem jakékoliv karmy. Dokonce i zbožné činnosti neboli "dobrá karma" poutá člověka ke koloběhu převtělování. Člověk musí být osvobozen od veškeré karmy, chce-li transcedovat samsáru, opakované rození a smrt. Džíva si vytváří svou karmu následkem určitých tužeb, užívat si tohoto světa různými způsoby. A tak ani Bhagaván ani hmotná příroda nejsou zodpovědni za karmu živé bytosti, ona sama si vytváří svůj osud. Hmotná příroda uděluje živé bytosti další tělo podle jejích činností (a pod dozorem Nejvyššího), aby mohla pokračovat v jednání podle svých tužeb. Vysvobození z velkého řetězce karmy přichází prostřednictvím poznání. "Tak jako planoucí oheň přemění v popel všechno dřevo, ó Ardžuno, tak i oheň poznání spaluje na popel všechny následky ( sarva-karmani ) hmotných činů" (pozn.33). "Oheň poznání", o kterém se zde mluví, je uvědomění si přirozeného postavení duše jako věčného sluhy Nejvyššího. Když se džíva odevzdá Bhagavánovi, transcenduje všechnu minulou, současnou i budoucí karmu.
Džíva se nemůže oprostit od karmy pouze tím, že se bude vyhýbat činnosti. Védy popisují duši jako věčně a nevyhnutelně činnou. "Pro vtělenou duši je vskutku nemožné se zcela vzdát všech činností. Proto o tom, kdo se vzdal plodů svých činů ( karma-phala-tyagi ), se praví, že se vpravdě vzdal" (pozn.34). Člověk se musí naučit umění, jak jednat aniž by získával karmu.
V Bhagavadgítě Bhagaván Kršna vysvětluje toto umění karmajógy detailně. Ve zkratce: ten, kdo vykonává činnosti jako oběť Nejvyššímu Bhagavánovi, se vyhne karmě, poutům v hmotném světě. Taková očištěná obětní činnost se nazývá karma, což je činnost bez následku. Nárada-paňčarátra vysvětluje, že umění karmajógy je hrsikena hrsikesa-sevanam: "služba Pánovi smyslů vlastními smysly". Povinností gurua je naučit své studenty tomuto vytříbenému umění akarmy, činnosti bez následku.
Samsára
Samsara znamená opakované rození a smrt neboli převtělování. Následkem karmy se člověk může narodit v rodině bohatého obchodníka nebo v hmyzí rodině. Padma Purána nám poskytuje informaci, že existuje 8 400 000 životních druhů, a že pokleslá duše se musí narodit v každém z nich. Po evoluci v mnoha tisících zrození dosáhne džíva nakonec lidské podoby, což je možnost rozvíjet seberealizaci pro konečné vysvobození z koloběhu samsáry.
Guny

Slovo guna znamená doslovně "provaz". existují tři guny (kvality hmotné přírody) - dobro ( sattva ), vášeň ( rajas ) a nevědomost ( tamas ) - které člověka poutají k přírodě jako tři silné provazy. Následkem toho se hmotný svět máji někdy nazývá tri-guna-mayi . Džíva získá různá těla podle gun, ve kterých jednala v minulosti, a každé tělo ji přiměje, aby jednala podle guny, která u tohoto těla převládá. Podívejme se na člověka, který je ovlivněn kvalitou dobra (například filozof, doktor nebo básník). Tento člověk žije s pocitem poznání a tudíž i štěstí. Rozvíjením poznání hmotného světa si zařídí příjemný život, avšak poután k příjemným pocitům provazem světského dobra neusiluje o duchovní povýšení. Tak dlouho, dokud je člověk poután k vyšší úrovni hmotného štěstí a pracuje pouze aby zlepšil své hmotné podmínky, nemůže dosáhnout osvobození (třebaže i nadále získává těla v kvalitě dobra). I přes veškeré hmotné bohatství se nevyhne čtyřem utrpením v podobě narození, stáří, nemoci a smrti.
Bhagavadgíta popisuje kvalitu vášně ( rajo-guna ) jako "zrozenou z nekonečných tužeb a přání" (pozn.35). Pro tuto gunu jsou příznačná sexuální přitažlivost a požitek. Džíva touží po pohlavním požitku a když se naplní její tužby, vytvoří tím pevné pouto k hmotnému životu. Její hrubé touhy se postupně rozrůstají do jemnějších tužeb po slávě, rodinném požitku, penězích atd. Džíva musí neustále pracovat jen aby tyto věci získala a vydržovala si je. Podle rozboru Véd pocházejí úspěchy velkých materialistických civilizací z kvality vášně ( rajo-guna ).
A konečně tamo-guna , kvalita nevědomosti, poutá džívu k lenosti, přílišnému spánku a obvykle ke sklíčenosti a závislosti na drogách. "Výsledkem kvality nevědomosti je pomatenost" (pozn.36).
V každém okamžiku ovlivňuje činnosti džívy kombinace kvalit a nikoliv jen jedna samotná kvalita. Někdy může být radžas silnější než tamas, jindy sattva převládá nad radžasem a jindy tamas nad radžasem atd. V okamžiku smrti transmigruje džíva v kvalitě dobra do těla na vyšších planetách, džíva v kvalitě vášně transmigruje do těla ve středním planetárním systému (například na Zemi) a džíva v kvalitě nevědomosti transmigruje do zvířecího těla (pozn.37).
Všechno v hmotném světě pochází ze vzájemného působení směsy kvalit přírody. "Guny jsou základní prvky, které se slučují v různých proporcích a vytvářejí všechny objekty světa" (pozn.38). Džíva připomíná tancující loutku, ale ve skutečnosti visí na těchto třech provazech tri-guna-mayi . Šástry vysvětlují všechno s ohledem na guny - včetně druhů víry, odhodlání, jídla, které člověk jí, či dobročinnosti, kterou dává. Transcendentalista je ten, který se dokáže povznést nad kvality. Důležitý rozdíl mezi Bhagavánem, Nejvyšší Duší, a džívou-duší je ten, že Bhagaván nikdy nepoklesne pod vliv gun. On je vždy jejich Pánem, zatímco džíva se dostane do jejich vlivu. Následováním védských pokynů může džíva postupně transcedovat tři hmotné kvality a dosáhnout čistého transcendentálního vědomí. Kršna tedy Ardžunu v Bhagavadgítě vybízí, aby se "povznesl nad tyto kvality" tím, že se obrátí na Nejvyššího.

Čtyři fáze karmy

"Zasej myšlenku a sklidíš čin, zasej čin a sklidíš zvyk, zasej zvyk a sklidíš charakter, zasej charakter a sklidíš osud." (indické přísloví)

Védská filosofie (Padma Purána) vysvětluje, že karmické reakce se projevují ve čtyřech různých fázích, které se přirovnávají k fázím růstu rostliny:

1. bídža (semeno) Naše přání a úmysly již existují v jemnohmotné podobě a teprve později se projeví činnostmi. Abychom se tedy vyvarovali nepříjemných karmických reakcí (utrpení), musíme věnovat pozornost svým nevysloveným hmotným touhám, dokud semena činů ještě nazačala klíčit.

2. kúta-stha (klíčení) Reakce, které vznikají poté, co došlo k rozhodnutí provést nějaký čin. Jsou to hmotná přání, která právě začala klíčit.

3. phalonmukha (vytvoření plodu) Reakce, které již nesou plody (phala). Jakmile vykonáme hmotnou činnost - dobrou nebo špatnou - je jen otázka času, než se projeví reakce (plod) v podobě štěstí nebo neštěstí.

4. prárabdha (sklizeň) Reakce, které se již vyplnily s naším narozením: rodina (určuje naše společensko-ekonomické postavení, národnost, rasu), fyzické a psychické dispozice atd.

Předchozí tři fáze se také v sanskritu souhrnně označují jako aprárabdha neboli dosud neuskutečněné reakce, potencionální štěstí a utrpení. Čtvrtá fáze, prárabdha-karma, je to, čemu se obecně říká "karma".

Upanišady popisují tyto kategorie karmy: 1. sančita (uložená) 1.1. anárabdha (dosud neprojevená) = aprárabdha 1.2. prárabdha (již projevená) 2. krijamána (nově vytváření)

Dharma - kosmická etika

Jak tedy víme, co je "správné" a co "nesprávné"? Tato znalost je naprosto nezbytná pro naše svobodné rozhodování. Existuje-li nějaký zákon, musí být k dispozici jeho písemná podoba, aby se s ním mohl každý seznámit. Vždyť se říká, že neznalost zákona neomlouvá. Tato pravidla jsou uvedena v písmech, zvláště pak v takzvaných dharma-šástrách (písmech popisujících dharmu). Jedná se zákoníky, které přesně definují, jak má každý lidský jedinec ve svém společenském a duchovním postavení jednat. Nejznámější z nich je Manu-smriti neboli Manuův zákoník. Pasáže o dharmě obsahuje i Mahábhárata (a její nejdůležitější součást, Bhagavad-gíta), Rámájana, Bhágavata a další Purány, Bible, Korán atd.

Pojem "dharma" pochází ze sanskritského kořene "dhri" (udržovat, podporovat, uchovávat v chodu). Obvykle se překládá jako etické, morální a náboženské zásady, což však plně nevystihuje význam tohoto pojmu. Dharma je zákon či řád hmotného světa (to, co jej udržuje v harmonickém chodu), ctnost či spravedlivé jednání . Ještě hlubší výklad říká, že dharma je vrozená či neoddělitelná vlastnost či povaha. Uvádí se příklad soli, jejíž neoddělitelnou vlastností (dharmou) je slaná chuť. Slovo dharma by tedy bylo možné přeložit jako "konečná příčina". Tento termín západní filosofie postihuje důvod, proč ta která věc existuje. Konečná příčina - dharma - domu je poskytovat útočiště lidem. Neobyvatelný dům představuje adharmu (opak dharmy).Dharma definuje působení zákona karmy a sama je ustanovena Bohem. Za "pilíře dharmy" se označují čtyři vlastnosti popsané v Bhágavata Puráně (1.17.24):

- milostivost (odmítání násilí, konzumace masa atd.) - odříkání/ovládání smyslů (nepožívání omamných látek) - oddanost pravdě (odmítání hazardních her a spekulací) - čistota (odmítání sexu zakazovaného v písmech)

Je tedy již pevně určeno, které lidské činnosti jsou dobré a následují po nich pozitivní reakce, a které jsou špatné a přinášejí reakce v podobě utrpení. Tento systém hodnot je všeobecně platný a nezávisí na mínění jednotlivých živých bytostí. Mohu si myslet, že to, co dělám, je dobré, a také být schopen to intelektuálně ospravedlnit a tak zapůsobit na ostatní. Jestliže však má činnost není v souladu s univerzální definicí dobra, sklidím za ni přesto negativní reakci. V dnešní době tolik prosazovaná svoboda myšlení a konání je někdy mylně chápána jako možnost dělat si, co se nám zlíbí. Ano, máme svobodnou vůli, ale zároveň neseme za své jednání odpovědnost. Nic nemůže být dále od skutečnosti než představa, že porušení dharmy je beztrestné. Současný stav světa by nás měl varovat před snahou klást ekonomický prospěch (artha) před dharmu. Právě touha po smyslovém požitku (symbolizovaném penězi) je nejčastější příčinou porušování dharmy.

Sanátana-dharma: vyšší aspekt dharmy

Dharma tedy definuje způsob, jak v tomto světě zažívat co nejmenší utrpení. Čtyřem základním druhům utrpení - zrození, nemoci, stáří a smrti - se tak přesto nevyhneme, protože jsou přítomny v celém hmotném světě. Ten lze vnímat jako nápravné zařízení s různými nápravnými skupinami s lepším či horším standardem. Dostat se ze třetí nápravné skupiny do první lze považovat za určitý pokrok, ale jsme stále uvězněni. Existuje sice malá skupina vězňů, kterým pobyt ve vězení vyhovuje, naprostá většina lidí však touží po svobodě. Ty, kdo si přejí být od utrpení zcela osvobozeni, védská písma informují o ještě vyšší úrovni zvané para-dharma (vyšší dharma) či sanátana-dharma (věčná dharma). Aktivita na této úrovni je akarma čili nepřináší žádné reakce. Jedná se o bhakti, oddanou službu Nejvyššímu Pánu, kterou podrobně popisují Bhagavad-gíta, Bhágavata Purána (Šrímad Bhágavatam) a další důvěrná písma. Skutečným cílem náboženství je podle Véd dosažení čisté nesebecké lásky k Bohu. Ve Védách se cesta vedoucí k tomuto cíli jakož i cíl samotný nazýva sanskritským slovem bhakti (uctívání, láskyplná služba) a jedním z jejich doporučovaných spúsobú je zpívání nebo zpěvné přednášení svatých jmen Boha. Odtud také pochází i ono známé zpívání manter, jako jsou Óm, Govinda jaya jaya, nebo speciálně v tomhle věku doporučované zpívání Haré Krišna mahamantry: Hare Krišna, Hare Krišna, Krišna Krišna, Hare Hare, Hare Ráma, Hare Ráma, Ráma Ráma, Hare Hare. Tahle patrně nejznámější posvátní mantra všech dob (známá také v rúzných rockových variacích západních interpretú) pozvedá podle Véd vědomí člověka na vyšší, duchovní úroveň existence a pomáhá mu probudit jeho spící lásku k Bohu, ke Krišnovi.

Rozhovor pro Český rozhlas na téma "Hinduismus"

Moderátor: „Tak a po hudebním úvodu bychom přešli k vlastní besedě. My všichni, co tu sedíme, jsme příslušníky evroamerické civilizace. Ta má své hodnoty a ráda tvrdí, že tyto hodnoty vycházejí z víry v Boha. Její Bůh je, jak věří, všemohoucí, spravedlivý a dobrotivý. Jedna ze tří božských osob je Bůh Syn, jenž zdůrazňuje lásku. Většina lidí na evropském kontinentě vyznává právě tohoto Boha. Vy jste se však rozhodli uctívat Boha jiného. Moje první otázka tedy zní: Jaký je ten Váš Bůh?“

Host: „K tomu, že jsme se rozhodli uctívat jiného Boha. Já bych chtěl zdůraznit, že my neuctíváme jiného Boha, akorát ho jmenujeme jinými jmény. Podobně jako někdo v Japonsku pojmenovává slunce určitým způsobem, v Americe jinak, v Německu zase jinak, tak my v Česku říkáme slunci slunce. Pořád je to jedno a to samé slunce. Stejně tak v různých národech a různých kulturách uctívají podle místa, času a okolností stejného Boha pod různým jménem. My oslovujeme Boha jménem Krišna, to slovo Krišna znamená v sanskrtu všepřitažlivý. Každé z různých jmen Boha vysvětluje jeho určitou vlastnost. Třeba muslimové říkají Allah Akbar – Bůh je velký, což je pravda, Bůh je velký, ale jak je velký? Jaké má další vlastnosti, tak daleko už tento výraz nejde. Jméno Krišna představuje velmi významnou vlastnost Boha. To znamená, že je všepřitažlivý, že přitahuje všechny živé bytosti. Když se zjevil před 5 000 lety na této planetě Zemi, zjevil se ve své původní duchovní podobě, stejné jakou má v duchovním světě. Krišna má tmavě modrou barvu pleti, nosí v hlavě paví pero, překrásně hraje na flétnu a má ještě spoustu jiných vlastností, které, kdybychom si je měli tady vyjmenovávat, tak neskončíme do večera. Říká se, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému, Krišna má tedy stejnou podobu jako máme my, respektive člověk má stejnou podobu jako má Bůh, kromě tmavomodré barvy pleti, což je specifická Kršnova podoba.“

Moderátor: „Teď bychom asi hned přešli k pojmu hinduismus. Hinduismus není sám o sobě náboženství, ale takové velké hnutí s mnoha proudy. Asi bychom se měli zmínit o jeho pramenech, o védách. Já bych Vás teď poprosil o takovou stručnou rekapitulaci védismu od počátků až do současnosti. Jestli je možné, abyste nám podal takový obraz vývoje.“

Host: „Nejdříve bych rozebral ten hinduismus, protože tento výraz  ve skutečnosti je určité geografické označení. Výraz hindu nebo hinduismus nenajdeme nikde ve védské literatuře, v původních sanskrtských textech. Tento výraz vznikl mnohem, mnohem později. Na území Indie, v její západní části protéká řeka Indus, která se v sanskrtu se nazývala Sindhu a pro muslimy bylo dost obtížné vyslovit Sindhu, tak ji začali říkat Hindu. Tímto výrazem také označovali obyvatele, kteří žijí za řekou Indus, neboli Hindu. Hindustán bylo vlastně území dnešní Indie. Později v době, kdy Britové vládli nad Indií, tento výraz zneužili a zdůraznili rozdělení původních obyvatel na muslimy a ty, kteří uctívali původní náboženství - hinduisty, aby tak zdůraznili rozdíly a mohli je lépe ovládat podle hesla „rozděl a panuj“. Což se jim do určité míry taky podařilo. Z historie víme, jaké velké byly později nesváry mezi těmito dvěma náboženskými směry. Víme také, že předtím fungovaly tyto dva směry docela mírumilovně vedle sebe. Tak to na srozuměnou, abychom věděli, že hinduismus jako výraz neoznačuje přímo některé specifické náboženství, je to víceméně geografické označení. Ale běžně se chápe, že tzv. hinduismus označuje určitý náboženský směr.

