zoradene prednasky

Návrat na detail prednášky / Stiahnuť prednášku / Trnavská univerzita / Právnická fakulta / Dejiny štátu a práva na Slovensku

 

Zákon na ochranu republiky 50/1923 - seminarka (zor-seminarna_praca_p.k..doc)

 

TRNAVSKÁ UNIVERZITA V TRNAVE

PRÁVNICKÁ FAKULTA

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zákon č. 50/1923 Sb. na ochranu republiky

 

 

SEMINÁRNA PRÁCA

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

P. K.

1. ročník  Bc., externé štúdium

Trnava

 

2010

 

 

OBSAH

 

 

 

 

Úvod

 

Zákon č. 50/1923 Sb. na ochranu republiky

Všeobecná časť

Analýza jednotlivých Hláv zákona

Novelizácie zákona a jeho zrušenie

Trestné sadzby

Súčasnosť

Záver

 

Literatúra

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Úvod

 

Zákon č. 50/1923 Sb. na ochranu republiky bol prijatý štyri roky po vyhlásení  republiky Československej. V tomto období sa začínali prejavovať vonkajšie ale aj vnútorné problémy.

Vonkajšie problémy vyvolávali sily, ktoré reprezentovali susediace štáty ako Nemecko, Poľsko a Maďarsko a ich aktivity namierené proti suverenite, svojbytnosti, samostatnosti a územnej celistvosti. Tieto štáty si robili územné nároky na základe svojho nesúhlasu s povojnovým usporiadaním Európy po 1. Svetovej vojne, využívajúc pri tom početnú skupinu národnostných menšín, ktoré  v ČSR v tej dobe žili.  Zároveň je možné hovoriť aj o nespokojnosti bývalej šľachty hlavne vo vzťahu k strate svojich majetkov, výsad a výhod. Ako jeden z príkladov  je možné uviesť okupáciu maďarského vojska dňa 15.11.1918 a vyhlásenie Slovenskej republiky rád dňa 16.6.1919 v Prešove, ktorá mala oporu len v Budapešti a u slovenského obyvateľstva nenašla oporu. Fungovala len za podpory okupačných maďarských vojsk a po ich odchode dňa 24.6.1919 z územia Slovenska  zanikla. (1)

Vnútorné problémy a nebezpečenstvo spočívali hlavne v nestabilite v hospodárskej a sociálnej oblasti, ktoré boli špecifické hlavne  priemyselnou a hospodárskou zaostalosťou najmä na území Slovenska , nemožnosťou uspokojenia základných životných potrieb, hlad a nezamestnanosť. Sociálna nestabilita, hlad a nezamestnanosť mohli byť, a do istej miery aj boli, spájané z možným nebezpečenstvom vyhrocovania  a extrémistickího pôsobenia krajnej ľavice, anarchie a dosiahnutia zvratu v utvorenom  štátnom zriadení. Za pomoci vyvolania nepokojov a revolúcie to mohlo viesť k nastoleniu  režimu po vzore boľševizmu v Sovietskom Rusku.

Okrem už spomenutých nebezpečenstiev a ohrození ČSR z vonka a vnútra impulzom na jeho predloženie a prijatie bol  spoločenský a  psychologický dopad atentátu na vtedajšieho ministra financií Dr. Aloisa Rašína dňa 5. 1.1923, ktorého postrelil atentátnik Josef Šoupal. Minister financií po tomto atentáte za niekoľko dní zomrel. Bol to okrem nevydareného atentátu na predsedu Vlády ČSR Dr. Karla Kramářa  vôbec prvý atentát následkom ktorého zomrel ústavný činiteľ.  Samotný atentát sa stal hlavným nástrojom presadzovania a potreby prijatia tohto zákona. (2)

ČSR  bola od svojho vzniku republika s ústavným zriadením, ktorá sa hlásila k parlamentarizmu a  k demokratickej forme štátneho zriadenia. Z dôvodu aj hore spomenutých problémov bolo potrebné prijať inštitút jej ochrany.

