Návrat na detail prednášky / Stiahnuť prednášku / Trenčianska univerzita A. Dubčeka / Ústav Prírodných a Humanitných Vied / komparativna politologia

porovnanie parlamentneho a prezidentskeho systemu (politicke_systemy.doc)

POLITICKÉ  SYSTÉMY - SROVNÁMÍ  PARLAMENTNÍHO  A  PREZIDENTSKÉHO  POLITICKÉHO  SYSTÉMU

Vojtěch Buglov
Student 1. Ročníku – dálkové studium

Osnova

Úvod

Stručný přehled všech politických systémů a jejich charakteristika

- Klasická parlamentní demokracie

- Kabinetní demokracie

- Kancléřská demokracie

- Direktoriální demokracie

- Prezidiální model francouzského typu

- Prezidiální model USA

- Poznámka 1

- Poznámka 2

Stať 

1) Parlamentní systém

A) Obecná charakteristika

B) Klasický republikánský parlamentarismus

2) Prezidentský systém

A) Obecně

B) Charakteristické rysy této formy vlády

3) Komparace prezidentského a parlamentního systému

Závěr

1) Můj názor

2) Použitá literatura

ÚVOD

STRUČNÝ PŘEHLED A CHARAKTERISTIKA VŠECH POLITICKÝCH SYSTÉMÚ

Už Aristoteles upozorňoval, že by se neměla směšovat činnost poradní a výkonná. Tímto problémem se daleko později zabýval Montesquie ve Francii, Paul von Holbach v Německu a mnozí další.. Postupně tak vznikla teorie o horizontální, vertikální a časové dělbě moci. Vychází z myšlenky, že přílišná koncentrace moci je škodlivá a že moc má být rozdělena a mezi jednotlivými sektory státní moci má existovat přirozená rovnováha, kontrola a nezávislost jedné části na druhé.

Klasickou horizontální dělbou moci rozumíme vznik, vzájemné vztahy a rozdělení úkolů mezi legislativou (tedy mocí zákonodárnou), exekutivou (tedy mocí výkonnou) a především nezávislou judikaturou (tedy mocí soudní).

V jednotlivých zemích jsou tyto otázky různě, detailně (podle různosti ústav, volebních systémů, odlišností jednotlivých zákonů apod.) upraveny a vznikají tak různé politické systémy.

Z horizontální dělby moci vyplívají odlišné politické modely.

1) Klasická parlamentní demokracie – není už v Evropě příliš rozšířená. Typická je např. pro Itálii a pro Holandsko. Její charakteristické rysy jsou: větší počet parlamentních stran, členitá obsazení legislativních orgánů, do nichž se dostanou i menší strany bez procentních klauzulí a jiných překážek v poměrném zastoupení, značně labilní exekutiva a formální postavení hlavy státu.

2) Kabinetní demokracie – Typická ve Velké Británii. Má malý počet stran, jasné rozdělení pozic v parlamentu, téměř nesvrhnutelnou vládu, v praxi parlamentu ovšem těžko kontrolovatelnou. Monarcha zastává formální reprezentativní funkci.

3) Kancléřská demokracie – Vznikla po druhé světové válce v Německu. Má menší počet politických stran s vyhraněnými historicko-filozofickými postoji i programy. Za exekutivu odpovídá a o ní rozhoduje kancléř. Je ho možno sesadit jen konstruktivním vyjádřením nedůvěry, tedy nestačí, že nedostane v parlamentě většinu, řídí exekutivu nadále, až do chvíle, kdy se parlament většinově shodne na jeho nástupci. Prezident je nejen reprezentativní orgán, ale má i široké pravomoci a autoritu (např. rozpouští parlament a navrhuje kancléře).

4) Direktoriální demokracie – Dnes už jen ve Švýcarsku. Exekutiva není složena jen z vítězné strany či koalice, ale s tzv. velké koalice , přičemž klíčem k obsazení restorů je nejen stranická příslušnost, nýbrž i regionální příslušnost, náboženství, pohlaví apod. Bez značných kompromisů a tolerance by tento systém nemohl fungovat.

5) Prezidiální model francouzského typu – Prezident je nejen reprezentantem, ale i ve funkci jakéhosi superpremiéra s dlouhou úřední érou a s četnými exekutivními možnostmi. Model funguje obvykle jen za předpokladu politické souhry premiéra s prezidentem, jinak s potížemi.