Védy, je to výraz ze sanskritu, véda znamená věda, vědění, poznání, český výraz je vlastně podobný, neboť slovní základ je společný. Původně se védy předávaly ústním podáním, předávaly se mezi vzdělanci, mudrci, velkými světci, kteří měli takovou paměť, že jednou něco slyšeli a všechno si zapamatovali. To byla jejich kvalifikace, když vyslechli nějaké védské poznání, védské recitace, védské mantry, což jsou zvukové vibrace, které pomáhají rozšířit naše vědomí, byli schopni úplně přesně interpretovat, tak jak to slyšeli bez jakékoliv změny. Ovšem zhruba před 5 000 lety nastal počátek věku, ve kterém žijeme a který se vyznačuje tím, že lidé mají poněkud menší paměť, neinklinují k duchovním činnostem, tak jako dříve, a všeobecně se tento věk nazývá věkem hádek a pokrytectví. Takže na počátku tohoto věku sepsal  Šríla Vyásadéva veškeré védy a rozdělil je na čtyři části tak, aby byly přijatelné pro všechny vrstvy obyvatelstva. Potom sepsal také různé doplňky jako védantasútru, upanišády,  a purány a tím završil tuto védskou literaturu. Já jsem si vzal na ukázku jednu ze základních knih védské literatury Bhagavadgítu, která je i na tomto velkém plakátě. Bhagavadgítá je součástí jednoho hrdinského eposu Mahabháraty,  kterou řadíme k puránám, o kterých jsem se zmínil. Popisuje rozhovor mezi Krišnou, který je Nejvyšší Osobnost Božství a Ardžunou, který je jeho přítel, před bitvou na Kuruovském bitevním poli. Když se ta bitva měla odehrávat, viděl Ardžuna, jeden z nejlepších vojevůdců, že proti němu stojí různá vojska a jsou tam i jeho příbuzní a odmítl bojovat. Krišna mu potom vysvětlil celou filozofii proč by on jako vojevůdce měl plnit své povinnosti a bojovat, že duše nemůže být zabita, že je věčná a vůbec celé poznání, které je obsaženo v Bhagavadgítě. Takže Bhagavadgítá je základní kámen védské literatury, někdy se jí také říká bible Východu. Dále Bhagavadgítá vysvětluje ty nejzákladnější témata , o Bohu, hmotné přírodě, času a činnostech. Na Bhagavadgítu navazuje Šrímad Bhágavatam. Také jsem si vzal na ukázku některé z těchto knih, když se potom podíváte dovnitř, tak uvidíte, že jsou tady taková velice zvláštní písmenka, to je devanagari, původní písmo, ve kterém se píše sanskrit a je k tomu přepis do latinky a taky překlad. Šímad Bhágavatam popisuje praktický způsob, jak může člověk využít lidské podoby života ke své realizaci. Je to takový manuál pro praktický život v lidské podobě. Takto byly védy před 5 000 lety sepsány, protože začínal věk, ve kterém lidé tolik neinklinují k duchovnímu poznání a také třída bráhmanů, těch kteří měli předávat poznání postupně degradovala. Už nebyli schopni čistě a přesně recitovat mantry a provádět oběti tak jako dříve, takže bylo důležité, aby védské poznání bylo sepsáno, tak aby nedocházelo k různým interpretacím písem, tak jak k tomu dochází v dnešní době. Existuje tolik různých směrů z jednoho původního náboženství, tolik různých odnoží, a vytvoří se právě proto, že někdo začne interpretovat písma nebo třeba jenom určitý výraz různým způsobem. Proto byly védy sepsány. Podle véd jsou předepsané určité oběti, ohňové oběti a tyto oběti vykonávali bráhmani. Bráhmana je určen k tomu, aby vykonával takovéto činnosti, má k tomu kvalifikace. Jednou ze základních kvalifikací bráhmany bylo to, že dokázal při ohňová oběti omladit tělo obětovaného zvířete. Když přivedli např. koně k té oběti, tak toho koně zkušený a kvalifikovaný bráhmana nezabil, ale silou svých manter mu obnovil tělo. To znamená, že z toho obětního ohně vzešlo hříbě. A tím prokázal, že je náležitě kvalifikovaný. Ovšem později, jak už jsem se zmínil, když začínal tento věk, kterému se říká kali, když bráhmani postupně ztráceli tyto schopnosti, tak při těch obětech došlo k tomu, že to obětní zvíře zabili a takto postupně docházelo pod rouškou náboženských obřadů  k jatkám. Stávalo se ve velkém, že v rámci oběti zvíře zabili a potom ho snědli. V té době se zjevil Buddha. Je to zhruba 2600 let dozadu, kdy se objevil Buddha, který je také určitou reinkarnací Krišny a který hlásal ahimsu neboli nenásilí. Hlásal učení, které bylo poněkud odlišné od véd, dokonce říkal „Nenásledujte védy“, jenom proto, aby zabránil pokračování v těchto náboženských rituálech, které neměly s původním vykonáváním obětí nic společného. Buddha říkal „Nenásledujte védy, následujte mě.“ Cílem buddhistického učení byla nirvána neboli vyvanutí z tohoto hmotného těla a vůbec z tohoto hmotného světa. Buddhismus jako takový není prakticky náboženství, protože tam chybí Bůh, cílem není pochopit, poznat Boha, ale cílem je vyvanout. To byl specifický, určitý účel, pro který se Budha zjevil, aby zastavil násilí, kterého se dopouštěli degradovaní, nevěřící bráhmani pod rouškou véd. Později díky císaři Ašókovi, který byl stoupenec Buddhy, se rozšířilo toto učení po celém území Indie, i za území Indie. Např. v Číně i na ostrovech, které přiléhají k Indii a později i do Japonska. Díky tomuto císaři se do světa se rozšířil buddhismus. Už v našem letopočtu zhruba v roce 800 se zjevil další velký filozof Šankara, který hlásal filozofii, která je podobná buddhismu, s tím že říkal, že absolutní pravda nebo ten konečný cíl je neosobní. To bylo učení docela blízké buddhismu, ovšem Šankara znovu ustanovil autoritu véd. Byl tak mocný kazatel, že během svého docela krátkého života se mu podařilo prakticky vytlačit buddhismus z území Indie. Když dnes přijedeme do Indie, tak zjistíme, že tam není tolik zastánců, stoupenců buddhismu, jak by si to vyžadovalo místo, kde byl původně buddhismus vznikl. Ale díky kázání mocného kazatele Šankary byl tento buddhismus vytlačen. Šankara ustanovil novou filozofii, která uznávala védskou literaturu. Později, zhruba v 15.století, se zjevil Čaitanja Maháprabhu, což je inkarnace Krišny, který hlásal filozofii, která znovu ustanovila že absolutní pravda je osobní, že Krišna je nejvyšší osobnost božství a že my jsme jeho nedílné součásti. Před 500 lety začalo díky Čaitanja Maháprabhuovi veřejné zpívání Haré Krišna mahamantry. Dříve bylo takové zpívání jen výsadou bráhmanů, ale Čaitanja Maháprabhu kázal, že to není jen výsada pro někoho, pro nějakou kastu, ale že každý se může takto zapojit do procesu seberealizace. Ve védské literatuře je řečeno, že v tomto věku, ve kterém žijeme neexistuje lepší způsob pro dosažení duchovní seberealizace než zpívání svatých jmen Boha. Ten text zní harer náma, harer náma harer náma eva kevalam, kalau násti eva násti eva násti eva gatir anyatah. Toto je doporučený proces duchovní seberealizace pro tento věk, kdy ve skutečnosti lidé nemají takové možnosti jako dříve, když oběti vykonávali náležitě kvalifikovaní bráhmani a králové, kteří pořádali takové oběti, při nich nashromáždili obrovské bohatství, které nakonec rozdávali obyvatelstvu. Nebo ještě dříve, kdy se praktikovala mystická jóga, kdy ten, kdo chtěl dosáhnout duchovní seberealizace musel nejdříve cvičením různých asán ovládnout své smysly a koncentrovat svou pozornost na určitý projev Nejvyššího, který sídlí v srdci každé živé bytosti, kterému se říká nadduše, nebo-li paramátma. Takto se tedy védské učení postupně formovalo, až se dostalo do této podoby, ve které ho učil Čaitanja Maháprahbu a který je taky znám mezi stoupenci Krišny jako jeho inkarnace.“

Moderátor: „Ono už to tady bylo řečeno, já to ještě jednou připomenu. Slovo védy souvisí opravdu s českým slovem vědět. Většina indoevropských jazyků tento kořen má. Řecké vida, latinské video, gótské widan a starohornoněmecké wizzan, ze kterého potom vzniklo dnešní německé wissen. Takže vidíte, jak jsme s  indickou oblastí jazykově spřízněni. Já bych se teď zeptal, co ty védy vědí o světě. Jestli byste nám vysvětlil pojmy, které slýcháme átma, karma, reinkarnace atd.“

Host: „Jeden z nejdůležitějších aforismů védské literatury je aham brahmasmi neboli „Já jsem brahman“. Výraz átma označuje podle různých okolností mysl, tělo, duši. V tomto případě máme na mysli duši, átma. Védská literatura neboli základ védské filozofie vysvětluje, že my nejsme toto hmotné tělo, ale že jsme duše, která sídlí v tomto těle. Duše, která dává tomuto tělu život. V okamžiku smrti, když duše opustí toto tělo, přijímá další tělo podle zákona karmy. Karma znamená v sanskritu činnost neboli práce. A když vykonáváme určité činnosti, které jsou doporučeny ve védské literatuře v Bhagavadgítě, ve Šrímad Bhágavatamu a jiných písmech, tak potom získáváme příznivé výsledky. Když jednáme proti pokynům písem, tak ty výsledky nejsou tak příznivé a potom musíme trpět. Výsledkem je tedy to, že získáme určité tělo a to tělo taky ovlivňuje stav našeho vědomí, naše touhy. Takže podle toho, jak jsme jednali, jak jsme žili v tomto těle a podle našeho vědomí na konci našeho života, tak získáme další tělo. V okamžiku smrti odchází naše vlastní já, duše z hmotného těla a přijímá další. Duše je potom obklopená jen myslí, inteligencí a falešným já, což jsou také hmotné prvky, ale jemné, jemnohmotné. Ne tak jako třeba tady toto dřevo nebo některé jiné hrubé prvky, toto je jemná hmota: mysl, inteligence a falešné ego. Takto se ta duše stěhuje do dalšího těla. Védy vysvětlují, že tady tento hmotný svět není náš skutečný domov, naše původní místo, odkud každá živá bytost pochází je v duchovním světě, kde má duše tři základní duchovní vlastnosti. Ona je má i v tomto hmotném světě, ale neprojevené, protože je překrytá, takže si je neuvědomujeme. Tyto vlastnosti jsou že je věčná, že je plná poznání a je blažená. To jsou základní vlastnosti duše, které projevuje v duchovním světě. Jakmile se duše  rozhodne nějakým způsobem žít nezávisle na Kršnovi, musí opustit duchovní svět, neboť Krišna je vládcem všech duchovních planet, kterých je nekonečné množství a živá bytost je jeho služebník. Služebník Boha. Je takový příměr jako slunce a paprsek slunce. Slunce má určité vlastnosti, svítí a hřeje a paprsek má stejné vlastnosti, svítí a hřeje, ale v nekonečně malé míře. Když Krišna je nejvyšší absolutní pravda, tak je svobodný, má svobodu dělat, co chce. Nikdo mu nemůže nařizovat a nikdo se nemůže ptát „a proč on si jedná takovým způsobem“, protože je to jeho svobodná vůle. My jako jeho nedílné části máme také svobodnou vůli, ale v nekonečně malé míře. A ta svobodná vůle se vyznačuje tím, že si můžeme vybrat, buď zůstaneme v duchovním světě a budeme sloužit Kršnovi, nebo můžeme projevit touhu žít nezávisle na Kršnovi, ale v tom okamžiku musíme přijmout hmotné tělo v různých podobách. Védy říkají, že existuje celkem 8 400 000 druhů různých těl, od mikrobů, červů, plazů, ptáků, savců atd. až po lidskou podobu, a jen lidských podob je popsáno, že je asi 400 000 různých druhů. Od primitivních domorodců až po obyvatele na vyšších nebeských planetách. Když říkám nebeské planety, stále poukazuji na tento hmotný svět, kde žijí jejich obyvatelé na daleko vyšší hmotné úrovni, než žijeme my. A takto musí ta živá bytost přijmout určité hmotné tělo. Nyní je nucena se podrobovat tomu neustálému koloběhu života a smrti, kterému se říká reinkarnace. Védy nás vedou k tomu, jak se můžeme vymanit z tohoto zapletení v hmotném světě a jak se můžeme dostat zpátky do duchovního světa.“

II. Budhismus

Dnes má asi 300 až 400 miliónů přívrženců zvláště v jihovýchodní Asii. Zakladatel buddhismu, Buddha, se narodil v Indii zřejmě v 6. stol. př. Kr. V té době všichni Indové vyznávali hinduismus a Buddha při tvorbě své nové doktríny z tohoto náboženství vyšel. Je to spíš moudrost než náboženství uctívající boha a zakládající se na svatých textech. Přitom třeba podotknout, že příchod a púsobení Buddhu je ve Védách (posvátních textech staré Indie) výše než tisíc let před Buddhovým narozením předpovězeno a Buddha je v taky na mnoha místech Véd popsán jako inakrnace neboli vtělení Boha.

Život Buddhy

Princ Siddhártha Gautama se narodil kolem roku 533 př. Kr. v městečku Kapillavathu (Lumbiní) v severní Indii. Svůj život trávil v paláci rodičů, kteří ho přespříliš chránili před světem. Když mu ale bylo dvacet devět let, jeho život změnila čtyři setkání: se starcem, nemocným a mrtvým člověkem a žebravým mnichem. Tak poznal stáří, bolest, smrt a chudobu a začal se ptát po smyslu života. Rozhodl se odejít, aby mohl vést život žebravého mnicha a meditovat. Čas trávil mezi hinduistickými askety, kteří ho naučili hladovět a koncentrovat se na meditaci. Potom se věnoval studiu posvátných hinduistických textů. Nenašel však odpověd na všechny své otázky, a proto se rozhodl hledat v sobě samém cestu, která vede k Pravdě a vlastnímu osvobození. Legenda vypráví, že v Bódhgaji, když seděl pod fíkovníkem, symbolem poznání (bódhí), dosáhl po dlouhé meditaci konečně osvícení. Stal se Buddhou, tedy "probuzeným", "osvíceným". V Benaresu pronesl svou první řeč. Potom se vydal společně se svými žáky na cestu po severní Indii a hlásal novou doktrínu. Umřel velmi stár po letech potulného života.

Buddha (pokrač)

Narodil v Kapilavastu, na území patřícím dnešnímu Nepálu. Dostal jméno Siddhártha Gautama a protože pocházel z klanu Šákjů, byl později nazýván Šákjamuni. Jeho otec byl králem, matka Májá Devi zemřela sedm dní po porodu. Princ Siddhártha vyrůstal v blahobytu a dostalo se mu dokonalé výchovy. V sedmnácti letech se oženil s Gopou. Princ ale nebyl svobodný, málokdy opustil královský palác. Když mu bylo 29 let, narodil se mu syn Ráhula. Ve stejnou dobu však potkal na čtyřech vyjížďkách postupně starce, nemocného, mrtvého a mnicha. První tři setkání mu dala poznat pomíjivost pozemského; poslední mu ukázalo cestu, jak se z něho osvobodit. Ocitl se na počátku poznání, neprodleně prchl od světského života a zůstal bez domova. Vydal se hledat cestu, jak překonat utrpení a najít duševní klid. Prošel cestou askeze i jógické meditace, ale ani ty ho nedovedly k cíli. Nakonec se rozhodl, že bude odpovědi na své otázky hledat sám v sobě „toto není cesta, vedoucí k probuzení a k ukončení zrození, stáří a smrti“. Přerušil půst, najedl se, vykoupal se, oholil se, ostříhal si vlasy. Aby se mu lépe sedělo, připravil si podušku z trávy a znovu usedl pod strom Bódhi, tváří k východu. Rozhodl se: „Nechť mé tělo na této podušce vyschne, mé kosti a mé svaly se rozpadnou, ale dokud nedosáhnu probuzení, nehnu se odtud, i kdyby to bylo sebedelší a sebetěžší“.

V tu chvíli poručil pokušitel Mára všem svým démonům vytáhnout do boje, a zabránit meditujícímu Gautamovi, aby se z něj stal buddha. Když démoni proti němu nic nezmohli, přivolal Mára bohyni rozkoše, která před očima budoucího Buddhy udělala striptýz, ale ani to nemělo účinek. Nakonec se Gautama špičkami prstů pravé ruky dotkl země a pojmenoval tak zemi svědkem svého vítězství nad Márou. Následující noci prohlédl nakonec rozmanitá pouta, která jsou základem věčného koloběhu znovuzrození; za svítání dospěl k probuzení a stal se buddhou. Ráno osvítilo vycházející slunce namísto askety, jakých bylo mnoho, jedinečnou bytost, Buddhu, neboli „probuzeného“. Buddha Šákjamuni se po svém probuzení odebral napřed k pěti asketům, a požádal je, aby ho vyslechli. Třikrát odmítli umínění asketové přijmout jakékoli jeho ponaučení. Když se jich po třetím odmítnutí kategoricky otázal, zda se pamatují na to, že by k nim někdy takto promluvil, ustoupili, a vyslechli jeho první kázání s hlavními zásadami nauky: vystříhat se krajností, přidržovat se střední cesty a pochopit pravdu o strasti, jejím původu, zničení a cestě vedoucí k jejímu zničení. Ve svém kázání tak Buddha sdělil čtyři vznešené pravdy a tzv. ušlechtilou osmidílnou stezku - postup k dosažení cíle, tj. k vysvobození.

Když takto Buddha uvedl v chod „kolo učení“, připojili se k němu asketové jako bhikšu a založili tak buddhistický řád (sangha). Tím začalo šíření dharmy, kterému se Buddha věnoval až do svojí smrti. Po zkaženém jídle Buddha zemřel nakonec pod stromem šálovým, kde mu jeho věrný žák mnich Ánanda připravil lůžko a odešel do světa bohů, kde přebývala jeho matka královna Mája. Tam jí i dalším bohům předal nesčetné množství učení. Po kremaci tělesných pozůstatků byl popel spolu se zbylými kousky kostí a zuby rozdělen mezi vládnoucí knížata, náčelníky a krále, kteří je s nejvyšší úctou uložili do schrán. Když se vrchním vladařem nad místními teritorii stal král Aśóka, nařídil, aby některé z těchto schrán otevřeli, aby pro ně mohl vybudovat větší a lepší stúpy, a rozdělil ostatky po celém indickém subkontinentě.

Buddhovo poselství

Ve svém sermonu v Benaresu Buddha svým žákům vyložil Čtyři vznešené pravdy, které tvoří základ jeho doktríny. Nejprve prohlásil, že všechno je jen utrpení (první Pravda). Narození, nemoc, stáří i smrt způsobují utrpení. Lidské utrpení vyplývá z připoutanosti k životu a z neuspokojitelné touhy po štěstí (druhá Pravda). Aby utrpení skončilo a člověk dosáhl smíru, je třeba odstranit žádost a ovládnout ji (třetí Pravda) příkladným životem (čtvrtá Pravda). Ve své čtvrté pravdě Buddha odhaluje cestu, kterou musí člověk projít, aby zrušil utrpení a poznal nirvánu. Nirvánu definoval jako stav věčné blaženosti, ve kterém už neexistuje žádost, nevědomost, čas a utrpení. Dosažením nirvány končí koloběh reinkarnací. Buddhismus se obrací na všechny bez výjimky: nezáleží na pohlaví ani sociálním původu, všichni buddhisté patří do jednoho společenství, sanghy. Moudrosti lze dosáhnout každodenní dlouhou meditací o Čtyřech pravdách a dodržováním mravních zásad, jak je definoval Buddha. Ve 3. stol. př. Kr. indický císař Ašóka konvertoval k buddhismu a ten se stal oficiálním náboženstvím. Množství mnichů rozšířilo buddhistické poselství za hranicei, a tak buddhismus pronikl do celé Asie: na Srí Lanku, Barmu a do Číny. Až do 8. stol. prožívalo toto nábožentví velmi rychlou expanzi, dostalo se do Koreje, Japonska a Tibetu, ale v Indii od 5. stol. čím dál víc jeho vyznavačů ubývá.

Karma

Vše, co konáme svým tělem, řečí a myslí, bude mít odpovídající následek. Každý čin, dokonce i ten nejmenší, má následky. Karma se nerozkládá jako vnější věci, ani nepřestává účinkovat. Nemůže být zničena časem, ohněm ani vodou. Její moc se neztratí do té doby, dokud nedozraje, a může dozrávat i několik životů. Lamové říkají, že trocha jedu může způsobit smrt a malé semínko může vyrůst ve velký strom. Tady je několik výroků o karmě, které pronesl Buddha Šákjamuni: „Nepřehlížejte záporné činy jenom proto, že jsou malé; sebemenší jiskra může spálit stoh sena velký jako hora“. „Nepřehlížejte malé dobré skutky a nemyslete si, že z nich neplyne žádný užitek; dokonce i malé kapky vody nakonec naplní velkou nádobu“. „Jsi tím, čím jsi byl, a budeš tím, čím jsi teď“. Padmasambhava tento výrok ještě rozvedl: „Chceš li poznat svůj budoucí život, pohlédni na své přítomné činy“. Ať se nám nyní děje cokoliv, odráží to naší předešlou karmu. Pokud to opravdu víme, kdykoliv nás postihne nějaké utrpení nebo obtíže, nebudeme je nahlížet jako nějaké zvláštní nezdary či pohromy, ani nebudeme žádným způsobem hledět na utrpení jako na trest. Také se nebudeme obviňovat ani se oddávat nenávisti.