Zákon č. 50/1923 Sb. na ochranu republiky

 

Zákon č. 50/1923 Sb. na ochranu republiky ako samotný názov napovedá mal a aj slúžil na zabezpečenie ochrany republiky. Ochrana republiky bola v tomto zákone definovaná ako obrana a ochrana jej ústavného zriadenia, suverenity, celistvosti, bezpečnosti, mieru a ochrany ústavných činiteľov. Spĺňal znaky generality a patril medzi zákony, ktoré neboli výsledkom recepcie starého uhorského práva. Zákon bol nástupcom zákona  č. 449/1919 Zb. o ochrane Československej republiky. Zákon z roku 1919 však neobsahoval niektoré ustanovenia vo vzťahu k definovaniu niektorých skutkových podstát trestných činov. Zároveň sa argumentovalo sprísnením trestných sadzieb.  Obsah zákona z roku 1923 reagoval na  aktuálny politický vývoj a vtedajšiu dobu.

 

         Návrh Zákona na ochranu republiky predložila Vláda ČSR ako vládny návrh pod tlačou č. 1588, bol prerokovávaný NZ ČSR na základe tlače č. 3099  a prijatý dňa 19.03.1923, zverejnený v Zbierke zákonov a jeho účinnosť nadobudla platnosť dňom 08.04.1923.  Zákon na ochranu republiky sa skladá so IV hláv a 44 paragrafov.

 

 

        Hlava I

        Úklady o republiku.

 

        Hlava I. sa skladá z troch paragrafov, ktoré definujú najzávažnejšie možné trestné činy proti podstate republiky. Úklady sa definujú v 1§, ktorý rozoberá možnosť úkladov a pokusov o násilnú zmenu Ústavy republiky, hlavne vo vzťahu k samostatnosti, jednotnosti a formy vlády. Zároveň rieši možné prípady násilného znemožnenia ústavnej činnosti prezidenta republiky a ďalších vysokých ústavných činiteľov, poslancov a senátorov, vlády ale aj guvernéra Podkarpatskej Rusi. Taktiež rieši možnú trestnosť v súvislosti z násilným odtrhnutím a pričlenením územia k cudziemu štátu. Toto ustanovenie zahŕňa aj trestnú sadzbu v prípade takýchto trestných deliktov.

        Tento paragraf hlavne reaguje na historické skúsenosti z rokov 1918 a 1919 a aj na možné snahy iredentistických a nacionalistických skupín v prostredí veľkých národnostných menšín hlavne nemeckých a maďarských ako aj možných budúcich snáh dosiahnuť násilné revidovanie hraníc republiky pomocou ozbrojeného násilia zo strany extrémnej pravice a bývalej šľachty. §2 pojednáva o príprave  skutkov zahrnutých v §1. Hlavným prvkom prípravy je podľa tohto ustanovenia spolčenie k úkladom proti republike, či už pomocou cudzích mocí vojenských alebo finančných. Taktiež definuje prípravu vo vzťahu k samotnému zbieraniu a zhromažďovaniu zbraní, streliva a samotnej možnej prípravy ktorá spočíva v cvičení a organizovaní potencionálnych osôb ako aj skupín. Zahŕňa aj rozpätie trestnej sadzby za danú prípravu týchto úkladov od v rozpätí piatich až desiatich rokov.   Toto ustanovenie paragrafu definuje trestnosť možného spolčenia sa skupín s cudzími štátmi ako aj trestnosť prípravy vo vzťahu k zakladaniu neurčitých ozbrojených skupín ich cvičením a organizovaním. Zákonodarca mal zrejme na mysli hlavne nebezpečie z vytvárajúcich sa extrémnych skupín, ktoré by mohli po dokonalej príprave, výcviku, po získaní zbraní a podpory hlavne štátov, ktoré boli nespokojné s usporiadaním Európy po konci 1. Svetovej vojny, vyvolať ozbrojený konflikt, ktorý by mohol prerásť do občianskej vojny. O ohrození bezpečnosti republiky pojednáva §3 a odvoláva sa hlavne na úmysel poškodzovania republiky.

         Trestná sadzba za takéto ohrozenie sa pohybuje v rozpätí piatich až desiatich rokov v najľahšej forme ohrozenia ale aj dvadsiatich rokov až doživotím v najťažšej forme ohrozenia.   

 

 

          Hlava II

          Poškodzovanie republiky a útoky na ústavných činiteľov.