6) Prezidiální model USA – V parlamentu tradičně jsou dvě nejsilnější strany (v USA to zpravidla jsou dva věční rivalové a to republikáni a demokrati). Silný prezident jako absolutní šéf exekutivy, vláda není kolegiálním orgánem, ale de facto jen jsou to jen spolupracovníci prezidenta. Kýžená bilance mezi legislativou a prezidentem se často mění a to podle většiny v parlamentu a projevuje se to buď vzájemným blokováním možností jednoho či druhého pólu, nebo naopak téměř absolutní koncentrací moci.

Poznámka 1: V dnešní době se podařilo prezidentovi USA – Georgu Bushovi ml.,něco, co se podle mě ještě žádnému prezidentovi USA před ním nepodařilo – a to po teroristických útocích na New York a Washington, docílit téměř absolutní spolupráce republikánské a demokratické strany a zároveň si zajistit téměř 90% popularitu u občanů USA.

Poznámka 2: Další dělení politických systému popsané ve vysokoškolských skriptech od Proroka „Základy politologie uvádí, že z horizontální dělby moci se postupně vyvinuli jen tři základní politické systémy.

1) parlamentní demokracie

2) prezidentská demokracie

3) systém vlády parlamentu (shromáždění, konventu)- ten je založen na koncepci moci parlamentu. Vláda i prezident jsou voleni parlamentem a jsou mu podřízeni. Historicky tato vláda nabývá různých podob, z nichž nejznámější jsou vláda konventu (definovaná ústavou První republiky ve Francii), systém rad (Sovětů), který se uplatnil poprvé ve specifické podobě během Pařížské komuny 1871 a později v Rusku, a direktoriální forma vlády uplatněná ve Švýcarsku.

Přičemž Prorok do parlamentní demokracie řadí ještě:

¨ Kabinetní demokracii (podle Proroka Britský parlamentarismus)  Kancléřskou demokracii (podle Proroka Racionalizovaný parlamentarismus)

¨ Prezidentský parlamentarismus (poloprezidentskou formu vlády)   dále ještě

¨ Republikánský parlamentarismus

¨ Racionalizovaný parlamentarismus

Muller ve svém díle „Úvod do vědy o politice“ nazývá výše zmíněné „prezidiální systém Francie a prezidiální systém USA, z čehož můžeme soudit, že jsou oba tyto politické systémy rezidentské, což ale není pravda, protože ve Francii je poloprezidentský systém, což dokazuje už jen přítomnost premiéra ve francouzské exekutivě (prezidentský systém se vyznačuje hlavně tím, že nemá premiéra a vrcholem exekutivy je prezident).

STAŤ

I. PARLAMENTNÍ  POLITICKÝ  SYSTÉM

A) OBECNÁ  CHARAKTERISTIKA

Parlamentní systém je nejstarším systémem moderního západoevropského konstitucionalismu. Prototypem tohoto systému se stal systém Velké Británie z počátku 19. Stol. a dále se rozšířil do více zemí, např. i do ČR.

Parlamentní systém a jeho původní podoba se liší od současnosti. Dnes se již klasický parlamentní systém příliš nepoužívá, protože používá více politických stran, má členité obsazení legislativních orgánů a labilní exekutivu, jak je již zmíněno výše. Přesto jeho upravené podoby jsou stále nejrozšířenějším politickým systémem v demokratických zemích. Klasickém parlamentní systém je dosud např. v Itálii a Nizozemsku.

V tomto politickém systému náleží nejvyšší státní moc parlamentu. Vláda je složena z jednotlivých ministrů a v jejím čele je ministerský předseda. Vláda je výkonnou mocí. Podstata parlamentního systému je, že vláda je odpovědná parlamentu. Ostatní charakteristické rysy jsou již logické.

Hlava státu (prezident) má v tomto systému jen reprezentativní postavení a nemá mnoho pravomocí (reprezentuje stát v zahraničí, jmenuje vládu a sjednává a podepisuje mezinárodní dohody a může např. udělovat amnestie).