Dharma

pojem dharma vyjadřoval původně to, co drží pevně, tedy zákon, řád, právo. V jiné rovině postihuje dharma pravidla, předpisy, zákazy a povinnosti především v etickém aspektu, tj. jako mravní zákon vypovídající o tom, co je dovolené, správné a prospěšné. V množném čísle se tohoto pojmu užívalo v nejstarší buddhistické filosofii pro věci nebo základní složky světa jevů, jak jsou vnímány myslí. V těchto složkách se jeví dharma (v původním smyslu) jako přírodní a světový zákon o věčném vznikání a zanikání.

Buddha hlásal vesmírný zákon věčně proměnlivého existenčního procesu a v tomto významu překládáme dharmu jako učení, nauku, systém. Jelikož dharma je pravou naukou a nepostihuje pouze zákon sám, nýbrž i to, co je jeho podkladem a co v sobě také zahrnuje, mohli bychom interpretovat dharmu jako pravda nebo spravedlnost.

Dharma existuje objektivně, nezávisle na lidské vůli či chtění. Proto buddhismus není nijak závislý na víře, jak ji chápe např. křesťanství. Buddha dharmu různým způsobem vysvětloval, nikdy však necítil potřebu jí zdůvodňovat nebo dokazovat. Ten, kdo dosáhl cíle a sám nazíral pravdu, nepotřeboval již důkazů.

Dalajlama vysvětluje tento pojem následujícím způsobem: dharma je sansktrské slovo znamenající držení. Pojímáno široce může se toto slovo vztahovat ke všem jevům, protože každý jev si podržuje svou vlastní entitu. Avšak v kontextu dharmy a světa se dharma vztahuje k jakékoliv praxi, která zadržuje od osoby, jež se jí soustavně věnuje, nějaký specifický děs. Toto zadržování či ochrana se může vztahovat na utrpení, jež je následkem, nebo na příčiny těchto útrap, škodlivé emoce. Usilujeme o ovládání mysli a praktiky, jimiž je mysl ovládána, jsou dharmou. Zadržují od nás dočasně děs a v delším časovém úseku zadržují také nás od děsivých nebo špatných situací, které by vznikly tím, že by nastoupily škodlivé emoce.

Čtyři vznešené pravdy

1. vznešená pravda o utrpení

Světské bytí je neuspokojivé a strastiplné.

2. vznešená pravda o vznikání utrpení

Příčinou utrpení je žádostivost, spojená s rozkoší a lpěním na smyslových rozkoších.

3. vznešená pravda o zaniknutí utrpení

Utrpení je možné učinit konec úplným zničením a zaniknutím právě této žádostivosti.

4. vznešená pravda o stezce, vedoucí k zaniknutí utrpení

Je to tato vznešená osmidílná stezka: pravé pochopení, pravé myšlení, pravá řeč, pravé jednání, pravý život, pravé úsilí, pravá bdělost a pravé soustředění.  – příkladný život

Nirvána

stav, kterého jedinec dosáhne, když se vymaní z kruhu reinkarnací a nepociťuje již touhu, a tedy ani utrpení

5 etických zásad buddhizmu:

1. nezabíjaj nič živé

2. neber, čo ti nedávajú

3. nehovor nepravdu

4. nebuď necudný

5. neužívaj omamné nápoje

Školy buddhizmu:

Hínajána (sans. malý voz) alebo hínajánový budhizmus, južný budhizmus, starší budhizmus je smer budhizmu, ktorý sa rozšíril na juh a juhovýchod od Indie, učenie thérov, čiže starších alebo bezprostredných Budhových žiakov. Jeho kanonickým textom je Pálijský kánon. Doktrinálny konflikt je základnou dimenziou systému. Hlavnými školami hinajány sú théraváda a sarvástiváda.

Mahájána (sans. veľký voz) alebo mahájánový budhizmus je jeden z hlavných smerov budhizmu, podľa ktorého môže spásu dosiahnuť aj laik. Základy mahájány upevňovali nábožensko-filozofické školy jógačára a madhjámika.

III. DŽINISMUS

Džinismus je odvozen od slova "džina", které je více méne obdobou buddhistického "buddha", tedy "ten, který se vysvobodil z vecného cyklu reinkaranací". Za jeho zakladatele je považován Vardhamána, zvaný Mahávíra ("velký vítez"), soucasník Buddhuv (6. - 5.st. pr.n.l.). Podobne jako Buddha byl Mahávíra ze zámožné rodiny a do svých 28 let žil jako princ. Pak opustil rodinu i veškerý svuj majetek a stal se asketou. Osvícení dosáhl ve 42 letech a poté kázal a budoval nové náboženství. V pojetí džinistu byl Mahávíra posledním tírthankarou, velkým duchovním ucitelem a vudcem.

Džinismus je ateistický a hlásá vecný vesmír a všeprolínající dualismus duchovních elementu (džíva) a hmotných elementu (adžíva). Na rozdíl od buddhismu tyto elementy podle džinismu skutecne existují. Pravé poznání umožnuje odhalit skutecnou podstatu vecí a videt svet takový, jakým skutecne je. Po dosažení této úrovne cirého poznání je clovek vysvobozen z vecného cyklu znovuzrození. K vysvobození muže jedinec dojít jen velice prísnou askezí a zejména hlubokou úctou ke všemu živému a durazným uplatnováním principu nenásilí (ahimsa). Mezi základní etické normy patrí:

a) zákaz zabíjení všech živých tvoru

b) nelhat a zbavit se hnevu, chtivosti, strachu a veselí

c) nebrat, co nebylo dáno

d) celibát a abstinence

e) vzdát se veškerého hmotného majetku

Reálný džinismus je rozdelen do dvou hlavních sekt: digambarové a švétambarové. Digambarové jsou prísnejší ve své askezi a odmítají úcast žen, ideové rozdíly jsou ale minimální. Mniši a laici žijí odlišne. Pro laika platí šest základních povinností, které musí splnit každý den ve forme rituálu (duševní vyrovnanost a sebeovládání demonstrované nehybným stáním necelou hodinu, velebení tírthankaru, uctení ucitelu, pokání a príslib správného života, odríkání vyjádrené specifickým postojem a slib vzdání se všech slabostí a chyb). Mniši žijí podle mnohem prísnejších principu absolutní chudoby, odríkání a pokory. Džinistu je cca. 5 miliónu.

Koncept nenásilí (ahimsa), ovlivnil i hinduismus. Jeho známým zastáncem byl višnuista Mahatmá Ghándí. Jeho satjagraha, síla pravdy, bylo ucení tolerance, nenásilí a pokory.

Do chrámu na hore Šatrundžaja v indickém státe Gudžarát putují lidé všech  náboženských vyznání. Je to duchovní centrum džinistu, vyznavacu  náboženské filozofie odmítající násilí a hlásající snášenlivost mezi lidmi  odlišného puvodu i presvedcení.

K tomuto náboženskému smeru se prihlásilo mnoho králu, ministru a knížat. V našem století prevzal jeho ideál Gándhí jako zbran v nenásilném boji za nezávislost. Džinisté uctívají pet posvátných hor, mezi nimiž je Šatrundžaja na prvním míste. Poutníci verí, že je místem konecného vysvobození z pout hmotného bytí (mókša), protože je nabita ohromnou energií, kterou tu zanechaly tisíce asketu.

Verící nekonají poute proto, aby získali nové prívržence. Obracení na víru nepatrí k jejich filozofii. Místo toho dávají ostatním príklad krajního odríkání. Ujdou denne tricet až ctyricet kilometru vybaveni pouze holí, cutorou a rituálním koštátkem na odhánení hmyzu. Zaslouží si tak titul nirgrantha (zbavený všech pout), jak se jim ríkalo pred tím, než se v devatenáctém století všeobecne ujal název džina (vítez). Jde o vítezství cloveka nad sebou samým. Temto asketum záleží na vnitrní promene osobnosti. Z 897 milionu obyvatel Indie se k džinismu hlásí jen asi tri miliony.

Základní myšlenkou džinismu je nenásilí (ahinsá). Jeho projevem je respektování veškerého života: lidí, zvírat, rostlin. Nekterí mniši mají pres ústa pruh látky, jiní pred sebou pri chuzi nebo pred usednutím zametají jen proto, aby neusmrtili ani toho nejmenšího tvora. Všichni džinisté jsou vegetariáni.

IV. Konfucianismus

U konfucianismu nemužeme plně hovořit o náboženství. Sám Konfucius (Kchung fu-c´ - 551-479 pr.n.l.) se o božské záležitosti príliš nestaral. Jeho hlavním zájmem byla náprava vecí svetských a verejných. Vypracoval tedy spíše jakousi morální politickou filozofii.

DĚTSTVÍ A MLÁDÍ.

O Konfuciově dětství mnoho nevíme. Bylo chudé a smutné. Ve věku tří let ztratil otce. Jeho mladičká matka, osmnáctiletá vdova, jej živila z bídného výnosu pole, pronajatého zchudlým vdovám úředníků. Musel se učit různým ručním pracím, rybařit a lovit. Nepoužíval však sítě ani pasti a nestřílel po ptácích, kteří spali na větvi (Lun Jü VII, 26). Přestože pocházel z více než skromných poměrů, dostalo se mu od útlého mládí dokonalého vzdělání, jež se mu stalo jediným majetkem. Na konci studia se konal obřad převzetí čapky dospělého muže. Mladík si nechal narůst vlasy a ve šťastný den, určený věštcem, se ve druhém měsíci roku konal ve východním domě před rodinou a přáteli obřad. Mladík při něm dostal dospělé nebo veřejné jméno, cou, jež nahradilo rodné jméno, ming. Osobní jméno Konfuciovo je tedy od této chvíle Čchiou, a jeho "příjmení" je Čung-ni.V devatenácti se oženil Konfucius se s dívkou z rodu Kien-kuan z knížectví Sung, z nějž pocházela jeho matka. V následujícím roce se mu narodil syn Li, Kapr (523-483). Narodila se mu i dcera, nevíme ale kdy. Dal ji za ženu Kung-jie Čchangovi, muži, o němž se říkalo, že rozumí řeči ptáků. V době svatby byl nespravedlivě uvězněn, ale i přesto mu Konfucius dal svou dceru za ženu. Ve dvaadvaceti letech (v r.530 př.Kr.) si otevřel školu v Lu. Žáci mu platili podle svých možností. Vyžadoval od nich vůli a inteligenci. Byla to opravdová škola, nikoliv "filosofická škola". Její program se téměř nelišil od oficiální výchovy. Nicméně vynechal letní program se cvičením v přírodě a soustředil se na zimní rozvrh. Ve škole se studovaly obřady, hudba a poezie, dějiny, královské listiny v Šu-ťing (Kniha dokumentů), a Konfucius k tomu ještě přidával kroniku své vlasti, zvanou Jaro a Podzim (Čchun-čchiou). Vyučoval historii a nic jiného: Traduji a neobnovuji (Lun Jü, VII,1).

Dva roky nato (v r. 528 př.Kr.) umírá jeho matka, sotva čtyřicetiletá. Pochoval ji nakonec vedle svého otce. Na hrobě navršil mohylu do výšky čtyř stop. Když mu však žáci později vyprávěli, že bouře mohylu zničila, viděl v tom trest bohů. Po skončení smutku za matku mohl pokračovat ve vzdělávání. Zdokonaloval se u mistra Sianga v hudbě. Byl velmi muzikální, a jako všichni Číňané považoval hudbu za velmi důležitou. Měla dar odhalovat duši, přinejmenším jiné spřízněné duši, léčit ji; zajišťovala řád a mír ve společnosti i ve vesmíru.

Konfuciovými žáky se stali Meng I, vysoký státní úředník, a další z potomků mocného rodu, Nan-kung Ťing-čou. Díky jejich intervenci dostal Konfucius možnost řídit obřady a hudbu v Čou, kde se prý uchovaly v původní čistotě. V Konfuciově učení náleželo podstatné místo koncepci li - soustavě morálně etických zásad, norem jednání, závazné pro všechny obyvatele Podnebesí (Tchien-sia). Ideálem, nositelem této etické koncepce je Dokonalý nebo Ideální Člověk (šeng-žen), případně jeho předstupeň, Ušlechtilý Člověk (ťün-c'), za nějž se pokládal i Konfucius. Význam pojmu li v sobě zahrnuje jak úctu k předkům a rodičům (siao), tak respekt vůči starším, čestnost, upřímnost, snahu o vnitřní sebezdokonalování atd.

Hlavními prvky jeho učení byly:

a) humánnost/dobrota (ren) a mravnost/rituál (li)

b) vykonávání rituálu (státními úredníky)

c) podrízenost a oddanost potomku svým rodicum a predkum (yi)

Jeho učení není skutečným náboženstvím, ale spíš morálkou, která musí človeku pomáhat k dokonalosti. Konfuciánský kánon sestává z Peti klasiku a Konfuciovy výroky jsou známy pod jménem Rozpravy v redakci jeho žáku. Mistr zduraznoal úctu k ritum a synovskou úctu, to znamená absolutní poslušnost vuci otci, který je nejvyšší autoritou. Konfucianismus vymezil pravidla spolecenského života, nemá bohy, ani duchovní, ani chrámy. Uznává jediný kult, kult predku. Jeden z ritu spocívá v tom, že nad hrobem vládce se všichni shromáždí, aby mu vzdali úctu jako predkovi komunity. Konfuciovy myšlenky se týkají zvlášte vztahu mezi císarem a jeho poddanými, státem a národem. Stejne jako žádá po synovi poslušnost vuci otci, tak konfuciaismus doporucuje poslušnost vuci panovníkovi.

Hlavním Konfuciovým heslem bylo: "Necin jiným, co nechceš, aby oni cinili tobe." Konfucius se snažil vychovávat morální a dobré státní úredníky, odmytologizoval filozofické predstavy, nebesa prestala být pod jeho vedením bohem a stala se vudcím principem, který zajištuje rád aj. Kult predku byl základním kamenem Konfuciova ucení. Hlavním dílem Konfuciovým ci jemu pripisovaným jsou Rozpravy (Hovory, Lun-jü). Konfucius byl pozdeji zbožšten, v lidovém náboženství je považován za svetce a je predmetem uctívání. Jeho ucení zásadne ovlivnilo podobu cínské spolecnosti. Na jeho rozšírení se zasloužil Konfuciuv nejlepší žák, Mencius. V prvním tisíciletí n.l. byl konfucianismus prechodne zastínen taoismem a buddhismem, poté se opet dostal do popredí, kde se udržuje dodnes. Tzv. neokonfucianismus bylo hnutí konfuciánských ucencu, které rozpracovalo Konfuciovo ucení do úplné filozofie. Svet se podle nich skládal ze dvou principu: princip (tao) a ether (dech, tvurcí princip). Zduraznovali také yi, li, ži (moudrost) a sin (duveryhodnost).

V. Taoismus

Za zakladatele taoismu je považován Lao-c´, nicméne jeho historická existence není prokázána. Je mu pripisováno autorství knihy Tao-te ting, tedy Knihy o tao a jeho principu (ci Knihy o ceste a ctnosti). Ackoliv pracoval s podobnými pojmy jako Konfucius (který byl jeho soucasníkem), Lao-c´ dává temto pojmum odlišný obsah. Zameruje se více na prírodu a prírodní/kosmické deje než na spolecnost. V tao vidí velký, sjednocující princip, který se projevuje dvemi vzájemne propojenými tendencemi (jin a jang). Tao je odveké, bez úsilí, projevuje se prostrednictvím te. Smyslem života je naucit se následovat cestu kosmických sil, prírodu. Klícovým pojmem je wu-wej, tedy aktivní necinení – clovek se má stát nádobou, kterou protéká tao. Má se sdržet svetských cinností, má se zbavit touhy, má se stát kanálem tao. Lao-c´nazýval své ucení strední cestou – umení života spocívalo ve vyhýbání se extrémum, udržování harmonie. Zlo vzniká vyclenením se z prirozeného rádu vecí – Lao-c´ hlásal návrat k jednoduchému životu v prírode, odmítal technologii, vzdelání a morálku jako vykonstruované a neprirozené. Dával též rady vládcum, aby nechal lid žít sám pro sebe. Na jeho ucení pozdeji navázal Cuang-c´.

Základní principy:

a) tao (cesta)

b) te (ctnost, projev taa)

c) wu-wej (aktivní necinení)

Taoismus usiluje nalézti harmonii, a ta leží uprostřed protikladů - Jin a Jang.

Jang představuje mužský princip: zároveň i teplo, velikost, sílu, pohyb (aktivitu).

Jin je ženský princip, ale také chlad, prázdnota, malost, slabost, nehybnost (pasivnost).

Lao-c' ve svém výkladu strategie pro slabého neustále nabádá k upřednostňování pasivního, ženského principu Jin. Váží si povolnosti: "Když je člověk živ, je ohebný; jakmile zemře, ztuhne" nebo: "Slabší vždy nakonec může silnějšího přemoci, tak, jako žena muže svojí poddajností." Taoistická Cesta bývá připodobňována k vodě, která je nejpoddajnější a zároveň i pronikající vším bez rozdílu; je vždy připravena vyhnout se sebemenší překážce, ale zároveň i schopna odnést či rozdrtit skálu.

Zdá se být paradoxem, že cíle je dosahováno tzv. 'nekonáním' (wu wej), čili nezasahováním do přirozeného běhu věcí. (S termínem wu wej se setkáváme již u Konfucia, a je často překládán jako 'ne-konání', aby nedocházelo k mylné domněnce, že taoisté snad nabádají k pouhé lenosti). Wej je obyčejná lidská činnost, směřující k nějakému cíli, což je v rozporu se spontánním procesem přírody a přirozenosti, jež jsou tím, čím jsou "samy od sebe". Prostý člověk je hrdý na to, že právě svým počínáním liší se od přírody. Lao-c' však popisuje chování mudrce, které je v přímém protikladu s tím. Jednou z nejdůležitějších zásad je - nezasahovat do věcí, které již samy dobře fungují!

Taoisté nesdílejí přesvědčení, hlásané Menciem (Meng-c'; 371-289 př.Kr.): "Člověk je dobrý. Lidská přirozenost tíhne k dobru stejně jako voda vždy stéká dolů." - t.j., že veškeré věci dojdou správného konce, ponecháme-li je sobě samým. Čuang-c' zastává názor, že spontánnost jde až do té míry, že si lidé uvědomí své podmínky a také jeden druhého. Z toho vyplývají dvě možnosti - stát se mudrcem, jenž si je vědom všech možných faktorů, anebo zjednodušit situaci natolik, až se ocitne v mezích našich vědomostí a schopnosti chápání.

Lao-c' osvětluje principy, které zasahují do našeho života. Praví: "Mým slovům je snadné rozumět, je velmi snadné je praktikovat...". Ve skutečnosti je nekonání nesmírně obtížným. Podle něj můžeme v tichu a soustředěném pozorování přírodních jevů, které jsou vnějšími projevy tao, toto tao postřehnout a dojít tak klidu a osvícení. Osvícený člověk je prost ulpívání a navrací se do stavu dětské prostoty.

Taoisté se věnují tělesním cvičením - tchai-či, čchi-kung atd. - zklidňují svou mysl meditací, uvolňují se ze sevření omezeními a kategoriemi, jež pocházejí ze zvyku pojmenovávání, a své problémy řeší tak, že je ponechávají, aby si samy našly svůj směr - a to je Cesta.