 

          Ustanovenia Hlavy II. zahŕňajú trestné činy  možných deliktov štátnych úradníkov, diplomatov a splnomocnencov, ktorí poškodili záujmy republiky tým, že zneužili svoj status vyjednávača, vyzradili informácie o dôležitých skutočnostiach svojej protistrane, čím sťažili pozíciu republiky pri vyjednávaniach a svojim konaním ohrozili a porušili dôležité záujmy štátu. Tieto konania zahrňuje §1 v definícií prorada. Ďalej je to zrada – prezradenie štátneho tajomstva, vojenská zrada. V ďalších paragrafoch sú ustanovenia týkajúce sa trestných činov útokov na život a zdravie prezidenta, jeho námestníka, členov Národného zhromaždenia, guvernéra Podkarpatskej Rusi ako aj bývalej hlavy štátu, námestníka hlavy štátu, predsedu Vlády ČSR, členov vlády. V ustanovení je zahrnutý aj postih prípadného útoku na členov štátneho súdu, či už počas ich funkčného obdobia alebo aj po ňom, bez zreteľa na to akou formou sa uskutočnil ich odchod s funkcie. Trestným sa stalo aj násilie proti ústavným činiteľom ako aj nezákonné osvojenie si ich právomocí. §11 zakotvuje trestný čin urážky prezidenta. Hlavu II. ukončuje ustanovenie §12, ktorý definuje trestnosť vo vzťahu k neoznámeniu trestných činov zahrnutých v §1 až §9.

         Trestné sadzby sa v tejto Hlave II. sú v rozmedzí od ôsmych dní až po dvadsať rokov ťažkého žalára, v závislosti od jednotlivej podstaty trestného činu. Je zaujímavé, že aj napriek negatívnej skúsenosti z atentátu na Dr. Rašina, vtedajšieho ministra financií, ktorý atentátu podľahol, zákonodarca nesiahol k možnosti udelenia trestu smrti. Možné dôvody budú načrtnuté v ďalšej kapitole.

 

 

          Hlava III

          Ohrozenie mieru v republike a jej vojenskej bezpečnosti.

 

          Táto časť zákona pojednáva o trestných činov ohrozovania mieru v republike a jej vojenskej bezpečnosti. Jednotlivé ustanovenia definujú trestné činy v oblastiach nedovoleného ozbrojovania, narúšania vnútorného mieru, výzvy k neplneniu zákonných povinnosti alebo výzvy k páchaniu trestných činov. Ďalej je to trestnosť schvaľovania trestných činov, združovanie nepriateľov štátu, šírenia nepravdivých správ. §19 definuje skutkovú podstatu trestných činov podpory a neoznámenia pobytu členov bývalej panovníckej rodiny bez súhlasu vlády ako aj trestnosť podpory takéhoto návratu. Trestný čin hrubej neslušnosti a hanobenie štátnych symbolov boli ustanovené v §20. Zvádzanie, napomáhanie a nadržovanie k vojenským zločinom bolo trestné podľa §21. Ďalšie ustanovenia sa týkajú  nedovoleného najímania vojska, nedovoleného spravodajstva, ohrozovania obrany republiky, ohrozenie verejnej správy orgánom verejnej moci. Posledný §26 definuje trestné činy neodstránenia alebo zriadenia nedovolených pomníkov protištátneho charakteru.

         Tresty za tieto trestné činy  sú v rozpätí od uloženia finančnej pokuty až po odňatie  slobody do piatich rokov.

 

 

        Hlava IV

        Záverečné ustanovenia.

 

         Hlava IV. definuje inštitút účinnej ľútosti, postup vymeriavania trestov, peňažné formy trestov a trest zabavenia, zabrania a prepadnutia majetku. Taktiež hovorí o možnosti straty čestných občianskych práv, vypovedaní cudzieho štátneho príslušníka. §34 umožňuje zastavenie periodickej tlače za niektoré trestné činy. V Hlave IV. sa píše v jednotlivých ustanoveniach aj o príslušnosti k súdnemu konaniu a obžalobe, stíhaní vojakov, cudzincov ako aj ozrejmuje výklad jednotlivých výrazov v tomto zákone. §40 obsahuje ustanovenia pre Slovensko a Podkarpatskú Rus. Ďalší §41 rieši pomer k dovtedajším platným zákonom. Zákon obsahuje v tejto Hlave IV. aj §42 o zanedbaní povinnej odbornej zodpovednosti vo vzťahu k tlači. §43 určuje ako prílohu k tomuto zákonu Zákon o trhavinách zo dňa 27.5.1885 č. 134 ř.z., ktorý definuje trestnosť v oblasti trhavín.  Posledný §44 definuje účinnosť a výkon zákona.