V konfliktech mezi parlamentem a vládou hraje zpravidla prezident roli rozhodčího, což znamená, že při parlamentem vyslovené nedůvěry vládě buď přijme demisi vlády, nebo ne a poté by došlo k rozpuštění parlamentu a vypsání nových voleb.

Mezi nejvyšší státní orgány náleží v parlamentním systému parlament, vláda a hlava státu. V jednotlivých zemích se parlamentarismus mírně liší (např. V Británii je na rozdíl od ostatních parlamentarismů uplatněna tzv. suverenita parlamentu (nikoli lidu) a existuje tu nevolená horní komora parlamentu a mimořádně těsné propojení legislativní a exekutivní moci a také tím, že premiér může kdykoli rozpustit dolní komoru a vypsat nové volby).

B) KLASICKÝ  REPUBLIKÁNSKÝ  PARLAMENTARISMUS

V Itálii je klasický republikánský parlamentarismus, který se odráží též v ústavě Italské republiky z roku 1947. Tato ústava označuje Itálii za demokratickou republiku, založenou na právu. Suverenita patří lidu. Italský systém vychází z ústavního zakotvení poměrně silného parlamentu.

Parlament je nositelem zákonodárné moci, na níž se podílejí obě komory rovným dílem. To znamená, že mají vzájemně absolutní veto. Zákonodárnou iniciativou disponuje vláda, poslanci, senátoři, ale i padesát tisíc oprávněných volitelů (lidová iniciativa).

Schválené zákony vyhlašuje prezident republiky. Prezident republiky je volen parlamentem na společném zasedání obou komor. Jeho kompetence – podepisuje a vyhlašuje zákony, má suspensivní veto vůči schváleným zákonům, které může vrátit parlamentu k novému projednání. K překonání jeho veta však není třeba v parlamentu kvalifikované většiny (stačí nadpoloviční většina přítomných). Prezident má jmenovací pravomoci vůči vyšším státním činitelům a jako předseda Soudcovské rady vůči soudcům, je vrchním velitelem brané moci, ratifikuje mezinárodní smlouvy atd. Podstatné je zde ustanovení čl. 89 ústavy, že žádný akt hlavy státu není platný, jestliže není spolupodepsaný ministerským předsedou nebo příslušným ministrem.  Z toho vyplívá, že prezident není odpovědný za své akty spáchané při výkonu své funkce odpovědný, ale tuto odpovědnost přejímá vláda.

Vláda složená z ministerského předsedy (předsedou ministerské rady) a ministrů je jmenována prezidentem, a to tak, že jednotlivé ministry jmenuje hlava státu na návrh ministerského předsedy. Vláda je vázána na politickou důvěru obou komor. Ztráta důvěry jen jedné komory již vede k demisi vlády. Vláda která ztratila důvěru podává demisi prezidentu republiky, který jí příjme, nebo nepřijme a rozpustí parlament a vypíše nové volby.

II. PREZIDENTSKÝ  SYSTÉM

A) OBECNĚ

Je to systém dualistického výkonu moci. Vznik prezidentské vlády se neodmyslitelně pojí s formováním politického systému USA, který je zářným příkladem. Americká ústava z roku 1787 a dodnes platící se přitom v mnohém vycházela z evropského myšlení.

Prezidentský systém vznikl v USA v rámci republikánské koncepce státu, pod vlivem myšlenky suverenity lidu a pod vlivem požadavku realizace dělby moci

B) Charakteristické rysy této formy vlády jsou

¨ Prezident nezávisí na Kongresu ani v tom, aby úřad získal (volby jsou lidové, byť nepřímé), ani aby si jej udržel (neexistuje žádné hlasování o důvěře – sesazení formou impeachmentuje záležitostí trestní, nikoli politická

¨ Prezident jmenuje a odvolává členy vlády.

¨ Prezident má pravomoc jmenovat vysoké státní úředníky

¨ Prezident je současně i předsedou vlády.

¨ Výkonná moc je v rukou prezidenta.

¨ Zákonodárná moc odpovídá dvoukomorovému Kongresu

¨ Soudní moc odpovídá sboru nezávislých soudů

¨ Soudy vykonávají pravomoci nad činností státní moci a zprávy.

¨ Prezident má právo veta (v USA překonatelné 2/3 většinou poslanců v obou komorách Kongresu) a Kongres se zase míchá do prezidentových pravomocí popsané v jmenovat vysoké státní úředník a do jeho kompetence v zahraniční politice.