Pokud jde o cvičení čchi-kung, rozlišují taoisté dvě základní formy; wai-dan, jenž představoval jednoduchý systém denních dýchacích cvičení, a nei-dan, jenž náleží k tzv. "vnitřním cvičením". Při nei-dan čchi-kungu cvičící soustřeďuje vědomí do centra životní síly, zvaného tan-tchien, odkud se pak rozvádí celým organismem. Účelem cvičení čchi-kungu je navozování vzájemné harmonie mezi jin a jang, a tím udržovat zdraví v organizmu, posilovat tělo i duši. Staří mistři říkali: "Čchi-kungem člověk žije věčně a nestárne", čímž měli na mysli, že pomocí čchi-kungu dosáhne organismus větší odolnosti a ne-li prodloužení života, pak alespoň prodloužení činorodosti. Ve spise připisovaném Žlutému císaři, Chuang-timu, se praví: "Jsou lidé na této zemi, kteří znají tajemství jin a jang, dýchají kosmický vzduch a umí se ponořit do svého nitra." (Suwen)

Sebekultivace je prostředkem k uvolnění, osvobození se z pout zvyku, k tvořivosti a rychlejším reakcím. Cvičení mysli v jasnozřivosti a "prázdnotě" (otevřenosti, pružnosti) je považováno za doplněk a pomocný prostředek k ctnostem konfuciánského způsobu vládnutí. Taoisté se usilují zbavit se obojího, dobrotivosti, správnosti, a praví, že "jen naprostou důvěrou v jasnozřivost a prázdnotu lze vládnouti". Lao-c' jde dále, než Konfucius, jenž hlásal sice, že dobro je třeba oplácet dobrem, zlo však spravedlností! "Vytvořme nejdokonalejší prázdnotu a setrvejme v úplném klidu" - praví se v Tao-te-ťing. Hlavní myšlenkou jeho spisu je, jak může malý stát a malý člověk přežít ve světě vražedných, soupeřících mocností. Je to snaha nalézt skutečný princip věcí, jenž dává šanci uniknout nebezpečí, a autor nalézá dva hlavní koncepty; Cesta, kterou kráčí mudrc, a Síla v něm, která mu pomáhá po této Cestě kráčet.

Již v úvodním verši se dozvídáme, že nelze tuto Cestu nijak formulovat: jakmile se o to pokusíme, Cesta zmizí. Lao-c' říká, že tato Cesta nemůže být vyjádřena žádnými slovy: "Vědoucí nemluví, mluvící neví!". V hledání Jednoho za mnohým, stejně jako stálého za proměnlivým, používá Lao-c' pojmů, jež jsou blízká našemu myšlení. Pro zničení hranic, jež nás obklopují, je nejdůležitější, abychom se pohybovali v tomtéž proudu s nebem a zemí, podle jejich přirozených cyklů. Taoismus usiluje nalézti harmonii, a ta leží uprostřed protikladů - Jin a Jang.

Puvodne ryze filozofický taoismus (bohy považoval jen za jeden z mnoha projevu Tao) se ovšem mezi 2-4 st. n.l. zacal pod vlivem lidového náboženství transformovat v náboženský systém, uctívající hvezdné bohy, a spravující vlastní církev (svatyne, knezi, svaté texty, semináre, bohoslužby). Na vrcholu taoistického panteonu stojí Lao-c' a pod ním trojice stvoritelských bohu Tri cistoty. Významnou roli hraje také Osm nesmrtelných (Pa-sien). Mezi neuctívanejší bohy patrí Kuan-jin (femininní forma buddhistického Avalokitéšvary) ci Cao-wang, buh ochránce domácího krbu. Do taoismu se také dostaly prvky magie, alchymie a šamanismu. Feng-š´ byli svetci, kterí usilovali pomocí ruzných alchymistických technik a jogových cvicení o nesmrtelnost. Náboženský taoismus dneška je praktikován zejména na Tchajwanu. Delí se do mnoha sekt a proudu, ortodoxních i heterodoxních.

Po celou dobu veril v dve proti sobe stojící síly udávající rytmus životu - studený, neproniknutelný, ženský jin a teplý, jasný, mužský jang. Tyto energie se doplnují a navzájem vyvažují. Clovek hora Chuang-Šan, jeden z peti posvátných vrcholu Cíny má najít svou cestu, zaujmout uvnitr vesmíru své místo a nenicit harmoii, která tam vládne. Taoisté uctívai bohy nebes, zeme a vody, sílu vetru, rek a hor. Verící byli hlavne z rad rolníku a remeslníku. V každé vesnici bychom našli chrám boha Zeme, ochránce území a jeho obyvatel. Skutecným náboženstvím s novými texty, kultovními místy a duchovními se taoismus stal ve 2. stol. Predpisy doporucovaly pust, meditaci, vyváženost, cistotu... Porádaly se pouti na svatá místa (hory, ostrovy..), tam, kde prebývala božstva a konaly se obeti, které mely zajistit jejich prízen. Cestou na vrchol hory Taj San, jeden z peti posvátných vrcholu taoismu (v provincii San-tung) zapalovali verící tycinky kadidla a vysazovali je podél cesty. Nekterí verící se pod vlivem buddhismu stáhli do ústraní a založili kláštery.

VI. Šintoismus

Šintoismus je specificky japonským náboženstvím. Charakteristické pro nej je prejímání náboženských prvku z jiných náboženství. Silne se na jeho soucasné podobe podepsaly zejména buddhismus a taoismus, do menší míry také konfucianismus. Jeho koreny ovšem mužeme hledat v animistickém náboženství starovekých Japoncu. V centru uctívání jsou tzv. kami, tedy bohové, kterí jsou spojeni s ruznými aspekty prírody a prírodními jevy. Pozdeji se za kami zacaly považovat také ruzné skály, háje, potoky a jiná místa. Šintoistické svatyne jsou zasveceny ruzným kami, vetšinou jsou z prírodních materiálu, jednoduché konstrukce, uprostred malého háje. Prináší se jim ruzné dary, aby zachovali nad urcitou oblastí svoji prízen. Jednotlivé rodiny mely ci mají své vlastní rodové kami a jejich svatyne (džingu - verejné, kami-dana - domácí). Na vrcholu šintoistického panteonu stojí trojice abstraktních božstev, které se objevují jen v mytologii. Teprve sedmá generace bohu, Izanagi a Izanami, stvorila svet a nekteré svatyne jsou jim zasveceny. Nejuctívanejší kami je ale Amaterasu, bohyne slunce. Casto uctívaný je také Susanoo, buh vetru, ci Hacinam, buh války. Historicky byl šintoismus státním náboženstvím - japonský císar byl považován za boha. Duležitou roli pri vlastním kultu hraje cistota tela i duše. Proto si návštevník šintoistické svatyne myje pred vstupem ruce v pripravené nádobe. Šintoistické svatyne nejsou prístupny laikum, jádro svatyne je prístupno jen knežím. Šintoismus nemá kánon svatých písem, existují ovšem cetné texty, které se jím zabývají. Taoismus ovlivnil šintoismus zejména svým dualismem, konfucianismus svým durazem na etiku a poslušnost a úctu vuci starším a nadrízeným.

Šintoismus, "Cesta bohů" má svůj původ ve starých japonských náboženstvích a tradicích. Šintoismus nemá zakladatele, žádné oficiální svaté spisy, ani jednotný kultovní systém, ani sepsanou nauku. nemá žádná posvátná písma, ani žádný přesně vymezený systém příkazů a morálních pravidel, která by věřící měli dodržovat. Je to poměrně volná směs uctívání nejrůznějších přírodních božstev.

Vyznačuje ho animismus, polyteismus, kult plodnosti a předků, uctívání přírody a kult božství tennó. Má své kořeny v raných dějinách země, když různé klany, resp. jejich náčelníci uctívali svého toho kterého legendárního zakladatele jako boha.

Uctívání byli především kamiové (bohové v podobě lidí), kteří se starali o štěstí, neštěstí, zdraví, plodnost atd. Mezi těmito bohy vynikala bohyně slunce Amaterasu, její bratr, bůh bouře Susano-o, bůh měsíce Cukijomi a mytičtí původní bohové Izanagi a Izanami.

Tance se stávají důležitým prvkem každého šintoistického ceremoniálu.

Očišťovací rity jsou jejich další součástí; ačkoliv člověk je podle šintoistického přesvědčení od narození čistý a nevinný, ulpívá na něm někdy zlo, resp. "špína" ze zevních vlivů a pravidelně se odstraňuje.

Voda, sůl a oheň hrají při těchto ceremoniích důležitou roli.

Šintoističtí kněží očišťují vodou a rozhazují sůl před zápasem sumó, který je považován za kultovní. Místa pobytu kamiů jsou místa, na něž se nesmí vstupovat. Prameny, hory nebo jiná místa jsou za tím účelem ohražena lanem. Také do nejsvětější ze svatyň, místa pobytu toho kterého boha, smí vstupovat jen kněz; K ochraně před znečištěním je třeba dbát tabu: žádný truchlící, žádný krvácející nesmí vstoupit na území svatyně. Také v souvislosti se smrtí je zvyk vykoupat se po určité době ve slané vodě.

U kořenů šintoismu stojí uctívání kami. Toto slovo, které se píše stejně jako výraz "horní" nebo "nahoře", se do cizích jazyků překládá obvykle jako bůh nebo božstvo, ale tento překlad není zcela správný.

V původním smyslu není kami přisuzována žádná konkrétní podoba nebo dokonce přímá personifikace. Je to jakási vyšší nadpřirozená duchovní síla, kterou v sobě mají určité předměty, ať už přírodní výtvory jako skály, vodopády, stromy, háje, prameny a podobně, nebo předměty vytvořené lidmi, například meč, hraniční kameny... Posvátnost jim může propůjčit jejich krása, neobvyklost tvaru, velikost, užitečnost, příběh, který se s nimi spojuje nebo pouze cit toho, kdo zde kami uctívá. Všechna taková místa, kde kami sídlila, byla posvátná.

Zprvu se kami uctívala pouze tak, že se takové místo ohraničilo provazem z rýžové slámy zvaným šimenawa, a tím se vymezilo jako rituálně čisté.

Někdy se posvátná místa obehnala plotem, který zcela nebo jen částečně zakrýval pohled dovnitř. Také brána torii se patrně vyvinula jako znamení nepřekročitelné hranice posvátného okrsku. Během doby se stala symbolem šintoistické svatyně nebo spíš symbolem sídla božstva vůbec. Všechny brány torii zachovávají stejný princip: dva sloupy spojené dvěma břevny, z nichž horní oba sloupy překrývá.

Lidé věřili, že při uskutečnění určitých obřadů se jim kami odvděčí poskytnutím ochrany. Tyto kolektivní rituály, jejichž podstatnou částí byl tanec, zpěv a hudba a které se nazývaly macuri. Konaly se pod širým nebem v místě, kde předpokládané kami sídlilo, a v zemědělské společnosti v nich přirozeně značný význam měly prosby a díkůvzdání za úrodu. Některá kami měla omezenou působnost na určité nevelké místo, jiná jsou uctívána po celé zemi, např. Inari - kami rýže.

Postupem doby si lidé z jednotlivých vesnic a rodů vytvářeli také svá vlastní božstva. Většinou to byl společný předek příslušné skupiny a uctívat jej mohl vždy jen její žijící vládce. Pro císařský rod se takovýmto hlavním ochráncem stala bohyně slunce Amaterasu, uctívaná v Ise.

Dnes je po celém Japonsku rozeseto několik miliónů šintoistických svatyň. Od věřících se nevyžaduje plnění žádných povinností, záleží jen na nich samotných, kdy a jak často se chtějí zúčastňovat různých obřadů ve svatyních. Hlavní součástí šintoistické bohoslužby je vzdání holdu kami, jemuž je svatyně zasvěcena, oběť a modlitba, k níž patří několikeré tlesknutí rukama. Tento zvyk se udržuje od nejstarších dob a má se jím napomoci vnitřnímu soustředění návštěvníků svatyně a zároveň upoutat pozornost kami.

Velký důraz se kladl na rituální čistotu a dodržování tabu. Smrt, nemoc či přírodní pohroma byly považovány za zlo, jehož šíření měl zabránit půst, vyžadovaný od těch, kdo s tímto zlem přišli do styku. V čínských zprávách o obyvatelích Japonska se píše, že příbuzní zemřelého museli dodržovat půst po deset dnů, než bylo tělo pochováno. Půst měl přitom široký význam zdrženlivosti od normálního života a jeho běžných zvyklostí. V Kronice Wej je popisován následovně: »Musejí-li jet na moře, přikáží někomu, aby se nečesal a nemyl, nejedl maso a neobcoval s ženou. To je půst. Skončí-li cesta dobře, bohatě ho odmění, ale potká-li je nemoc nebo neštěstí, domnívají se, že je to proto, že se nedostatečně postil, a zabijí ho.« Z tohoto citátu vyplývá, že půst neměl jen funkci následného očištění, ale také prevence před případným zlem. Kromě půstu byla prováděna také rituální očista, jejíž jednoduché symbolické obřady se zachovávaly i v pozdější době.

Japonský člověk si s mimořádnou intenzitou uvědomoval kvality "čistého" a "ne-čistého". V šintoismu neexistuje pojem hříchu, ale do jisté míry se mu přibližuje představa rituální nečistoty kegare. Kegare je vše co odpuzuje kami, a proto je nutné se ho vystříhat, případně zbavit očistou. Znečištění může být přímým stykem přeneseno i na druhé. Kegare lze dělit do několika kategorií:

různé věci páchnoucí a rozkládající se  vše co souvisí s lidskou krví smrt, zabití nebo zranění jakéhokoli živého tvora. Za rituálně nečisté se považují i ti, které postihla nějaká přírodní pohroma, a posléze ten, kdo se dopustil zločinu proti společnosti, především kdo nějakým způsobem narušil zdar zemědělské práce. Později byly jako kegare klasifikovány loupež, zpronevěra, žhářství, incest a sodomie.

Obřadná očista je nutná před každou návštěvou svatyně - před vchodem je umístěna nádrž s vodou na umytí rukou a dřevěná nádobka s rukojetí na vypláchnutí úst. Při vážnějších případech znečištění je například nutná celková koupel ledovou vodou z vodopádu nebo několikadenní půst

V šintoismu nevznikla zvláštní potřeba sakrálních staveb, a pokud byly stavěny svatyně (mija), aby do nich byl uložen předmět uctívaný jako sídlo kami, nelišily se svou architekturou od obydlí. Jejich vnitřní prostor nebyl koncipován jako shromaždiště věřících, jimž i nadále sloužilo prostranství kolem svatyně, kam se vstupuje bránou (torii), která je dodnes nejnápadnějším znakem šintoistických svatyní. Se vznikem svatyní souvisí také instituce kněží a kněžek, ale šintoismus nevytvářel formalizovanou církevní organizaci. Dynastická legenda přisoudila nejvyšší postavení v šintoistickém kultovním životě císaři jako přímému potomku bohů, kteří stvořili Japonsko, a císař sám konal obřady k jejich uctění.

VII. Judaismus

Je náboženství židovského národa. Zároveň jsou to jeho dějiny, kultura i životní styl. Za Žida je považován ten, kdo pochází ze židovské matky nebo přestoupil k židovství podle ortodoxní normy.  Židé odvozují svůj původ od Abraháma, jenž dostal od Boha příkaz vyjít z Uru v Chaldeji do země, kterou mu Bůh ukáže. Tato země je Božím zaslíbením toho, že Abrahámův rod ho pozná jako jednoho a jediného Boha a bude plnit jeho příkazy. Dějiny Hebrejců, tak jak jsou vyprávěné v Bibli, se začínají tím, když Abrahám (1900-1800 let před Kristem) opustil Ur v Mezopotámii (dnešní Irák) a usadil se v Kanaáne, protože mu Bůh slíbil početné potomstvo. Abrahámovy potomky hlad přinutil odejít do Egypta, kde byl dostatek chleba. Hebrejci v Egyptě postupně upadali do otroctví a žili jako nevolníci přes 400 let. Otrocká práce a pohrdání, kterého se jim dostávalo od Egypťanů je sjednotily. Snili o návratu do Kanaánu. Z generace na generaci si předávali vyprávění o svých velkých předcích a jejich potomcích: o Izákovi, Jakubovi apod. Přitom se v nich z generace na generaci upevňovala víra v jediného Boha. S tímto Bohem, který neměl ani podobu ani jméno Hebrejci vytvořili doposud neznámý vztah člověka s Bohem. Zakládal se na dohodě, přičemž jako první vyvinul iniciativu Bůh, tedy zvolil si člověka, resp. Národ. A právě tento Bůh vedl Abraháma a jeho lid a dal mu za vlast Kanaán. Abrahám se zase zavázal, že bude Bohu bezvýhradně důvěřovat a sloužit. To je první smlouva mezi Abrahámovými lidmi a jejich Bohem. Úmluvou obnovil Izáka a Jakuba, Abrahámového syna a vnuka a později Mojžíše. V osobě Mojžíše se setkáváme se skutečným zakladatelem institucionalizace židovského náboženství. Mojžíš dal Hebrejcům Zákon, který je dnes srdcem Judaizmu. Bůh si vybral Mojžíše, aby odvedl Hebrejce s Egypta. Osvobodil izraelský národ z egyptského otroctví a putoval s ním 40 let Sinajskou pouští a přivedl jej do Kanaánu. Byla to zaslíbená zem. Na vrchu Sinaje dostal Mojžíš od Boha Deset přikázání vyrytých na dvou kamenných tabulích. Vzácné tabule uložili do svaté skřínky – do archy úmluvy, která je provázela celou cestou. Izraeliti (děti Izraela) se podřídili této úmluvě a přijali Deset přikázání. 40 let putování v poušti přežili jen díky Boží ochraně. Mojžíš vypracoval zákony a předpisy podle kterých se Hebrejci měli chovat v každodenním životě. A tak se opět obnovila úmluva mezi Bohem a jeho lidem. Po příchodu do Kanaánu se izraelský národ vzmohl a prosperoval. Vládli mu králové z kterých neslavnější byl David a jeho syn Šalamoun. Šalamoun vystavěl chrám, kde uložili Archu úmluvy. Chrám se stal centrem izraelského náboženského života. Izraelský lid však občas zapomínal na svého Boha a mravně upadal. Proto k němu Bůh posílal proroky, aby mu připomenul jeho sliby. A přišel i čas zkoušek: byl zničen chrám postavený za vlády krále Šalamouna (587/6 před Kristem) a Babyloňané vzali Židy do zajetí. Tam ve vyhnanství, bez Archy a bez chrámu, daleko od vlasti a svého krále se izraelský lid učil poslušnosti vůči Bohu, který se stal jeho jedinou útěchou. Po 70 letech se izraelský národ vrátil z vyhnanství. Znovu postavil chrám a kněz Ezdráš obnovil náboženský život. Modlitba doma v soukromí i v synagoze nabyla většího významu v náboženském životě. Tento druhý chrám zničili Římané roku 70 po Kristu. Zůstala z něho jen západní zeď (nazývaná Zeď nářků). V roce 135 po Kristu Římané zcela potlačili povstání Židů. Rozehnali je všech končin světa. Tehdy začala židovská diaspora (v dnešním smyslu toho slova). Židovské náboženské představy a tradice jsou obsažené v literatuře, která již sahá od antiky. Židovské náboženství spočívá v jedné knize, v Bibli, a v dalších textech, které ji vysvětlují, jako Talmud (Slovo talmud znamená učení. Bible je živé poselství a mudrci jsou pověření jejím výkladem. V Talmudu jsou přesně zformulované zákony, podle kterých se biblické přikázání uplatňují v každé životní situaci. Skládá se z Mišny – obsahuje např.předpisy o sobotě a slavení svátků, rodinné právo, chrámové bohoslužby… - Gemary – velký komentář k Mišně. Toto učení se zpočátku šířilo jen ústním podáním a je velkou encyklopedií Zákona a židovského myšlení.). Bible potvrzuje existenci jediného Boha, který uzavřel úmluvu se židovským národem. Bible tvoří základ celého židovského myšlení. Řecká Bible, která je formálně starší, obsahuje 46 knih a hebrejská Bible (redakčně sestavená asi v 2.století po Kristovi) obsahuje o 7 knih méně. Tyto knihy vznikly v rozličných časových obdobích. Jejich autoři zapsali to, co se do té doby tradovalo jen ústně. Má 3 části: Tóra, Nebiim a Ketubim. Tóra je učení, je to cesta kterou je třeba následovat. Nazývá se také Pentateuch, protože obsahuje 5 knih: Genezis, Exodus, Levitikus, Numeri a Deuteronomium. Najdeme v nich vyprávění o vzniku světa, o úmluvě mezi Bohem a Abrahámem i o putování Izraelitů pod Mojžíšovým vedením. Poslední kniha končí Mojžíšovou smrtí okolo roku 1200 před Kristem. Tóra je něco víc než jen příběh nebo zákon se svým učením, v jehož centru je Deset přikázání a návody na lásku k Bohu a na lásku k bližnímu svému. Tóra tvoří nejpodstatnější část hebrejské Bible. Čte se v synagoze hebrejsky každé ráno sabatu (den odpočinku) a ve svátek z ručně psaných pergamenových svitků. V Tóre v části nazvané Šema Izrael je vyslovené základní tvrzení Bible a judaizmu, a to že Bůh je jen jeden. Je to židovské vyznání víry, které se odříkává při ranních a večerních modlitbách každý den. Bůh se zjevil Mojžíšovi pod jménem, které se skládá ze čtyřech hebrejských písmen JHWH, což znamená: Ten co je, byl a bude. V modlitbách se jeho jméno vyslovuje Adonaj, což v překladu znamená Pán. Bůh dal Tóru židovskému národu proto, aby se plněním jejích přikázání stal svatým národem. Nebiim – prorocké spisy nebo také knihy proroků sahají od smrti Mojžíše přibližne do 4. století před Kr. Rozeznávají starší proroky a mladší proroky. Starší proroci vyprávějí dějiny Izraele od dobytí Kanaánu až po zničení prvního jeruzalémského chrámu. Jejich vyprávění, přímo inspirované Bohem, dokazuje, že Boží přítomnost se projevuje v celých dějinách. Mladší proroci, z kterých tři velcí (Izaiáš, Jeremiáš a Ezechiel) a dvanáct malých, bděli nad morálním obsahem Božského poselství. Jejich slova jsou určené židovskému národu a prostřednictvím jeho se obracejí na všechny lidi. Ketubim jsou velmi rozmanité spisy: žalmy, maximy, kroniky, přísloví, úvahy o problémech života, smrti a utrpení.