 

 

          Novelizácie zákona a jeho zrušenie

 

         Zákon na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. prešiel v priebehu doby svojej platnosti niekoľkými novelami.

        Prvá novelizácia bola realizovaná zákonom č. 124/1933 Sb. z. a n. zo dňa 10.07.1933, nasledovala novelizácia č. 140/1934 Sb. z. a n., ďalšia novelizácia zákonom č. 130/1936 Sb. z. a n. zo dňa 13.5.1936 o posledná v roku 1939 zákonom č. 20/1939 Sb.

       Všetky tieto novely odrážali vtedajšiu zložitú vonkajšiu a vnútornú politickú situáciu a reagovali na konkrétne problémy doby, ktorá bola poznačená vonkajšími útokmi a vyhrocovaním vnútornej situácie v republike. V roku 1948 prišlo k zrušeniu tohto zákona a prijatiu Zákon na ochranu ľudovo-demokratického zriadenia č. 231/1948, ktorý sa vyznačoval svojou tvrdosťou, sprísnenia trestných sadzieb až do možnosti udelenia trestu smrti. Tento zákon  nemal nič spoločné z demokratickou ochranou republiky ale odštartoval komunistickú svojvôľu z cieľom využívať na zastrašovanie a odplatu neúmernú tvrdosť tohto zákona.

 

 

         Trestné sadzby

 

         Zákon na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. ukladal tresty za niektoré trestné činy veľmi mierne a skôr sa kládol dôraz na spoločenské odsúdenie a akýsi biľag možného páchateľa. Napríklad trestná sadzba za trestný čin nedovoleného ozbrojovania do jedného roka.  Udivuje, že pri možnom dokonaní atentátu na prezidenta zákonodarca nesiahol k možnosti zakotviť za tento trestný čin  trest smrti. Sankcia trestu smrti nebola aplikovaná aj napriek negatívnej skúsenosti s dokonaného atentátu na Dr. Rašina ako aj neúspešného atentátu na vtedajšieho predsedu Vlády ČSR Dr. Karla Kramářa. Mohlo to byť spôsobené aj samotným postojom prezidenta Tomáša Garika Masaryka k tomuto hrdelnému trestu, ktorý podľa dostupnej tlače nebol zástancom trestu smrti a počas svojho funkčného obdobia veľa takýchto trestov, uložených za násilné a brutálne vraždy zmiernil svojou milosťou a len v extrémnych prípadoch milosť neudelil. Dokonca v prijatom zákone č. 34/1935 Sb. bolo vyslovene uvedené, že tento hrdelný trest nemožno vykonať pred rozhodnutím prezidenta neudeliť milosť. (3)

Hlavne výška trestov dáva tušiť, že tento zákon nebol prijatý z dôvodu  uzurpovania moci vtedajších politických elít a mal skutočne slúžiť na ochranu novej, relatívne demokratickej republiky aj keď ho netreba idealizovať. K postupnému sprísneniu trestov došlo až po prijatí jednotlivých noviel a možnosť trestu smrti v súvislosti zo zločinmi proti republike bola ustanovená až  na základe vojnových zverstiev a to Veľkým retribučným dekrétom prezidenta Dr. Eduarda Beneša uverejneným 9.7.1945 za účelom potrestania vojnových zločinov, udavačov, nacistov a ich pomáhačov. (4)

Samotný proces prijatia bol veľmi búrlivý. Tento zákon je však priamym dôkazom toho, že existovala snaha zakotviť právny inštitút ochrany republiky založený na miernosti a za skutočným účelom ochrany nového, mladého štátu aj keď sa vyskytli prípady hraničiace s možným zneužitím tohto zákona.

Prax aplikácie tohto zákona bola rôzna. Niektoré zdroje ho označujú ako „obuškoví zákon“, hlavne v súvislosti z možnosťou jeho aplikácie pri zatláčaní zhromaždení, ktoré organizovali ľavicové strany, hlavne Komunistická strana. Taktiež aj s pomocou tohto zákona bola realizovaní cenzúra tlače. Tento zákon bol aj dôvodom rehabilitácií v roku 1990 vo vzťahu k ľuďom zaradených na nútené práce a prác technických práporov.