¨ Pozice ve vládě je neslučitelná s pozicí v legislativní instituci.

¨ Parlament může vyslovit vládě nedůvěru (a přimět ji tak k demisi) a nemá kontrolní pravomoc vůči státní správě.

¨ Prezident nemůže rozpustit parlament.

¨ Ministři v prezidentském politickém systému jsou spíše poradci prezidenta.

III. KOMPARACE  PREZIDENTSKÉHO  A  PARLAMENTNÍHO  SYSTÉMU

Základní rozdíly:

¨ V prezidentském systému je funkce hlavy státu a šéfa vlády v jedné osobě

¨ V parlamentním systému je funkce hlavy státu v prezidentovi funkce šéfa vlády v ministerském předsedovi.

¨ V USA je prezident zároveň premiérem – šéf vlády, ale jakožto prezident je politicky neodvolatelný.

¨ Premiér je také šéf vlády, ale jakkoli mocný premiér v parlamentních systémech, nemá post prezidenta, může být kdykoli vystřídán někým jiným, tudíž se z mocného šéfa vlády stal osobou ve výkonu určité státní funkce, jednou z mnoha. 

Z těchto bodů je zřejmé, že v prezidentském systému není exekutiva rozdělena na dvě separované části protože prezident je zároveň hlavou státu a šéfem vlády, má rozsáhlé pravomoci a skutečně uplatňuje svou moc (ale také odpovědnost). To, že je volen lidovým hlasováním (buď přímo, nebo kolegiem volitelů) stejně jako parlament ho staví parlamentu naroveň – exekutiva je v rukou jedné osoby a parlament i prezident jsou na sobě zcela nezávislí a nemůže být donucen k odstoupení a nemůže parlament rozpustit. Toto jsou věci, které se v parlamentním systému nevyskytují.

Ústavu USA se snažili okopírovat některé státy v jižní Americe a např. ještě Filipíny a Jižní Korea, ale to mělo tragické následky. Místo očekávané stability a efektivnosti se dostavil chaos, nestabilita a v některých případech i krizové stavy nebo dokonce občanské války. Tyto negativní vlastnosti prezidentského systému jinde než v USA byly způsobeny tím, že si dvě nezávislé, stejně vysoko postavené instituce (parlament a prezident – legislativa a exekutiva) začaly konkurovat a v podstatě bojovat proti sobě – navzájem se blokovat. Dalším důvodem je to, že kandidáti na prezidenta viděli v nemožnosti sesadit je v případě zvolení určitou možnost k naplnění svých plánů o reformách jen podle svého pohledu, což možná hraničí se zneužitím takové, téměř absolutní moci.

Oproti tomu je parlamentní systém v tomto hledisku pružnější, protože umožňuje rychlé vystřídání vlády, jakmile se změní politická většina, ale jeho nevýhodou je rostoucí politická apatie občanů, kteří se cítí vzdáleni nepochopitelnému parlamentnímu dění a bez přímého pouta k hlavě státu.

ZÁVĚR

MÚJ NÁZOR

Podle mého názoru je výběr toho či onoho politického systému v té které zemi závislé na několika určujících faktorech. Ty nejdůležitější jsou např.

¨ Historický vývoj země a jeho politického myšlení.

¨ Národnostní složení státu.

¨ Udržování tradic.

¨ Velikost státu – rozloha i počet obyvatel.

¨ Vojenská a ekonomická moc státu.

¨ Úroveň politiků (vzdělání, zkušenost apod.).

¨ Mentalita národu nebo národů žijícího v tom či onom státě apod. 

Myslím si však, že obecně stabilnější a především efektivnější je  prezidentský systém, ale kdybych měl být tvůrcem politického systému v ČR, tak bych ho značně upravil a možná by z toho vyšel jiný systém než prezidentský.

Změny

¨ Nechal bych základ a to, že veškerá exekutiva je v rukou prezidenta, to znamená, že premiér neexistuje.