Vnější formy náboženské praxe jako obřízka, slavení šabatu, předpisy týkající se stravy a synagogální bohoslužby se od doby zničení jeruzalémského chrámu (r. 70) staly hlavními znaky praktikovaného židovského náboženství až do našich dnů. Židovství nevytvořilo žádnou systematickou teologii, jak tomu bylo třeba v případě křesťanství. U židovské nauky a teologie se jedná o všeobsáhlé bohatství životních zkušeností, ne o dogmatický věroučný systém. Navzdory četným snahám zdůrazňovat učení a vědění v náboženství jako za rozhodující faktor, vždy znovu se prosazovalo přednostní právo praktické zbožnosti. Základním pramenem této zbožnosti je úcta, chvála a klanění Hospodinu. Touto vírou založilo židovství monoteismus. V počátečních dobách se Izraelité touto vírou zřetelně odlišovali od svého okolí, protože všechny sousední národy praktikovaly polyteismus. V knize Deuteronomium 6,4 čteme tento důležitý výrok: "Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný." To je Šma'Jisrael (slyš, Izraeli). Každý Žid recituje Šema dvakrát denně, ráno a večer. Tak se má také modlit v poslední hodinu svého života. Potud se dá Šema chápat jako vyznání víry tak, jak je chápou křesťané. Židovští mudrci neformulovali žádný pojem pro Boží stvořitelskou moc. Spíše se ptali, zdali Bůh stvořil svět ze spravedlnosti nebo spíše z lásky. Nechali odpovídat Boha: "Kdybych stvořil svět jen slitovností, vaše hříchy by se neustále vršily; naproti tomu, stvořím-li ho přísným právem i slitovností, kéž existuje!" Takový způsob otázek a odpovědí udržuje "teologickou dimenzi" židovství. Týká se celého bytí člověka, nevynechává žádnou oblast života, těla, vztahů, společnosti atd. Život vůbec je podle biblicko-židovského chápání posvátný. Proto židovská tradice přijímá člověka kladně i s jeho chybující existencí. Spisy hebrejské bible nás zpravují o Božím přebývání se svým vyvoleným lidem Izraelem. Jsou to zprávy, které nijak nezamlčují hříšný život tohoto lidu. Velcí vůdcové jako třeba Mojžíš, obdaření králové a proroci vždy znovu vystupovali před svým lidem jako Boží vyslanci. I oni sami byli obtíženi chybami, což židovská tradice ovšem nepopírá. Bůh Izraele miluje lidi, ale je také přítelem spravedlnosti. To je základním kamenem židovské víry až do současnosti. Tóra obsahuje zprávy o začátku, ale i nejdůležitější pokyny a zákony. Po uctívání Boha je úctívání tóry druhým základním pramenem židovství. V každé synagoze je schrána, ve které se uchovává tóra ve formě svitků. Šabat je posvátný den židovství. O šabatu se shromažďují lidé v synagoze, aby vyslechli úryvek z tóry. 54 týdenních odstavců za rok, takže během jednoho roku se přečte celá tóra. V pozdějších spisech hebrejské bible se objevuje očekávání Mesiáše. Mesiáš je jeden z Božích vyslanců, který má svůj lid přivést ke konečné spáse. I dnes je v židovství očekávání Mesiáše živé. Jednotlivé výrazy jsou ovšem velice rozdílné: sahají od jednotlivé postavy zachránce až po vypuknutí mesiánského věku. Pro životnost židovství a pro jeho nepřetržité trvání v dějinách je charakteristické předávání víry. Probíhá v každé rodině prostřednictvím pevně v ní zakotvené kultury svátků. Vedle šabatu, který se radikálně vyčleňuje z posloupnosti všedních dnů a je vyhrazen klidu a Boží chvále, má židovské náboženství i důležité hlavní svátky. Pesach se slaví na památku zázračného vysvobození Izraelců z egyptského otroctví (2. kniha Mojžíšovau 12 a 13). Začíná úplňkem měsíce nisanu (březen/duben). Ústředním rituálem je hostina, ke které se shromažďují příbuzní a přátelé. Domácí slavnost probíhá podle pevného řádu (hebr. seder), odtud název "sederový večer". Svátek týdnů (hebr. šavuot) se slaví 7 týdnů po pesachu. Připomíná zjevení Boží na Sinaji (2. kniha Mojžíšova 19-20). Svátek stánků, "pod zelenou" či "svátek sklizně" (hebr. sukot) chce udržet vzpomínku na dobu, kdy izraelský lid putoval pouští. Začíná úplňkem podzimního měsíce tišri (září/říjen). Na památku nouzových obydlí Izraelců na poušti se staví chýše. Tento svátek stánků se slaví několik dní a končí slavností radostí z tóry (hebr. simchat tora). Ústředním bodem oslavy je tóra, Boží pokyny, jako zdroj radosti. Nový rok (hebr. roš ha-šana) se slaví v měsíci tišri (září/říjen). Charakteristickým znakem je troubení na šofar (beraní roh). Desátého dne měsíce tišri je Den smíření (hebr. jom kipur). Je to vrchol svátků. Vyznačuje se osobním obrácením a smířením s bližními. Večer 24. kislevu (listopad/prosinec) začíná svátek chanuka. Je to "slavnost světel" se vzájemným obdarováním. Má být připomínkou znovuvysvěcení chrámu v Jeruzalémě (1. knihu Makabejskou 4,51-59; 2. knihu Makab. 10,1-8). Svátek purim začíná 14. resp. 15. adaru (únor/březen). Radostně připomíná židovstvu velkou ženu Ester, která svou odvahou zachránila kdysi izraelský lid před zkázou (kniha Ester).

Tóra (Zákon, Učení), označovaná podle počtu knih, které obsahuje, někdy jako chumaš („pět“); v křesťanství jsou tyto spisy označovány jako Pentateuch;

Starý zákon (Tanach) byl sepsán v průběhu cca 800 let mnoha autory. Nejstarší texty pocházejí z předmonarchického izraelského období, tj. snad před rokem 1000 př. Kr., nejmladší texty jsou z posledních staletí př. Kr. Starý zákon začíná vyprávěním o stvoření světa a dále pokračuje sledováním dějin židovských praotců a židovského národa jako zkušenosti lidí s Hospodinem až zhruba do 2. století př. Kr. (makabejské povstání). Obsažené knihy jsou nejrůznějšího typu: Výpravné, historické, sbírky výroků, vidění, úvahy, modlitby, písně apod. Je napsán z větší části hebrejsky, některé části spisů aramejsky a řecky.

Tóra znamená učení, pokyny. V nejužším smyslu jde o první ze tří částí Tanachu, neboli prvních pět knih hebrejské Bible.

Těchto prvních pět knih se také nazývá Pentateuch (hebr. Chamišá chumšé tórá („Pět pětin Tóry“)) anebo Pět knih Mojžíšových: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium.

V širším slova smyslu pak slovo Tóra zahrnuje nejen zmíněných pět knih, ale také další dvě části Tanachu a Ústní zákon (tradiční interpretace textu Tóry).

Tóra ve smyslu Pentateuchu je základním dokumentem judaismu. Slovo samotné má kořen v hebrejském ??? „jara´“, učit. V Tóře jsou obsaženy nejen příběhy Adama, Noeho, Mojžíše a ostatních patriarchů, ale také 613 židovských přikázání (????? micvot) a další materiál, který lze považovat za právotvorný. Tóra tak dala základ celému pozdějšímu židovskému právu, hebrejsky halacha. Podle židovské tradice byly knihy Tóry věnovány Bohem Mojžíšovi okolo roku 1220 př. n. l., krátce po exodu z Egypta. Jak k tomuto věnování došlo, bylo předmětem debat v období raného rabínského anebo tanaitského judaismu (1. století n. l. – počátek 3. století n. l.). Jedna z verzí považovala věnování Tóry za jedinečnou událost, při které Mojžíš na hoře Sinaj obdržel celou Tóru. V tomto jediném okamžiku byla zjevena celá historie lidstva od prvopočátku Stvoření. Podle jiných verzí Mojžíš na Sinaji obdržel pouze Deset přikázání a ostatní zákony byly zjevovány postupně během čtyřiceti let putování pouští. V každém případě to ale podle těchto verzí byl hlas Boží, který Mojžíšovi diktoval obsah Tóry. Během pozdějšího rabínského neboli amoraitského období (3. – 6. století n. l.) se pak prosazovala verze, podle které Mojžíš obdržel nejen celou psanou Tóru, ale také Ústní zákon. Tóra je souvislým vyprávěním, které začíná stvořením světa a končí smrtí Mojžíše před tím, než Židé vstoupí do Kanánu. Zatímco názvy knih Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium popisují obsah každé knihy, hebrejské názvy jsou prvními slovy každé z knih.

Genesis (Berešít - „Na počátku“)

Začíná popisem stvoření světa. Hlavní částí je ale vyprávění o Abrahámovi a Sáře a jejich potomcích, kteří založili židovský národ.

Exodus  (Šemót - „Jména“)

Popisuje život Židů v egyptském otroctví a jejich konečné vysvobození a odchod (exodus) do země zaslíbené. Zde je také popsáno předání Deseti přikázání Bohem Mojžíšovi na hoře Sinaj.

Leviticus  (Vajjikrá - „On zvolal“)

Obsahuje především mnoho zákonů a většinu 613 micvot. Popisované zákony se týkají především chrámových rituálů a zvířecích obětí, na které dohlížel izraelitský kmen Levitů (odtud i jméno knihy).

Numeri  (Bemidbar - „Na poušti“)

Je pojmenována podle sčítání Židů na začátku knihy. Kromě dalších zákonů kniha dále obsahuje příběh vzpoury proti Mojžíšovi.

Deuteronomium  (Devárím - „Slova“)

Dostalo své pojmenování z řeckého „druhý zákon“, protože Mojžíš v této knize opakuje zákony předané Bohem Židům. Jde v podstatě o závěrečnou řeč Mojžíše ke svému národu před svojí smrtí, zatímco se Židé připravují vstoupit do Země zaslíbené.

II. Kabala

Kabala, jinak také kabbalah, je židovské tajné učení, jehož základem je esoterní judaismus, druh židovské ortodoxní mystiky, vznášející nárok na (jedinečné, pravé) porozumění božské přirozenosti. Její kořeny lze najít i v židovské svaté knize Tóře. Neokultisté kladou základy kabaly do 5. stol. n. l. a odvozují ji od gnose, což je sporné.

Slovo kabala je odvozeno ze slova kábal (kébil), které znamená obdržet něco, resp. ze slova kibbel, které znamená ústně něco sdělit, obdržet ústní sdělení, což je možné přeložit i jako zvěstování, tradice.

Kabala nechce být naučena, spíše musí být prožita (intenzivní vztah mezi učitelem a žákem platí jako zásadní – žák musí prožít tradici, a pozná tak zásadní aspekty vztahu mezi člověkem, světem, bohem a vlastní duší). Původ kabaly je nejasný: podle legendy sdělil Bůh toto tajné učení Mojžíšovi na hoře Sinaji, a ten je dále předal několika vyvoleným. Celá staletí se pak šířilo jen ústním podáním.

První nositelé učení pocházejí z rabínské tradice židovství, zde zejména z okruhu rabína Jochanana ben Zakai a Akiba ben Josefa, kteří v prvním století n. l. spekulovali o biblické legendě stvoření světa a o vizích proroka Ezechiela o božském válečném voze (odtud pojem "merkabská mystika" podle hebrejského merkaba – česky "vůz"). Původ kabaly lze spojovat i s osobností Mojžíše, neboť na jednom místě v Mišně (součást talmudu, sepsané kolem 180 n. l. rabínem Judou) se praví: “Mojžíš dostal (kibbel) na Sinaji Thoru (t. j. Zákon) a předal ji (messara) Jozuovi...” Slovo “kibbel” se zde vykládá jako “obdržet něco seshora”, tedy něco jako zvěstování. Někteří kabalisté odvozují kabalu od praotce Abraháma, jiní dokonce od Adama.

Výše citovaná pasáž z talmudu v podstatě říká, že Mojžíšovi se dostalo na hoře Sinaj božího zvěstování, které předal Jozuovi. V bibli se však hovoří pouze o tom, že Mojžíš měl vystoupit na horu k bohu spolu s Árónem a převzít zde pro lid boží přikázání (II. Mojž. 19 - 20). Potom však Mojžíš na horu vystoupil znovu, tentokráte sám, aby od boha dostal “kamenné desky - zákon”. Z toho, co zde bůh řekl Mojžíšovi, je však zřejmě známo jen něco - a to se týká především božího kultu (podle bible “směrnice pro vybavení kultu” a také “provedení směrnic o bohoslužbě” - II. Mojž. 25 - 40). Máme-li tedy věřit rabínské tradici, bůh sdělil na hoře Sinaj Mojžíšovi tajné učení, které bylo dále po celá staletí sdělováno jen vybraným jedincům. Tímto tajným učením má být kabala.

Nabízí se však i jiná možnost vysvětlení původu kabaly, a sice posunout její vznik již do doby odchodu Židů z Egypta, resp. vyjít z legendy o Mojžíšově zasvěcení do staroegyptského tajného vědění. Mojžíš byl knězem Osiridova kultu a vynikajícím magikem, jak opět tvrdí kabalisté resp. rabínská tradice; a podle bible (II. Mojž. 4) naučil Bůh Mojžíše činit zázraky, aby před faraónem prokázal své božské poslání – avšak faraónovi “mudrci a čarodějové” dokázali totéž (II. Mojž. 7).

Vznikají dva významné kabalistické spisy, které nadále silně ovlivnily vývovoj židovské esoterní mystiky. Z konce 12. století je to kniha Sefer ha-bahir (vzniklá v jihofrancouzské Provence), zabývající se symbolikou Starého zákona; koncem 13. století vzniká Sefer ha-zohar, jejíž autorství se připisuje španělskému kabalistovi Moše de Leónovi (obě knihy však obsahují mnoho starších elementů, takže mnoho kabalistů jejich vznik datuje do dřívějších století). Kromě výkladu Tóry a vyprávění o mystických postavách dávných věků stojí v popředí opět spekulace o významu čísel a písmen jako fundamentů světa. Kniha Zohar se vedle Tanachu a Talmudu počítá k nejdůležitějším svatým spisům židovství.

Po vyhnání Židů ze Španělska roku 1492 se střediskem kabalistů stalo židovské svaté město Sefad v Galilei (dnes Zefa v Izraeli). Zde působil významný učenec Isaac ben Solomon Luria, který obohatil kabalistické učení o nové elementy. Takto vzniklá tzv. luriánská kabala měla značný vliv na židovství v Polsku v pozdějších stoletích, zejména v 17. a 18. století.

Abrahám

Abrahám (původně Abram) - hebrejsky "otec množství", "vznešený otec". Je praotcem Izraele. Jeho příběh je popsán v Bibli, Gn 11-25. Abrahám je líčen jako vzor člověka, který spolehá na Boží zaslíbení. Od příběhu Abraháma se odvozuje vyvolení Izraele a jeho domácí právo na Kanaán.

Nebudeš se už nazývat Abram:

tvé jméno bude Abraham,

Určil jsem tě za otce hlučícího davu pranárodů.

Abrahám v Bibli

Abrahám je popisován jako Bohem povolaný člověk, který jelikož uvěřil a zcela se svěřil do vůle boží, se měl stát praotcem velkého národa. Když ještě sídlil v mezopotámském Uru, Bůh jej povolal, aby odešel a vydal se do zaslíbené země, do Kanaánu. Tam s ním Bůh uzavřel smlouvu a slíbil mu zemi (Kanaán) a četné potomstvo. Je považován za praotce Izraele a stojí na začátku dějin spásy.

Známý je především příběh obětování Izáka. Izák byl Abrahámův jediný syn z jeho manželky Sáry, kterého se mu dostalo v jeho stáří. Bůh mu poručil, aby ho obětoval, a Abrahám, zcela v důvěře v Boha, šel oběť vykonat. Když už se chystal syna zabít, Bůh jej zadržel a poslal mu k obětování namísto syna berana.

Mojžíš

Mojžíš (hebr. Moše, význam jména neznámý, patrně egyptského původu) je jednou z nejvýznamnějších postav dějin Izraelského národa a Starého zákona. Je hlavní postavou biblických knih Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium. Pocházel z kmene Levi, jeho bratrem by Áron, sestrou Mirjam.

Podle biblického vyprávění se narodil židovským rodičům v Egyptě, kde tehdy žil celý národ. Kvůli nařízení faraona měl být zabit, ale jeho rodiče, aby jej uchránili tohoto osudu, jej vložili do třtinové ošatky a pustili po vodě Nilu. Tam novorozence nalezla faraonova dcera, která jej přijala za svého. Jako kojná byl pro něj vybrána jeho skutečná matka (aniž by se to o ní vědělo). Když Mojžíš dospěl, hájil v jednom sporu hebrejského otroka a přitom zabil faraonova služebníka. Musel tady utéci mimo Egypt. Tam se v Midjanu oženil se Siporou, dcerou midjánského kněze. V té době se mu v hořícím keři zjevil Bůh, aby jej poslal zpět do Egypta, kde měl vysvobodit svůj lid z egyptského otroctví a přivést jej do zaslíbené země. Při té příležitosti mu bylo zjeveno Boží jméno JHVH. Mojžíš se tedy vrátil do Egypta. Jeho jednání s faraonem však bylo neúspěšné, a tak Bůh skrze Mojžíše potrestal egypt deseti ranami. Poslední z nich bylo vyhubení všech prvorozených, mezi zvířaty i mezi lidmi. Židé byli této zkázy uchráněni díky krvi obětovaného beránka. Do této doby a události se klade vznik velikonočních svátků (paschy). Poté faraon Izrael propustil. Když si to pak rozmyslel a začal Izraelce s Mojžíšem pronásledovat, nechal Bůh Mojžíše přejít napříč Rudým (resp. Rákosovým) mořem, zatímco Egypťané se v něm utopili. Poté Mojžíš provedl Izraelský lid pouští a po čtyřicetiletém putování jej přivedl do Moabu, kde zemřel. Po něm nastoupil jako vůdce Izraele Jozue, který lid převedl přes Jordán do zaslíbené země Kenaánu.