Cez to všetko však treba napísať, že v kontexte dejín a v čase samotného prijatia bol tento zákon potrebný, bol navrhnutý v duchu demokracie a mal skutočne úlohu ochraňovať rodiacu sa mladú republiku Československa.

 

 

 

 

 

 

 

 

Súčasnosť

 

Historické skúsenosti za uplynulých vyše 70 rokov ukázali, že obdobné zákony na ochranu republiky boli často zneužívané na upevnenie totalitnej moci a miesto spravodlivosti boli nástrojom represií, zloby a bezprávia. Obmedzovali osobnú slobodu, politický pluralizmus a na ich základe bola spoločnosť držaná v neustálom strachu ,miesto právnej istoty v neistote a svojvôli mocných. Je len pochopiteľné, že po takýchto skúsenostiach, ktoré boli zavŕšené dokonca politickými čistkami, vraždami a pošliapaním slobôd a práv jednotlivcov, pretrváva voči obdobným zákonom odmietavý postoj, ba dokonca averzia. Tento rok sme boli svedkami snahy presadiť nový Zákon na ochranu republiky poslaneckou iniciatívou jednej z vládnucich strán. Návrh zákona bol odmietnutý nie len stranami opozície ale aj stranami tvoriacimi vládnu koalíciu. Je zaujímavé, že pri prejednávaní tohto návrhu „nezafungoval“ koaličný mechanizmus automatického prijatia návrhu zákona člena vládnej koalície. Toto odmietnutie bolo spôsobené hlavne uvedomením si odmietavého postoja väčšiny spoločnosti. Snaha prijať takýto zákon sa javila ako nepatričná a scestná. Veľkú väčšinu trestných činov obsiahnutých v zákonoch tohto druhu rieši Trestný zákon. Nešlo o vládny návrh ale poslaneckú iniciatívu zákonodarcov, ktorí našťastie, sami o sebe nepredstavujú skutočnú vôľu spoločnosti a sami svojim správaním neužívajú prirodzenú autoritu, ktorá je potrebná pri predkladaní zákona tohto druhu. Potreba Zákona na ochranu republiky v súčasnosti nie je aktuálna a skôr by prijatie obdobného zákona pôsobilo negatívne. Cesta ochrany republiky v demokratickom zriadení skôr spočíva v budovaní silnej občianskej spoločnosti, solidarite, garancií ľudských práv ako aj v rešpektovaní práv národnostných menšín a budovaní právneho vedomia jednotlivcov. Okrem toho súčasná situácia ukazuje, že je potrebné na zabezpečenie ochrany republiky udržiavať v krajine sociálny zmier,  odmietnuť ako politickú cestu národný nacionalizmus a samotnú existenciu republiky podoprieť o demokratické zriadenie nie len v prospech väčšiny ale aj v zabezpečení práv menšín, bez diktátu a zásahov v politickej a kultúrnej sfére.  

 

 

 

 

 

 

Záver

 

Zákon na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. bol prijatý v duchu budovania občianskej a parlamentnej republiky. Zákonodarca obsiahol v jeho znení trestné činy, ktoré neboli v tej dobe konkrétne charakterizované v iných právnych normách.

Objektívnosť hodnotenia tohto zákona,  poznačená dobou, aj zdrojmi veľmi utrpela. Pri hodnotení sa prezentujú hlavne  osobné postoje a u väčšiny prezentácií sa sprostredkovávajú  len hodiace sa informácie. Averzia voči takýmto zákonov je daná hlavne historickou skúsenosťou a absenciou demokratických tradícií. Potreba zákonov ktorých obsahom je ochrana republiky je v súčasnej dobe sporná, skúsenosti ukazujú, že k zákonom tohto typu sa siahlo aj s postrannými úmyslami udržať a upevniť moc hlavne zo strany politických strán usilujúcich sa o nejakú formu diktatúry a totality, čo malo katastrofálne dôsledky na jednotlivcov ako aj celú spoločnosť. Markantným príkladom je Zákon na ochranu ľudovo demokratického zriadenia, ktorý neúmerne siahol po možnosti ukladať hrdelné tresty a zvýšení trestných sadzieb. Po prijatí Zákona č. 50/1923 Sb. o ochrane republiky sa objavovali snahy o jeho aplikáciu na stíhanie aj poslancov Národného zhromaždenia ČSR na základe žiadosti príslušných súdov, hlavne pre trestné činy poburovania, ktorých sa mali dopúšťať títo  poslanci a senátori na zhromaždeniach a stretnutiach s ľuďmi. Pri zbežnom skúmaní niektorých žiadostí, ktorých bolo len za dva roky vyše 250 treba však konštatovať, že väčšinu z nich súhlasne vybaviť neodporúčal už pri samotnom prvom prejednávaní príslušný výbor NZ ČSR. Do akej miery tento zákon poslúžil na elimináciu ľavicovej opozície je ťažko posúdiť a museli by sme sa touto otázkou širšie zaoberať.