¨ Ale zrušil bych prezidentovu neodvolatelnost (např. by mohl být odvolán hlasováním Kongresu /parlamentu/ v případě, že by se pro zbavení ho jeho funkce vyjádřilo min 2/3 členů přítomných na hlasování, přičemž by musel být přítomen každý člen, kromě těch, kteří by měli vážné důvody proč nebyli přítomni /např. vážná zdravotní indispozice nebo nacházení se mimo stát z pracovních důvodů/ a počet nepřítomných by nesměl přesáhnout 10% všech členů parlamentu). Ale vyjádřit nedůvěru a odvolat prezidenta by mohli poslanci jen v případ, že by prezident zneužíval své pravomoci, jednal v rozporu s ústavou a nebo v rozporu se zákony a nebo pokud by jednal jinak a uskutečňoval jinou politiku, než kterou nabídl před tím, než byl zvolen

¨ V případě, že by parlament zjistil nebo měl podezření, že prezident takto jedná, dal by podnět pro vyšetření ústavnímu soudu (soudci by nebyly jmenováni prezidentem, ale byly by úplně nezávislá instituce), který by věc prošetřil a teprve na základě jeho stanoviska by se přistoupilo k hlasování v parlamentu.

¨ Volby prezidenta by byly přímé – volili by ho přímo občané, stejně jako parlament, v nejvyšší politice by byly jmenováni pouze ministři jednotlivých resortů a to prezidentem a jejich náměstci přímo ministry.

¨ Dále bych dal prezidentovi pravomoc rozpustit parlament.

¨ Dále bych oslabil parlament v otázce schvalování zákonů a nechal bych jim pravomoc neschválit zákon předložený exekutivou pouze v případě, že by byl protiústavní, nebo by se proti jeho schválení vyjádřilo min 2/3 poslanců.

¨ Prezident musel jednat pouze ze souhlasem parlamentu jen v nejdůležitějších otázkách (např. vojenské zásahy) a v některých, kde není třeba spěchat i se souhlasem referenda.

¨ Zrušil bych Senát, který je pro naší republiku zbytečný a jen zdržuje vydávání zákonů – vznikl by jednokomorový parlament.

¨ Dále bych zavedl využívání referenda, podobně jako je to ve Francii

¨ A další změny a to i na komunální úrovni.

Tento systém by ještě více posílil pravomoci exekutivy tedy (prezidenta) vůči parlamentu (což si myslím je dobře, protože vládnout by měl jeden člověk), ale po těchto změnách by byl zároveň zodpovědný za své jednání a věděl by, že může být odvolán s funkce, takže by se tato téměř absolutní moc nemohla zneužít.

Přestože by podle mě tento systém byl lepší než jaký je v ČR dnes, asi se nikdy nic podobného neuskuteční, protože by to vyžadovalo rozsáhlé ústavní změny a musel by to parlament odhlasovat, což je nesmysl, protože žádný parlament si neodhlasuje snížení svých pravomocí a zvýšení pravomocí prezidenta.

Použitá literatura

1) Demokracie a Totalitarismus, autor: Raymond Aron, počet stran 218, rok vydání 1965, ISBN 80-7108-064-0

2) Úvod do vědy o politice, autor: Muller, počet stran 113,rok vydání 1991, ISBN 80-901031-0-3, vydavatelství Lunarion,

3) Politologie, autor: Křižíkovský, Karolina Adamová, počet stran 79, rok vydání 1991, ISBN - ?, vydavatelství Čechos

4) Spojené státy americké-společnost politika, autor:Vladimíra Dvořáková, počet stran 298, rok vydání 2002, ISBN 80-7277-141-8, vydavatelství Libri

5) Ústavy států Evropské Unie, autor: Vladimír Klokočka, Eliška Wagnerová, počet stran 788, rok vydání 1997, ISBN 80-7201-056-5, vydavatelství Linde Praha a.s

6) Srovnávací ústavní právo, autor: Josef Blahoš, počet stran 359, rok vydání 1998, ISBN 8-85963-80-9, vydavatelství Codex Bohemia

7) Komparace politických systémů I., autor:kolektiv autorů, počet stran 278, rok vydání 1999, ISBN 80-7079-994-3

8) Základy politologie, autor: Vladimír Prorok, Aleš Lisa, rok vydání 2001, počet stran 128, ISBN 80-7079-935-8

9) Amerika v Pokušení, autor:Robert H. Bork, počet stran 421, rok vydání 1993, vydalo: Nakladatelství Publishing a.s, ISBN 80-85605-