Zakládají-li se tato vyprávění na historické skutečnosti, pak se odehrála někdy ve 18. -- 13. stoletím př. Kr.

Mojžíšův zákon

Kromě toho, že Mojžíš vyvedl Izrael z egytského otroctví, je významný především proto, že skrze něj dal Bůh Izraeli na hoře Sínaj Zákon a uzavřel s ním smlouvu, díky které se Izrael stal Božím lidem. Zákony, které Izrael od Boha tehdy dostal, se všechny nacházejí (včetně vyprávění o těch událostech) v Tóře, čili Pentateuchu, kterému se říká také Pět knih Mojžíšových, neboť tradice jejich autorství připisuje právě Mojžíšovi. Proto se hovoří často o "Mojžíšově zákoně". Mojžíš je pro Židovskou víru nepřekonatelný prorok a zákonodárce, vzor a model každého proroka.

VIII. Kresťanstvo

Kresťanstvo je jedno zo svetových monoteistických náboženstiev. Za pôvodcu a centrálnu osobu kresťanstva sa považuje Ježiš Kristus, predstavy o jeho živote, smrti, zmŕtvychvstaní a jeho učení tak, ako boli zachytené v Novom zákone.

Kresťanstvo sa zrodilo v prvom storočí po Kr. ako židovská sekta, zdieľajúca mnohé náboženské texty židovského náboženstva, ktoré sú kresťanom známe ako tzv. Starý zákon. Kresťanstvo je považované za náboženstvo spasenia, ktoré vzniklo v prednoázijsko-helenistickom prostredí neskorého staroveku a ktoré očakáva spásu od svojho zakladateľa Ježiša Nazaretského. Vierou v jediného, transcendentného, osobného, neviditeľného Boha sa pojem Boha v kresťanstve stotožňuje s Bohom, ktorý v Starom zákone uzavrel zmluvu s izraelským národom. Podľa kresťanov však Boh nie je iba Bohom jediného židovského ľudu, ale bezpodmienečným Pánom a Vládcom celého ľudstva a celého vesmíru. Ježiš, podľa kresťanov, ako Boží Syn svojou smrťou a zmŕtvychvstaním premohol smrť, zmieril celý svet s Bohom a tak ho vykúpil od smrti a zatratenia.

Ježíš Kristus (pravdepodobne mezi roky 6 a 4 pr. n. l. – mezi roky 29 a 33), známý také jako Ježíš Nazaretský ci Ježíš z Nazareta, je ústrední postavou krestanského náboženství a od jeho narození je tradicne odvozován dnes používaný letopocet. Zatímco „Ježíš“ je hebrejské vlastní jméno, slovo „Kristus“ je puvodne reckého puvodu a znamená „pomazaný“, „spasitel“, „mesiáš“, „Bohem vyvolený král“.

Vetšina údaju o Ježíšove živote je sporných a diskutovaných. Narodil se nekdy mezi rokem 6 a 4 pr. n. l.. Místem narození je podle tradice judské mesto Betlém, nekdy se uvádí také Nazaret. Vetšinu svého života strávil v Galileji pod vládou Heroda Antipy. Až nekdy ve veku triceti let zacal kázat a pusobit jako thaumaturg a vykladac Zákona. Pro neshody s židovským vedením - farizei a zákoníky - byl (podle tradice) vydán rímské moci, která jej odsoudila k smrti ukrižováním. Tak se stalo mezi roky 29 a 33. Za svého života shromáždil skupinu ucedníku (apoštolu), kterí po Ježíšove smrti rozšírili jeho ucení a víru v jeho vzkríšení po celém tehdy známém svete. Lidé, kterí uverili této zvesti, se zacali krátce nato nazývat krestané.

Tradicní krestanské podání

Ježíš se podle Nového zákona narodil v Palestine za vlády židovského krále Heroda Velikého pod rímskou správou a ackoliv byl pouze synem tesare, jeho narození bylo predem ohlašováno ruznými znameními (napr. astronomickými úkazy - tzv. betlémská hvezda). Približne ve veku triceti let prijal krest od proroka Jana Krtitele a stal se známým jako ucitel a uzdravovatel. Krestané ocekávali, že prinese spásu židum i ostatním národum.

Velká duležitost je prikládána událostem spojeným s Ježíšovou smrtí, kterou predpovedel.

Pred svátkem pesach proto usporádal spolecne se svými dvanácti ucedníky poslední veceri. Jidáš, jeden z ucedníku, Ježíše zradil a vydal židovské velerade (sanhedrin), která jej odsoudila za rouhání a vydala rímské moci k potrestání, nebot se prohlašoval za nového židovského krále.

Ježíš byl odsouzen k smrti, a to k smrti na kríži. Jeho ucedníci ho z kríže snali a pohrbili, ale telo po trech dnech zmizelo.

Nekterí z ucedníku oznámili, že meli zjevení andelu, kterí jim oznámili, že Ježíš byl vzkríšen a vstal z mrtvých. Nedlouho po té se údajne zjevil 10 ucedníkum (krome mrtvého Jidáše a Tomáše). 50 dní po Velikonocích - vstoupil do nebes. Svou smrtí, podle krestanské verouky, vykoupil lid a prislíbil mu život vecný.

Vznik krestanství v 1. stol. n. l. koresponduje s ocekáváním Židu na príchod Mesiáše. Na rozdíl od judaismu, ze kterého se krestanství vyvinulo, však už krestané na svého mesiáše necekají, ale považují za neho Ježíše Nazaretského. Ze židovství prejímá krestanství základní prvky víry a celý korpus posvátných knih -- Starý zákon (nazývaný dnes též První smlouva). Obe náboženství pojí

víra v mesiáše -- toho krestané ztotožnují s Ježíšem z Nazareta, tedy Kristem (recké ???st?? christos je prekladem hebrejského ???? maššíach pomazaný olejem); židé na mesiáše dosud cekají. Ježíš (arabsky Isá) je pro muslimy jedním z proroku, kterí predcházeli poslednímu a nejvetšímu Prorokovi, Muhammadovi. Muslimové neverí, že by byl ukrižován nebo že by po své smrti byl vzkríšen, a odmítají, že by byl Božím synem. Toto tvrzení naopak považují za rouhání proti jedinosti a jedinecnosti Boží.

K nejvetším skupinám krestanství patrí katolická církev, pravoslavné církve a protestantské církve.

Bible je oznacována též jako Písmo svaté, nekteré církve jej oznacují také jako slovo Boží. Lze se také setkat s oznacením kniha knih.

První cást bible tvorí Starý zákon, který obsahuje židovský soubor posvátných knih (tanach), který krestané prevzali z židovství. Tato cást spisu je obema náboženstvím spolecná, židé ji ovšem jako bibli neoznacují; v akademickém prostredí se spisy spolecné židum i krestanum oznacují jako hebrejská bible. Starý zákon je z velké cásti napsaný v hebrejštine, nekteré cásti aramejsky a recky.

Druhá cást bible, Nový zákon, je specificky krestanská a na Starý zákon navazuje; podle víry církve je vlastní obsah Nového zákona, totiž zpráva o Ježíši Kristu a jeho osoba naplnením ocekávání starozákonních spisu. Nový zákon je sepsán recky.

Od 40. let 1. století vznikají až do konce století texty Nového zákona, psané v rectine. Ty se postupne stanou spolecne se starozákonními texty soucástí krestanské sbírky posvátných spisu, zvaných bible.

Zbierkou svätých kníh kresťanstva je Biblia, ktorá sa skladá zo Starého a Nového Zákona.

Nový zákon alebo Nová zmluva je zbierka svätých kníh, ktoré vznikli v kruhoch kresťanstva. V dnešných vydaniach v zmysle kánonu vytvoreného v 5. st. sa nachádza 27 spisov. Sú to evanjeliá - Evanjelium podľa Matúša, Evanjelium podľa Marka, Evanjelium podľa Lukáša a Evanjelium podľa Jána. Nasleduje kniha Skutky apoštolov, ktorou sa uzatvára členenie Novej zmluvy podľa historických kníh, štrnásť Pavlových listov, ktoré usporiadal svätý Augustín podľa istej obsahovej spätosti, a sedem tzv. katolíckych listov. Novú zmluvu uzatvára Apokalypsa či Zjavenie Jána. Jazykom Novej zmluvy je gréčtina.

Kresťanstvo možno rozdeliť na dva základné smery (tradičné a reformované):

Tradičé kresťanské smery:

Katolicizmus

Pravoslávie

Východné apoštolské Cirkvi

Môžu sa sem zaradiť aj napr.: Starokatolícka Cirkev, Staroruská Cirkev, Anglikánska Cirkev

Reformované (protestantské) kresťanské smery:

Protestantské cirkvi

Evanjelická cirkev

Cirkvi luteránskej reformácie

Cirkvi kalvínskej reformácie

Cirkvi anglikánskej reformácie

Cirkvi radikálnej reformácie – anabaptizmus a baptizmus

Pietizmus

Metodizmus

Evanjelikálne hnutie

Pentekostálne a charizmatické hnutie

Cirkvi učeníckej tradicie

Na Slovensku má najväčšie zastúpenie rímsko-katolícka cirkev, nasleduje ju Evanjelická cirkev.

Hlavné vetvy dnešného kresťanstva:

katolíci (53%)

protestanti (16%)

ortodoxní (11%)

anglikáni (3%)

V minulosti sa vyskytli prúdy, ktoré sa však všeobecne v kresťanských cirkvách považujú za heretické:

gnosticizmus, obdobie rozmachu: 50-400

arianizmus, obdobie rozmachu 300-400

nestoriánstvo, obdobie rozmachu 500-1500 (dodnes ho vyznáva Asýrska cirkev)

Kontroverzie: Niektorí autori sa nazdávajú že Ježiš je len mýtickou osobou a že v skutočnosti nikdy neexistoval. Niektorí autori kritizujú skutočnosť, že kresťanstvo si vypožičalo či prebralo mnoho zo svojich učení a legiend z iných skorších náboženstiev. Napríklad egyptológ E. A. Wallis Budge prirovnáva kresťanstvo ku kultu Osirisa. Židia vo všeobecnosti veria, že kresťania nesprávne interpretujú pasáž zo starého zákona o príchode mesiáša (Daniel 9:25) s tým že sa jednalo o Kýrosa II. Veľkého. Moslimovia veria že doktrína o svätej trojici je nekompatibilná s doktrínou monoteistických náboženstiev.

VIII. ISLAM

Motto: „Bektaši přijde mezi tři děti, kteří si chtějí rozdělit 15 jablek a mají problém s

matematikou. Požádají ho, jestli by jim nepomohl. Bektaši se zeptá: „Chcete, abych je

rozdělil Božím, nebo lidským způsobem?“ Všechny děti se bez jakéhokoliv zaváhání

rozhodnou pro Boží způsob. Bektaši dá 13 jablek prvnímu, 2 druhému a na posledního

nezbude nic. Poslední dvě děti se na něho zlostně rozkřičí: „Jak je možné, že by toto měl být Boží způsob, to není fér!“ Bektaši odvětí: „Kdybyste si vybrali lidský způsob, dal bych každému 5 jablek, ale to Bohu neodpovídá. Podívejte se kolem sebe, viděli jste někdy na světě něco, co by bylo rozděleno rovnoměrně?“ (Vtip súfijského řádu Bektaši)

Základy islámu

Na začátek si je třeba definovat samotný pojem „islám“. Slovo islám je odvozeno od

kořene S-L-M, který má význam „být v pokojném (mírovém) odevzdání, sloužit“. Význam slova islám je tedy „odevzdání se do vůle Boží“. Již samotný název tak vyjadřuje hlavní princip tohoto systému, jíž je teze o návratu k Bohu skrze odevzdání se do jeho vůle. Jednoduše by se dalo říct, že islám je druhé nejrozšířenější náboženství na světě, s přibližně 1,2-1,4 miliardami věřících1.

Základní články víry

1) Víra v jediného Boha

2) Víra ve všechny proroky a posly Boží

3) Víra v Knihy Boží

4) Víra v anděly

5) Víra v Den zúčtování

6) Víra v Osud

Korán

Korán je základem islámského vyznání. Jakožto „svatá kniha islámu“ bývá srovnáván s křesťanskou Biblí. Ačkoliv se toto srovnání nabízí, od Bible se Korán jasně odlišuje formou i obsahem. Dalo by se říci, že pro muslimy je Korán významnější než Bible pro křesťany. Jeho symbolika pro muslimy občas bývá srovnávána se symbolikou Ježíše Krista pro křesťany. Název Koránu je odvozován od slovesa qara'a – číst, recitovat – někdy též qarana – spojovat2. Muslimové věří, že obsahuje doslovně zaznamenané zjevení, jehož se Mohamedovi dostalo prostřednictvím archanděla Gabriela (arabsky Džibril). Sám Mohamed tvrdil, že Korán, stejně jako Bible a Tóra je obrazem dokonalého nestvořeného slova Božího, tzv. „Nebeské knihy“ (umm-al-kitáb)3 existující věčně. Zakladatel jedné ze čtyř hlavních právnických škol Abú Hanífá k tomu řekl: „Korán je řeč boží, sepsaná v exemplářích, zachovaná v paměti, přednášená jazyky, zjevená Prorokovi. Naše vyslovování, psaní a přednášení Koránu je stvořené, zatímco Korán sám o sobě je nestvořen.“ Sesílání veršů trvalo dohromady 23 let. Do podoby, v jaké Korán známe dnes, byl sestaven až po Mohamedově smrti.

Mohamed

Koncem 6. století n.l. se v nejbohatším centru Hidžázu – v Mekce – narodil Mohamed ibn Adulláh. O jeho život máme četné poznatky z Koránu, hadísů a ze sír, Mohamedových životopisů. Datum jeho narození je obvykle kladeno do roku 570, někteří badatelé hovoří i o roce 571. Pocházel z rodu Hášimovců, nepříliš bohaté a významné větve mocného kmene Kurajšovců. Jeho otec, který se živil jako obchodník, zemřel ještě před jeho narozením, v šesti letech přišel o matku a v osmi i o dědečka, který ho vychovával. Do péče se tak dostal Abú Tálibovi, novému vůdci Hášimovců, se kterým posléze začal jezdit na obchodní cesty. Roku 595 byl pro Mohameda významný tím, že se oženil se svou první ženou, kterou byla o 15 let starší Chadídža. Díky sňatku s touto velmi zámožnou vdovou Mohamed vyřešil své existenční potíže. Je udáváno, že bylo toto manželství velice harmonické. Chadídža prý s Mohamedem měla 5 dětí, jednoho syna, který záhy zemřel, a 4 dcery. Není však jisté, jestli byly skutečně všechny děti Mohamedovy, nebo pocházely z předchozího manželství. Nejvýznamnějšími s nich je Fátima, budoucí manželka Alího. První Boží zjevení je udáváno do roku 610. Mohamed trávíval noci meditacemi mimo město. Onu noc tak údajně trávil čas v jeskyni Hira poblíž Mekky a v meditaci se mu zjevil archanděl Gabriel. Ten mu měl sdělit toto první poselství: „Přednášej ve jménu Pána svého, který člověka z kapky přilnavé stvořil! Přednášej, vždyť Pán Tvůj je nadmíru štědrý, ten, jenž naučil perem, naučil člověka, co ještě neznal."2 Tento zážitek měl Mohameda silně rozrušit, pochyboval i o svém duševní zdraví. Poradil se s Chadídžou a ta se stala jeho první stoupenkyní. Brzy poté ji následoval Abú Bakr, který je sunnity udáván jako nejbližší Mohamedův přítel, a někteří jiní. Další seslání však prý poměrně dlouho nepřicházelo. Nakonec Mohamed obdržel text súry 93, který ho uklidnil a přesvědčil. Počátky jeho prorocké kariéry nebyly nijak slavné. Mohamed zcela zapadal do řady přecházejících káhinů (věštců), ačkoliv se sám tomuto označení bránil. Jeho vystoupení neměla víceméně žádný výsledek, vysloužil si pouze posměch. Malou skupinu přívrženců však na svou stranu získal. Konflikt s většinou obyvatel Mekky se stále přiostřoval, až nakonec po zrušení Satanských veršů došlo k definitivnímu uzavření cesty ke smíru. Muslimové začali být pronásledováni a část jich utekla do Etiopie. Konečně roku 622 došlo k hidžře – přesídlení do Jathribu (Medíny). Tam byl Mohamed pozván aby vyřešil dlouhotrvající krevní mstu dvou židovských kmenů. Od tohoto roku je tedy možné datovat spojení náboženství s vedením obce. Hidžra je také počátkem islámského kalendáře. Politická situace muslimů zůstávala nevalná. Mekkánci jim zabavili veškerý majetek, takže v Medíně mohli žít jedině z toho, co jim kdo daroval. Mohamedovo postavení nebylo silné ani doma – židovské kmeny vesměs jeho proroctví neuznali a zpochybňovali jej. Muslimové na Mohameda dlouho naléhali, aby jim povolil bojovat proti Mekkáncům. Tak se nakonec skutečně stalo, začali napadat obchodní karavany proudící do Mekky, což bylo její citlivé místo.

První významná bitva, která však byla především velkým symbolickým úspěchem pro morálku muslimů, se odehrála roku 624 u Badru. Muslimové se štěstím zvítězili i přesto, že byli ve výrazné menšině. Počty vojáků však na obou stranách byly pouze v řádech stovek. Toto vítězství posílilo pozici Mohameda v obci. Ve stejném roce došlo k rozchodu s židy, neposlušný kmen Banú Qajnuqá´ a většina zbylých obyvatel konvertovala. Naopak však vzrostly konflikty s dalšími židovskými kmeny – Banú an-Nadír a Banú Qurajza. Nadírovci byli vyhnáni hned následujícího roku a kmen Banú Qurajza byl dokonce naprosto rozprášen, když v roce 627 kolaboroval s obléhající armádou Mekkánců. Muži byli vyvraždění a ženy a děti prodány do otroctví. Mezitím však ještě roku 625 proběhla bitva u Uhudu, kde velkého vítězství dosáhli početně opět výrazně silnější Mekkánci. Muslimové byli rozprášeni a pronásledováni, Mekkánci se však nakonec stáhli domnívaje se, že jejich vítězství bylo úplné a trvalé. Objevily se i zprávy o smrti Proroka. Především však tato bitva měla zdrcující účinek na morálku věřících. V dalších letech Mohamed vedl tažení proti okolním beduínským kmenům, jenž byli spojenci Mekky. Ve většině případů vyhrál a formálně rozšířil obec věřících. Tehdy také formuloval zakát jako náboženskou daň, kterou mu pokořené kmeny odváděly. Rok 627 znamenal poslední a přitom nejvážnější ohrožení existence ummy. Medína byla obléhána silným mekkánským vojskem, které mělo spojence i uvnitř. Mohamed nechal kolem města vykopat příkop, který Mekkánci nepřekročili a nakonec se s nepořízenou museli vrátit domů. Tento rok znamená bod zlomu, od té doby již muslimové pouze získávali. Muslimové se v té době zaměřili na získání židovských oáz na severu a vůbec na ovládnutí celého poloostrova. To se jim snadno dařilo, často i bez boje. V roce 628 se Mohamed rozhodl vykonat ´umru, v čemž mu Mekkánci pochopitelně zabránili. Vše nakonec bylo vyřešeno dohodou u al-Hudajbíje která stanovovala, že pouť bude věřícím umožněna další rok a znepřátelené strany uzavřou desetileté příměří. Další rok skutečně pouť proběhla a roku 630 konečně muslimové Mekku nekrvavě obsadili po předchozí provokaci Mekky proti platnému příměří. Po pádu Mekky muslimové pokračovali v rychlé územní expanzi a formálně ovládli takřka celou Arábii. Formálně proto, že ještě neexistovala žádná rozvinutá centrální vláda, která by říši skutečně řídila. 632 Mohamed umírá v Medíně.