Na záver je možné  konštatovať, že tento zákon bol hlavne s pohľadu vtedajšej situácie potrebný a v konečnom dôsledku nemal katastrofálne dôsledky, aké mali obdobné zákony za okupácie a po nastolení ľudovo demokratického zriadenia po roku 1948.

 

 

 

 

 

 

50ZÁKON
ze dne 19. března 1923na ochranu republiky

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

 

 

HLAVA I.Úklady o republiku.

 

 

§ 1Úklady.


Kdo se pokusí:
násilím změniti ústavu republiky, zejména pokud jde o samostatnost, jednotnost nebo demokraticko-republikánskou formu státu,
násilím úplně znemožniti ústavní činnost presidenta republiky, jeho náměstka, zákonodárného sboru, vlády nebo guvernéra Podkarpatské Rusi.
násilím přivtěliti cizímu státu území republiky neb odtrhnouti od něho jeho část,
trestá se zločin těžkým žalářem od pěti do dvaceti let, za okolností zvláště přitěžujících těžkým žalářem na doživotí.

 

 

§ 2Příprava úkladů.


Kdo se s někým spolčí k úkladům o republiku,
kdo vejde k témuž konci ve styk přímý nebo nepřímý s cizí mocí nebo s cizími činiteli, zejména vojenskými nebo finančními,
kdo k témuž konci sbírá branné nebo pomocné síly, je organizuje nebo cvičí,
kdo poskytuje neb opatřuje k témuž konci zbraně, střelivo nebo jiné prostředky,
trestá se za zločin těžkým žalářem od jednoho do pěti let, za okolností zvláště přitěžujících těžkým žalářem od pěti do deseti let.

 

 

§ 3Ohrožení bezpečnosti republiky.


1. Kdo v úmyslu poškoditi republiku ji vydá nebezpečí války nebo nepřátelského činu moci neb ozbrojeného napadení nebo takové nebezpečí zvýší, trestá se za zločin těžkým žalářem od pěti do deseti let, za okolností zvláště přitěžujících těžkým žalářem od deseti do dvaceti let nebo na doživotí.
2. Kdo způsobí nebo podporuje ozbrojené povstání v republice v úmyslu ohroziti tím její bezpečnost zvenčí, trestá se za zločin těžkým žalářem od jednoho do pěti let, za okolností zvláště přitěžujících žalářem od pěti do dvaceti let.
3. Kdo za účelem uvedeným pod. čís. 1 nebo 2 s někým se spolčí nebo vejde ve styk přímý nebo nepřímý s cizí mocí nebo s cizími činiteli, zejména vojenskými nebo finančními, trestá se za zločin těžkým žalářem od šesti měsíců do pěti let.

 

 

 

HLAVA II.Poškozování republiky a útoky na ústavní činitele.

 

 

§ 4Prorada.


1. Zmocněnec republiky, který při jednání s cizí mocí poruší své povinnosti, ač ví, že tím poškodí důležitý zájem republiky, kdo zničí, odstraní, utají, poruší nebo padělá listiny nebo jiné důkazy o právních poměrech republiky k jinému státu, ač ví, že tím poškodí důležitý zájem republiky, trestá se za zločin žalářem od jednoho do pěti let a spáchal-li čin v úmyslu, aby poškodil republiku, těžkým žalářem od pěti do deseti let.
2. Spáchal-li viník čin z hrubé nedbalosti, trestá se za přečin tuhým vězením od jednoho měsíce do jednoho roku.

 

 

§ 5Zrada státního tajemství.