Rašídún – počátky chalífátu

Mohamedova smrt přišla poměrně náhle. Nezanechal po sobě žádnou politickou závěť a ani Korán politický systém ummy nijak zvlášť neřeší. V nastalé obtížné situaci byln zejména úspěšně aktivní Umar ibn al-Chattáb. Ten nejprve odmítal akceptovat Mohamedovu smrt, což šíité vykládají jako pokus o získání času, nakonec se mu pak podařilo strhnout nástupnictví na svého přítele Abú Bakra, který přijal titul chalífát rasúl Alláh (nástupce Posla Božího)1, jenž se ujal natrvalo. Okolnosti volby chalífy jsou předmětem sporu mezi šíity a sunnity a vlastně již tehdy byly položeny základy budoucího rozkolu. Šíité tvrdí, že Mohamed jmenoval svým nástupcem Alího na shromáždění v Chádir Kummu.2 Zde měl prohlásit „Alí je vůdcem těch, kdo považují za vůdce mne.“3 Sunnité tento výrok vykládají pouze jako ocenění Alího. Abú Bakr ve své funkci vydržel pouze dva roky, než zemřel. Většinu té doby strávil vedením válek proti odpadlickým kmenům (ridda).  Jako čtvrtý chalífa byl konečně zvolen Alí ibn Abí Tálib (656-661). Alí je také posledním voleným chalífou, další vlády se ujali dynastičtí Umajjovci. Alího zavraždění využil Mu´áwija ke svévolnému prohlášení se chalífem a založením dědičné dynastie se sídlem v Damašku. Mezi muslimy zvítězil konformní proud, který byl ochoten akceptovat jakoukoliv vládu, pokud nebude vysloveně protiislámská, podle teze „lepší mír pod špatným vládcem než válka“. Po krátkém experimentování s „kmenovou demokracií“ se tak z islámské říše stala klasická středověká feudální říše, která zaručovala největší stabilitu.

Praxe

Mohamed vzhledem ke svému postavení nemohl nebo nechtěl vymýtit veškeré zvyklosti Arabů. Proto zůstala nezrušena i krevní msta, qijás. Přesto jde Korán v této věci cestou změkčení. Krevní msta má být vykonávána jedině na pachateli samotném, ne na celém jeho kmeni. Ve verši 2:173 stojí: „muž za muže, otrok za otroka, žena za ženu“. Doporučována je umírněnost a přijímání výkupného (dija). Dalším prohřeškem, za který je stanoven postih, je krádež. Podle verše 5:42 má být takovémuto viníkovi useknuta ruka, není specifikováno která. V Arábii v té době pochopitelně neznali věznice a právě pouze tato praxe mohla dalším krádežím zabránit. Poslední hřích, který má určen přesný trest, je cizoložství (ziná´). Tomuto tématu se věnují verše 4:19-20 a 24:2-9. Trestem má být sto ran bičem oběma viníkům a zákaz vstupu do manželství s věřícím (změkčeno možností pokání). Druhý chalífa Umar tvrdil, že slyšel Mohameda recitovat verše o kamenování, nicméně nakonec se nechal přesvědčit, že se mýlil a v Koránu se nic takového neobjevilo. Přesto některé přísnější právní školy trest ukamenováním požadují. Uplatnění trestu za tento prohřešek je však prakticky nemožné. Korán požaduje čtyři svědky nevěry, čehož je obtížné dosáhnout. To je poněkud změkčeno možností samotného svědectví manžela, pokud bude pětkrát přísahat, nicméně ani to není platná, pokud bude manželka pětkrát přísahat, že to není pravda. Islámské právo zachovává nerovné postavení žen. Žena stojí o stupeň níže, než muž 2:228), což je ve verši 4:38 vysvětleno tím, že muž ji živí, chrání a stará se o ni. Tento verš ovšem také obsahuje drsnější část: „A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je! Jestliže vás však jsou poslušny, nevyhledávejte proti nim důvody. Oproti minulosti je však postavení žen výrazně posíleno. Mohamed velmi důrazně kritizoval praxi zahrabávání novorozeňat ženského pohlaví do písku z obavy před zchudnutím (16:60-61). Nicméně nerovné postavení žen především v manželství zůstává, svědectví ženy má také jen poloviční hodnotu co svědectví muže (2:282). Korán velice podrobně rozebírá  dědické podíly (4:12 a dále) a i zde jsou ženy značně znevýhodněné. Všichni synové sice mají dědit rovné podíly a dědí i dcery, ale vdovy jsou z dědictví vyloučeny. Na druhou stranu je uváděno, že umírající musí svou manželku zaopatřit (2:241). Ženy jsou v mnoha verších vybízeny k cudnosti. Verš 33:59 je vybízí, aby „přitahovaly k sobě závoje své“, což je fundamentalisty interpretováno jako výzva k zahalování obličejů. Pravým význam je ale výzva k nenošení otevřených vyzývavých šatů, zahalování je výmyslem až pozdějších dob. Ve stejném smyslu ostatně hovoří verše 24:30-31, které doporučují zahalování ňader.

Další zachovanou praxí je mnohoženství, Korán naopak zakazuje polyandrii

(„mnohomužství“). Muž může mít až čtyři manželky, ale musí jim věnovat naprosto stejnou pozornost. To je ve verši 4:128 označeno za nemožné, což slouží modernistům k argumentaci za zákaz tohoto pravidla. Každopádně se v Koránu doporučuje mít pouze jednu manželku, pokud by si člověk nebyl jist, že bude schopen dostát svým závazkům. Místo toho může využít neomezeného počtu svých otrokyň-konkubín. Verš 2:220 zakazuje sňatek s modloslužebnicí a za lepší považuje právě věřící konkubínu. Ženy nejsou rovnoprávné ani v otázce rozvodu. Nicméně Mohamed zavedl čtyřměsíční čekací dobu pro muže, kteří požádají o rozvod a zavedl povinnost postarat se o bývalou manželku, což je také možno brát jako velký krok kupředu, v porovnání v minulostí. Zajímavé je, že Korán nijak zvlášť neřeší homosexualitu. Několik negativních narážek lze najít pouze ve vyprávění o Lotovi a Sodomě a Gomoře (26:165-166, 27:56 a 29:28). Na závěr tohoto oddílu bych rád poukázal na verše 23:97-98, 41:34 a 16:127. Verše 23:97-98 praví: „Jsme věru s to ti ukázat, co jsme jim slíbili, avšak raději odvracej zlé tím, co je lepší! My dobře známe, co si vymýšlejí“. Tyto verše pocházejí ještě z mekkánského období, proto nejsou nijak agresivní, jako většina veršů medínských. Přesto mají pro islámskou etiku velký význam, říkají vlastně, že na zlo má člověk odpovídat ještě větším dobrem. Jsou dokladem toho, že ve své době byla islámská etika skokem k větší humanitě.

Predestinace vs. svobodná vůle

V Koránu lze nalézt řadu veršů o predestinaci i svobodné vůli. Je však nutno říci, že

jednoznačně inklinuje k predestinaci. Zatímco myšlenka svobodné vůle je třeba z veršů spíše odhadovat (29:5, 33:52), verše o predestinaci hovoří jasněji. Zvláště v souvislosti s přeurčením zůstávat nevěřícím (76:30, 32:13). Velice pěkný verš, který však o sporu osudu se svobodou až tolik neříká, je 47:38: „Život pozemský je pouze hra a zábava.“

Sunna

Mohamedova smrt znamenala definitivní uzavření Božích seslání – jeho prorockou roli nikdo další nepřevzal. Korán byl vzat jako souhrn všech nařízení, která Bůh lidstvu dal. Velmi záhy se však ukázalo, že Korán sám o sobě sice obsahuje řadu pravidel, ale ty mají obvykle pouze formu doporučení a vztahují se často jen ke konkrétní situaci, ve které se v době seslání muslimská obec nacházela1. Vágní verše Koránu, které navíc nic neříkají o trestech (až na výše uvedené výjimky), nemohly rodícímu se teokratickému státu vystačit jako jediný právní pramen. Přirozeným řešením se stala sunna. Toto slovo lze obtížně nahradit český výrazem, občas se používá fráze prorocká tradice, doslovný význam je cesta nebo způsob1. Obecně se jedná o soubor výroků a činů Mohameda v době svého prorockého poslání. Další arabský výraz, který je v této souvislosti používán, jsou hadísy. Významový vztah mezi těmito dvěma slovy je velmi úzký, v zásadě jsou zaměnitelná. Hadísy by se daly označit za jednotlivé výroky a činy Mohameda, jejichž sbírky v podstatě vytvářejí sunnu. Hadísy ovšem zaznamenávají také výroky a činy nejbližších Mohamedových spolupracovníků a nástupců. Tento typ tradic sice také má právní hodnotu, ale nižší, než tradice Proroky. V islámu je oddělení Božského seslání a soukromých výroků Mohameda velice zajímavý a unikátní. Mohamed kladl na rozlišení Božího slova od svého veliký důraz. Ostatně v Koránu Bůh často promlouvá přímo k Mohamedovi, odpovídá na jeho problémy a dokonce jen kárá, jak je tomu ve verších 80:1-10. Odůvodnění využívání sunny jako dalšího prameny lze nalézt přímo v Koránu. Verše 33: 21 a 38 a 7:158 vybízejí věřící, aby následovali svého Proroka jako živoucí příklad vhodného chování.2 Některé sekty a myšlenkové školy vidí sunnu na stejném úrovni, jako je Korán, veškeré Mohamedovo chování pokládájí za vnuknuté Bohem. Dnes je brána jako doplněk Koránu či jako jeho vysvětlení. Raní myslitelé naopak hodnotili sunnu velmi nízko, pro nevalnou věrohodnost většiny hadísů. Ihned po Mohamedově smrti začaly vznikat první tradice, předávané většinou ústně. Obrovské množství z nich bylo naprosto vymyšleno, většinou aby podpořilo stanoviska té které strany a především vládnoucí dynastie. Hadísy si navzájem odporovali a bobtání jejich počtu představovalo vážnou hrozbu autoritě jednotného chalífátu. Vznikla tak potřeban kodifikovat věrohodné hadísy a vyloučit ty pochybné. Sběratelé hadísů byli postaveni před nelehký úkol. Al-Buchárí, autor nejuznávanější sbírky hadísů prý vybíral z několika stovek tisíc jednotlivých tradic.3 Poté, co procestoval celý islámský svět dal nakonec dohromady 9 tisíc hadísů, které pokládal za správné. Nicméně i o věrohodnosti některých z nich měl pochyby.

Pět hlavních pilířú islámu

1 ) Šaháda

Šaháda je prvním pilířem víry. Doslovně znamená vyznání či svědectví. Jedná se o základní tezi islámu, formulovanou do věty: „“Není božstva kromě Boha a Mohamed je posel Boží.“4 Pronesením této věty se nevěřící stává muslimem. Pro uznání konverze platí několik pravidel. Nikdo nesmí být k pronesení této formule nucen, ostatně pouze upřímné vyznání. Větu je třeba pronést před významným islámským učencem nebo hodnostářem, stačí však i dva svědci a úřední zápis. Tahára je povinnost věřícího očistit se před duchovní činností, jako je modlitba, dotýkání se Koránu obecně a další náboženské činnosti, ve stavu těžkého znečištění není možné ani pobývat v mešitě či přednášet Korán. Poskvrnění, kterého se tím zbavují, se dělí na duševní a fyzické, věcné a náboženské nebo těžké (džanába) a lehké (hadath), přičemž míra a druh znečištění určují formu očisty. Těžké znečištění může být přivozeno pohlavním stykem, u mužů obecně vyměšováním spermatu a u žen menstruací.  Lehké znečištění nastane, pokud se věřící dotkne nějaké nečisté věci (nadžis). Mezi ně patří alkohol5, vepři a psi, zdechliny, krev, hnis, zvratky a výkaly. Nikoliv však slzy, pot a hlen. Dále se člověk znečišťuje vyměšováním, spánkem či dotykem pohlavních orgánů. Lehké znečištění je možno smýt praktikou wudú´. Mešity jsou proto vybaveny omývárnami, které lze k tomuto účelu využít. Pro omývání existují pevně daná pravidla, která se v detailech liší škola od školy.

2 ) Salát

Vykonávání modlitby je hlavní a pravidelnou povinností vůči Bohu. Povinnost modlitby je uvedena přímo v Koránu. Praxe pěti povinných modliteb ovšem byla pravděpodobně zavedena již za Mohamedova života, jak dodávají četné hadísy. Jejich přesná kodifikace pak asi proběhla za doby prvních chalífů. Smyslem salátu je vyznání podřízenosti Bohu a jeho obsahem nejsou žádná osobní přání apod. Modlitba má samozřejmě také společenskou roli, zvláště pokud je prováděna kolektivně v mešitě. Muslimové však zdůrazňují především pozitivní vliv na duševní klid věřícího, který nachází sílu v odevzdanosti do Boží vůle. Jak již bylo řečeno, podoba salátu je poměrně přesně určena. Časy denních modliteb (ranní, polední, odpolední, večerní a noční) jsou přesně určeny a v islámském světě se pravidelně objevují i v médiích. Kromě toho volal k modlitbě z ochozů minaretů ve stanovenou dobu tzv. muezzin, dnes je často nahrazován modernějšími reproduktory. Existuje zde však jistá volnost – modlitbu je možno vykonat kdykoliv v času od provolání k modlitbě po dobu pro modlitbu další. Nemocní se modlí podle svých možností a případně mohou svou modlitbu i odložit a dodatečně si ji nahradit (qadá´). Vyjma páteční modlitby, která musí povinně proběhnout v mešitě, respektive kolektivně, je se jinak možné modlit prakticky kdekoliv. Musejí při tom však být splněny některé podmínky. Vedle již zmíněné čistoty věřících se jedná o čistotu a vhodnost šatu, čistotu místa, zaujetí správného modlitebního směru (qibla), správnost času a samozřejmě soustředění na víru. Modlitba tak může probíhat prakticky na jakékoliv čisté zemi, mimo mešitu však muslimové obvykle používají tzv. sadždžáda, modlitebních koberečků. Za zmínku stojí pojem vhodné ošacení. Za takové se považuje to, které zahaluje muže od pupku ke kolenům. Ženy pak musejí mít zakryto celé tělo kromě obličeje a rukou od zápěstí. Tento předpis je také brán jako norma pro vhodné oblečení žen v přítomnosti cizích mužů. Kompletní zahalení včetně obličeje původní právní školy nevyžadují a jedná se tedy o novější výmysl prosazovaný fundamentalisty. Oproti tomu zahalování vlasů šátky tradiční praxí skutečně je.

V případě kolektivní modlitby se věřící po muezzinově provolání adhánu shromáždí do mešity (páteční modlitba adhánem nezačíná). Tradiční praxi jsou muži vepředu, za nimi mladí a úplně vzadu jsou ženy, pokud nejsou v oddělené místnosti. V praxi muslimů žijících v západních zemí se od tohoto přísného oddělení poněkud upouští nebo jsou sice ženy a muži odděleni zástěnou, ale stojí vedle sebe. Bohoslužbu vede imám, který je vybrán z řad věřících, obvykle se však jedná o teologicky učené muslimy, kteří modlitby vedou pravidelně. Pokud je mezi věřícími nějaký muž, nesměji ji vést ženy. Tato praxe, založená na poněkud sporných hadísech, je sice přijímaná všemi hlavními muslimskými právními autoritami, budí dnes však odpor mezi feministickými modernisty. Ženy tak mohou modlitbu vést pouze v čistě ženském složení věřících. Bohoslužba začíná opětovným zopakováním adhánu uvnitř mešity. Každý věřící ještě musí provést níju – zbožné předsevzetí. To nemusí vyslovovat nahlas, stačí když očistí srdce od všeho kromě myšlenek na Boha.

3 ) Sawm

Půst je zcela běžný ve všech velkých monoteistických systémech, v islámu však nabývá nevídaného rozměru. Po rozchodu se židy nahradil původně jejich zvyk jednodenního půstu za třicetidenní, v měsíci ramadánu. Kromě délky je navíc půst poměrně přísný. Půst je povinný pro všechny fyzicky a duševně zdravé věřící. Výjimku mají také těhotné a kojící ženy, lidé na cestách a vykonávající těžkou fyzickou práci. Musejí si však půst nahradit v jiném termínu (qadá´). Pokud tak učinit nemohou, mají dávat jídlo chudým. Půst si musejí nahrazovat také ti, kteří ho svévolně poruší. Navíc musejí konat zbožné skutky (kaffára). Půst se drží od východu do západu slunce. V té době se muslimové musejí zdržet veškeré potravy i pití a vůbec polykání čehokoliv, nesmí záměrně zvracet, kouřit a vykonávat pohlavní styk. Půst se také týká duchovní stránky člověka – má se vyvarovat hádkám a sporům. Někteří muslimové v této době odmítají jiné než nitrožilní léky.1 Půst s sebou přináší mnoho zajímavostí. Například jeho vlivem paradoxně spotřeba potravin roste, jak se vyhládlí věřící po soumraku snaží doplnit energii. Dalším paradoxem je situace, kdy se muslimové dostávají do oblastí se značně prodlouženou délkou dne. V takovém případě prý nemusejí čekat na soumrak, ale stačí vydržet po stejnou dobu, jako muslimové v tradičních zemích. Kritika půst je především ekonomická. Půst je sice vyzdvihován jako důkaz zbožnosti a pevnosti vůle, nicméně po celý ramadán je výrazně snížena pracovní schopnost muslimů.

4 ) Zakát

Slovo zakát má dva významy – očista a růst. Je výrazem silného islámského akcentu na sociální otázky. Přestože Korán uznává společenské rozdíly, za chválihodné považuje pomoc chudým a starým.

5 ) Hadždž

Každý muslim má povinnost vykonat alespoň jednou za život pouť do svatého města Mekky. Rozlišuje se tzv velká (hadždž) a malá (´umra) pouť. Zatímco malou pouť je možno vykonat v roce kdykoliv, povinný hadždž probíhá pouze v určených dnech měsíce dhú-lhidždža. Obě se však často spojují, jelikož obřady ´umry vlastně tvoří začátek hadždže. Existují jistá ustanovení oprošťující od vykonání pouti. Bohatí, nemocní nebo staří muslimové mohou za sebe poslat zástupce. Ženy bez manžela či jiného příbuzného, který by je doprovodil, jsou zproštěni také. Přesto dnes i velmi rigidní režim Saúdské Arábie povoluje vykonávat pouť i ženám bez mužského doprovodu, pokud cestují ve větší skupině žen nebo mají písemné dobrozdání mužského příbuzného.2 Vstup do Mekky je zcela zapovězen nemuslimům. Věřící se před vstupem obléknou do zvláštního poutního oděvu zvaného ihrám, ženy se halí do dlouhých šatů. Symbolika pouti je obecně spojována s „hanífem“ Abrahámem, významnou postavou islámské teologie. Abraháma připomínají i jednotlivé obřady. Prvním z nich je tawáf – obcházejí černého kameny Ka´ba. Ten věřící obejdou celkem sedmkrát, snaží se jej při tom políbit, nebo alespoň dotknout. Následuje sedminásobný běh mezi pahorky Safá a Marwa (sa´j) symbolizující marnou snahu Abraháma nalézt zde vodu pro svého syna Ismá´íla. Zde mu prý pomohl archanděl Gabriel (Džibríl), který nechal vytrysknout pramen Zamzam. Ten muslimové pokládají za zázračný a léčivý, namáčejí se v něm a stáčejí si jeho vodu do lahví. Tím končí malá pouť pro ty, kteří nepokračují v hadždž. Ta začíná sedmého dne měsíce hromadným kázáním u Ka´by. Následující den věřící odcházejí do údolí Miná kde přenocují a další den vystoupají na horu ´Arafát, kde se pomodlí a vyčkají až do západu slunce. Po setmění běží k mešitě Muzdalifa. Vrcholem je 10. den, kdy věřící sedmi kamínky symbolicky kamenují Satana. Ve stejný den zde obětují Bohu, obvykle kozy a ovce, podobně jako muslimové na celém světě. Dnes se ji účastní až 2 miliony věřících ročně, daleko více, než v minulosti. Zvláště velké množství lidí přijíždí každý sedmý rok, kdy na desátý den měsíce připadne pátek. Takovéto shromáždění samozřejmě vede k mnoha incidentům, nicméně počet obětí nikdy nepřesáhl řád stovek, což je při tak velké koncentraci lidí možno považovat spíše za úspěch.

6 ) Džihád

Slovo džihád je dnes velmi populární. Vyhledávač Google nachází 31 000 jen českých stránek, které jej obsahují. Džihád je v naprosté většině případů překládán jako „svatá válka“ nebo je minimálně v násilném významu používán. Význam slovo džihád není ani válka, ani není odvozen od meče, jak se je možné doslechnout. Ve skutečnosti je odvozen od slovesa džáhada, podobně jako již zmíněný idžtihád. Význam tedy je doslova usilovat, Jedná se jednoduše o každodenní úsilí věřících přemáhat ve svém srdci zlo a držet se stezky Boží.

1) Finanční právo

Z finančního práva bych vybral především zákaz lichvy, který má pozoruhodný význam po celé dějiny i dnes. Zákaz lichvy byl vztažen na veškeré úroky, takže v islámském světě nikdy nevznikly žádné bankám podobné instituce.

4) Rodinné právo

Přestože se muslimové brání označování postavení žen za „nižší“ a místo toho jej označují za „jiné“, ve spoustě ustanovení mají ženy jednoznačně menší práva. Nejkontroverznějším tématem je povolení polygamie (mnohoženství), přičemž polyandrie (mnohomužství) je striktně zakázáno. Polygamie vychází přímo z textu Koránu, který muži povoluje až 4 manželky. Fundamentalisté i tradicionalisté tohoto ustanovení využívají jako významného symbolu. V muslimských zemích se stále pevně drží, zakázáno bylo jen v Turecku, Tunisku a Jemenské lidové demokratické republice.1 Ve skutečnosti však polygamie není z praktických důvodů nijak rozšířená a má tak tedy skutečně spíše symbolický význam. Nicméně odhaduje se, že i v evropské Francii dnes může žít několik desítek tisíc polygamních rodin. Modernisté využívají protikladnosti dvou koránských veršů k této věci. První říká, že muž musí všem svým manželkám věnovat naprosto stejnou péči, druhý pak zpochybňuje, že by toho někdo byl schopen. Nerovnoprávné postavení žen se však projevu i daleko významnějšími způsoby. Již při uzavírání manželství jsou stranami smlouvy muž a mužský zástupce ženy (walí) – otec, bratr, strýc atd. To implikuje středověkou praxi uzavírání sňatků bez vůle dcery, která byla v poslední době zvláště ožehavá v německé komunitě tureckých přistěhovalců. Muž a walí také dohadují mahr, tedy dar, který ženich věnuje své nevěstě nebo přímo jejímu walímu. Tento dar je soukromým majetkem ženy a ta s ním může nakládat v podstatě jak chce. Ostatně islámské právo nezná společné vlastnictví majetku manželů – vyživovací povinnost má pouze muž a ženě dává příspěvky. Ustanovení o tom, koho si může muž nebo žena vzít, je velmi podobné západní praxi, nebudu ho tedy rozebírat. Mimo nejrůznější příbuzenská tabu je zajímavé, že muž si může vzít křesťanku nebo židovku, zatímco žena za nemuslima být provdána nemůže.1 Diskriminace žen je nejjasněji vidět na pravidlech ukončení manželství. K tomu dochází smrtí jednoho z manželů, rozvodem dohodou, vykoupením z manželství (zapuzením manželky) a zrušením svazku soudcem (fasch). Snadnost rozvodu pro muže a složitost pro ženu spolu jasně kontrastují. Zatímco muži stačí od rozhodnutí o zapuzení počkat 3 měsíce, žena tuto jednostrannou možnost ukončení svazku vůbec nemá. Na její ochranu je ustanoveno, že muž nemá žádný nárok na vrácení mahru a občas je dokonce uzavírána dohoda o vyplacení části mahru až v případě rozvodu.

5) Ustanovení o zakázaných jídlech a pití

Ze židovské i staroarabské tradice převzalo islámské právo několik zakázaných jídel a nápojů. Obecně jsou muslimská pravidla změkčením staré praxe, což Mohamed zdůrazňoval, navíc jsou především v nearabských zemích poněkud přehlížena a změkčována. Povolená jídla se označují halal, zakázaná haram. Zakázáno je vepřové maso, krev, zdechliny, masožravci s výjimkou většiny ryb a mrchožrouti.1 Zakázána jsou také zvířata zabitá jménem někoho jiného než Boha Zákaz se týká také vína (chamr), postupně byl však přenesen na jakýkoliv alkohol. Realita muslimských zemí se značně liší, v Arábii vesměs platí přísná prohibice, naopak na opačném konci leží Turecko a její národní nápoj rakije. Ostatně národní hrdina Atatürk zemřel na cirhózu jater. Za porušení zákazu samozřejmě existují postihy, u záměrného opilství je to osmdesát ran bičem. Muslimové však nejsou trestáni za porušení z omylu.

6) Trestní právo

Přečiny proti šarí´i je možno rozdělit na tři kategorie podle závažnosti.1 Samotný Korán zná tresty pouze pro zabití, krádež a cizoložství, islámské právo však vymezuje i další tresty.  Přečiny, za které je trest stanoven přímo na základě Koránu se nazývají hadd. Není to však stoprocentní, některé ze zločinů hadd Korán sice odsuzuje, ale jednoznačné tresty nestanovuje. Hadd je brán jako zločin proti Bohu. V této kategorii dá se říct nejtěžších zločinů se nachází vražda, odpadlictví od islámu, krádež (přesahující jistou míru), cizoložství, pomluva, útočení na Boha a Proroka, nepravdivé obvinění z cizoložství (obvykle však považováno za menší přečin), loupež a záměrné pití alkoholu. Přesný trest se liší podle stupně provinění a případného projevení lítosti, obecně však je za krádež amputace pravé ruky v zápěstí, za cizoložství bičování (fundamentalisty občas nahrazováno kamenováním), další přečiny jsou řešeny vesměs bičováním.

Muhammad se narodil v Mekce roku 570 n.l. v období, které Evropané nazývají středověkem. Muhammad byl synem Abdulláha, šlechtice z kmene Qurajš. Muhammadův otec zemřel ještě před narozením Muhammada, a krátce po jeho narození zemřela také jeho matka. Muhammada si proto vzal do opatrovnictví jeho strýc Abů Tálib.

Když Muhammad vyrostl, byl známý svojí věrohodností, štědrostí a upřímností, čímž získal titul Al-Amín - důvěryhodný..

Muhammad byl často pověřovaný řešením sporů a poskytováním rad obyvatelům Makky.

Muhammad byl /zádumčivý/ a nebyl spokojený s úpadkem jeho společnosti. Jeho zvykem se stalo čas od času meditovat v jeskyni Hirá nedaleko vrchu Al-Nur - Hory světla - poblíž Makky.

Když Muhammad dovršil svých 40 let, během meditace, se mu poprvé dostalo Božího zjevení, a to prostřednictvím archanděla Gabriela. Tato zjevení, která pokračovala dalších 23 let, jsou známá jako Korán.

Muhammad začal přednášet slova, které slyšel od Gabriela a kázal pravdu, kterou mu zjevil Bůh. Obyvatelé Mekky Muhammada ignorovali, ale později se postavili proti němu a malé skupině jeho následovníků. Tito ranní muslimové byli krutě pronásledováni.

V roce 622 n.l. přikázal Bůh muslimské komunitě emigrovat. Tato událost - "hidžra" - emigrace do města Madina přibližně 260 km na sever, je začátkem muslimského kalednáře.

Madina byla pro Muhammada a muslimy bezpečným místem, ve kterém se mohla muslimská komunita rozrůstat. Po několika letech se Muhammad a jeho následovníci vrátili do Mekky, kde odpustili svým nepřátelům a učinili Kaabu jako místo uctívání Boha. Před smrtí Muhammada, zemřel ve věku 63 let, byla většina území Arábie muslimská a během století, ve kterém Muhammad zemřel, se Islám rozšířil na západ do Španělska a na daleký východ až do Číny.

Po smrti Proroka se muslimská komunita velmi rychle rozrůstala. Během několika málo desetiletí se území pod vládou muslimů rozšířilo do tří světadílů: Asie, Afriky a Evropy. V následujících staletích rozšiřování muslimského území pokračovalo a Islám si za svoje náboženství postupně zvolila většina jeho obyvatel.

Jedním z důvodů rychlého šíření Islámu byla jednoduchost jeho doktríny - Islám vyzývá k víře a uctívání jen jediného Boha.

Korán je podle islamu pravé slovo Boha, Všemocného. Úplné zaznamenání jeho slov zjevil Bůh prostřednictvím archanděla Gabriela proroku Muhammadovi.

Muhammad a jeho následovníci uměli Korán nazpaměť, diktovali ho svým společníkům a zapisovali ho písaři, kteří ho v době prorokova života psali a ověřovali.  Během staletí se nezměnilo ani jedno slovo ze 114 súr (tj. kapitol). Text Koránu je v každém detailu stejně unikátní a zázračný jak byl zjevený Muhammadovi před 14 stoletími.

Korán je hlavním zdrojem víry a života každého muslima. Zaobírá se vším, co se týče lidské bytosti, moudrosti, doktríny,  uctívání a zákona,  ale jeho základním tématem zůstává vztah mezi Bohem a jeho stvořeními. Korán  zároveň provází společnost na cestě ke spravedlnosti, lidskosti a rovnoprávným ekonomickým principům.

Druhým zdrojem inspirace a instrukcí pro muslimy je sunna, někdy označována jako hadíth, kterou tvoří skutky a výroky Proroka. Víra v sunnu je částí islámské víry.

Několik příkladů prorokových výroků (Hadíth):

"Bůh nemá slitování pro toho, kdo nemá slitování pro jiné"

"Nikdo z vás skutečně nevěří, jestli nepřeje svému bratru to, co si přeje sám"

"Bůh vás nesoudí podle vašeho vzezření a vzhledu, ale dívá se do vašich srdcí a sleduje vaše činy"

"Muslim by měl vůči muslimovi dodržovat šest laskavostí: měl by ho pozdravit; když ho potká, přijmout jeho pozvání; říci "Nechť je Bůh k tobě milosrdný", když si kýchne; měl by ho navštívit, když je nemocný; jít na pohřeb, když zemře a přát mu to, co si sám přeje".

"Člověk jdoucí po cestě měl obrovskou žízeň. Když přišel ke studni, vlezl do ní, napil se a vylezl ven. Uviděl psa s vyplazeným jazykem, který se snažil lízat bláto a tak alespoň částečně uhasit svou žízeň. Člověk viděl, že pes má také tak velkou žízeň jako měl on a proto znova vlezl do studně, naplnil svou botu vodou a dal psovi napít. Za tento skutek mu Bůh odpustil jeho hříchy. Ptali se proroka: "Posle boží, budeme odměněni za laskavost ke zvířatům?" On odpověděl: "Odměna je za laskavost ke všem živým bytostem"

"Ó lidé, poslouchejte mě s vážností, uctívejte Boha, modlete se 5 krát denně, dodržujte půst v době měsíce Ramadánu a dávejte ze svého majetku almužnu. Vykonejte pouť, jestliže můžete. Vězte, že každý muslim je bratrem muslima. Všichni jste si rovni. Nikdo nemá převahu nad jiným, kromě bahobojností a dobrými skutky.

(Z prorokova posledního projevu)

Pět pilířů Islámu je základ života muslima:

* víra v jedinečnost Boha a jeho proroka Muhammada

* každodenní vykonávání modliteb

* rozdávání almužny

* sebe očista prostřednictvím půstu

* pouť do Mekky pro ty, kteří jsou toho schopni

Ímán neboli víra

"Není boha kromě jediného Boha a Muhammad je jeho poslem a prorokem". Toto prohlášení víry se nazývá šaháda a je to jednoduchá věta, kterou pronášejí všichni věřící. Důležitost tohoto prohlášení je ve víře, že jediným cílem života je služba a poslouchání Boha a tento cíl je možné dosáhnout přijetím a následováním učení posledního proroka, Muhammada.

Salá je název povinných modliteb, které se vykonávají pětkrát denně a jsou přímým spojením mezi věřícím a Bohem. V Islámu neexistuje žádná hierarchická instituce, a proto nejsou žádní kněží. Modlitby vede učený člověk, který zná dobře Korán a který se vybere ze shromážděných muslimů.

Modlitby se konají po raním úsvitu, v poledne, odpoledne, při západu slunce a po setmění, a tak podmiňují rytmus celého dne. Těchto pět předepsaných modliteb obsahuje verše z Koránu a odříkávají se v arabštině, jazyce zjevení. Osobní prosby se však můžou odříkávat kdykoliv během dne a noci ve vlastním jazyce.

I když je nejlepší, když se muslimové modlí spolu s ostatními v mešitě, můžou se modlit i jinde, jako např. na poli, v kanceláři, v závodě a na universitách. Návštěvníci muslimské země jsou často překvapení shromažďováním se modlících v denní životě.

Zakat je finanční povinností muslimů.

Důležitým principem Islámu je to, že vše patří Bohu, a že majetek je jen svěřený lidem. Slovo zakat znamená "očištění" a "růst". Tím, že oddělujeme část našeho majetku pro chudé a pro celou společnost, tím se náš majetek očišťuje. Rovněž jako protrhávání rostlin ,i toto oddělování podporuje nový růst.

Každý muslim si vypočítává svoji zakat sám. Započítává se sem roční platba 1/40-tiny majetku, s výjimkou věcí jakou jsou příbytek, auto a pracovní nástroje.

Jednotlivec může dát i více než jen zakat a to ve formě "sadaqa", t.j. almužny, která bývá většinou tajná. I když tento výraz je možné přeložit jako dobrovolná dobročinnost, má o hodně širší význam.

Prorok řekl: "Dokonce i potkat svého bratra s upřímnou tváří je dobročinný skutek."

Každoročně se všichni muslimové v měsíci ramadánu od východu do západu slunce postí - nepožívají jídlo, nápoje a zdržují se sexuálních vztahů se svými manželkami.

Nemocní, staří lidé, cestující, menstruující ženy, těhotné ženy anebo ženy, které kojí, mohou přerušit půst a vykonat ho v jiné době během roku, když budou zdraví a schopní postit se. Děti obyčejně začínají držet půst (pozorovat modlící se) v době puberty, ale hodně jich začíná o mnoho dříve.

Půst prospívá zdraví, ale je i nejlepší metodou sebe očisty, sebe poznání a posílení vůle. Tím , že si postící člověk upírá světské pohodlí, i když jen na krátkou dobu, může se zaměřit na své životní cíle, přičemž si je stále vědom přítomnosti Boha.

Bůh v Koránu hovoří:

"Vy, kteří věříte: předepsán vám jest půst, tak, jako byl již předepsán těm, kdož před vámi byli, snad budete bohabojní." (Korán 2:183)

Pouť do Mekky je povinností jen pro ty, kteří jsou na to fyzicky připraveni a mají dostatek finančních prostředků. Každoročně navštíví Mekku přibližně 2 milióny poutníků z celého světa a pouť je tak příležitostí střetnout se s lidmi z různých národů.

Každoroční pouť začíná ve 12. Měsíci islámského roku (který je lunární, a proto pouť, i ramadán, vychází někdy na léto a někdy na zimu). Poutníci mají oblečený speciální oděv: jednoduché kusy oděvu, které odstraňují jakékoliv třídní rozdíly, takže před Bohem jsou si všichni rovni.

Rituál "hadždž", t.j. pouť, která pochází z abrahámovského období, se skládá z toho, že poutník 7 krát obejde Kaabu a 7- krát přejde mezi vrchy Safa a Marwa, tak jako to udělala Hádžar, Abrahámova žena, když hledala vodu. Potom se poutníci shromáždí na široké planině Arafat a spolu se modlí za Boží odpuštění, což se často považuje za obdobu soudného dne.

Závěr poutě tvoří svátek, Íd al-Adha, který se slaví modlitbami a výměnou darů v muslimských komunitách na celém světě. Tento svátek a Íd al-Fitr (sváteční den oslavující konec ramadánu), jsou dva svátky islámského kalendáře.

Na základě svého lingvistického originálu, arabské slovo Islám znamená mír - Mír s Bohem, mír se sebou samým a mír s božími tvory skrz poddanost a odevzdanost Bohu

Islám není novým náboženstvím, ale je posledním vyvrcholením stejné základní pravdy, kterou Bůh zjevil přes své proroky každému člověku.

Pro 1/5 světové populace není jen osobním náboženstvím, ale je komplexní cestou života.

Více než 1 miliarda lidí všech ras, národností a kultur na celé zeměkouli jsou muslimové. Od rýžových polí Indonésie k Sahaře v srdci Afriky, od newyorských mrakodrapů k beduínských stanům v Arábii.

Pouze 18% muslimů žije v arabském světě, 1/5 se nachází v Subsaharské Africe a největší muslimská komunita je v Indonésii. Značná část Asie je muslimská, a taktéž významné menšiny se vyskytují v středoasijských republikách, Indii, Číně, severní a jižní Americe a ve východní a západní Evropě.

Muslimové věří v jednoho, jediného neporovnatelného, milosrdného Boha - stvořitele, živitele, a ochránce světa, v anděle, které stvořil, v proroky, kteří lidstvu přinesli jeho odkaz, v den posledního soudu, v osobní zodpovědnost za svoje skutky , v Boží moc nad osudem v dobrém i zlém, a v posmrtný život.

Muslimové věří, že Bůh poslal své posly a proroky všem lidem počínaje Adamem, dále Noem, Abrahámem, Lotem, Ismaelem, Izákem, Jákobem, Josefem, Jóbem, Mojžíšem, Áronem, Davidem, Šalamounem, Eliášem, Jonášem, Janem Křtitelem a Ježíšem a dalšími, budiž s nimi mír.

Poslední Boží odkaz lidstvu - potvrzení věčného odkazu a shrnutí všech předcházejících odkazů - byl zjeven Proroku Muhammadovi prostřednictvím Archanděla Gabriela.

Člověk se může stát muslimem, když věří a prohlásí, že :

Není boha kromě Boha* a že Muhammad je jeho prorokem

* Alláh je totožný výraz pro jediného Boha

Tímto vyhlášením oznamuje věřící svou víru ve všechny Boží proroky a v Písma (v jejich původní formě), které přinesli poslové.