1. Kdo vyzradí přímo nebo nepřímo cizí moci skutečnost, opatření nebo předmět, jež vláda tají v důležitém zájmu republiky nebo jež v takovém zájmu mají zůstati utajeny před cizí mocí,
kdo vyzvídá takovou skutečnost, opatření nebo předmět, aby je vyzradil přímo nebo nepřímo cizí moci, trestá se za zločin žalářem od šesti měsíců do pěti let a spáchal-li čin v úmyslu, aby poškodil republiku, těžkým žalářem od pěti do deseti let.
2. Kdo hrubou nedbalostí způsobí, že taková skutečnost, opatření nebo předmět se stanou nebo mohou se státi známými cizí moci, ačkoli podle svého veřejného postavení je povinen uchovávati je v tajnosti neb ačkoli mu taková povinnost byla výslovně uložena hledíc na jeho služební nebo smluvní poměr, trestá se za přečin vězením od osmi dnů do šesti měsíců.

 

 

§ 6Vojenská zrada.


1. Kdo za války opatřuje nepříteli nějaký prospěch nebo způsobí škodu branné moci nebo vojenským podnikům republiky nebo jejího spojence,
příslušník republiky, který za války koná službu v nepřátelském vojsku, trestá se za zločin těžkým žalářem od tří do pěti let, za okolností zvláště přitěžujících těžkým žalářem od pěti do dvaceti let nebo na doživotí.
2. Stejně se trestá:
kdo vyzradí cizí moci nebo nepřímo skutečnost, že opatření nebo předmět, jež mají zůstati utajeny pro obranu republiky,
kdo vyzvídá takovou skutečnost, opatření nebo předmět, aby je vyzradil přímo nebo nepřímo cizí moci,
kdo za těmito účely s někým se spolčí nebo vejde ve styk přímý nebo nepřímý s cizí mocí nebo s cizími činiteli, zejména vojenskými nebo finančními.
3. Kdo vědomě ohrožuje obranu republiky tím, že vyzradí osobně nepovolané skutečnost, opatření nebo předmět, jež mají zůstati utajeny pro obranu republiky, nebo tím, že vyzvídá takovou skutečnost, opatření nebo předmět, aby je vyzradil osobně nepovolané, trestá se, není-li čin přísněji trestný, za zločin žalářem od šesti měsíců do tří let.
4. Kdo hrubou nedbalostí způsobí, že taková skutečnost, opatření nebo předmět se stanou nebo mohou se státi známými cizí moci, ačkoli podle svého veřejného postavení je povinen uchovávati je v tajnosti neb ačkoli mu taková povinnost byla výslovně uložena hledíc na jeho služební nebo smluvní poměr, trestá se za přečin vězením od osmi dnů do šesti měsíců.

 

 

§ 7Tresty za některé útoky na život ústavních činitelů.


1. Pokus zločinu vraždy (§ 134 zákona ze dne 27. května 1852, č. 117 ř.z., § 278 zák. čl. V z r. 1878, a § 413 zákona ze dne 15. ledna 1855, č. 19 ř. z.), zločin úmyslného zabití člověka (§ 279 zák. čl. V z r. 1878) i pokus tohoto zločinu trestá se těžkým žalářem doživotním, byl-li spáchán na presidentu republiky nebo na jeho náměstku.
2. Týmž trestem trestají se tyto činy, byly-li spáchány na předsedovi vlády, členu vlády nebo členu zákonodárného sboru u výkonu jich pravomoci nebo pro tento výkon nebo vůbec pro jejich činnost v životě politickém, jakož i byly-li spáchány na guvernéru Podkarpatské Rusi nebo na členu státního soudu u výkonu jejich pravomoci nebo pro tento výkon.
3. Ustanovení čís. 1 a 2 vztahuje se také na činy, které byly spáchány na bývalém presidentu republiky, jeho náměstku, předsedovi vlády, členu vlády, guvernéru Podkarpatské Rusi a členu státního soudu pro výkon jejich pravomoci, vyjma že tyto osoby byly své hodnosti zbaveny v důsledku rozsudku senátu, rozsudku trestního soudu nebo nálezu disciplinárního.
4. Trestem uvedeným pod čís. 1 se trestá, neustanovuje-li platné právo trestu přísnějšího, ten, kdo spolupůsobí ke spáchání nebo při spáchání vraždy nebo úmyslného zabití člověka za okolností na osobách uvedených pod č. 1 až 3, a to i když čin nebyl dokonán. Ukazuje-li menší míra na menší trestnost, je trestem těžký žalář od deseti do dvaceti let. Této mírnější sazby nelze však užíti na účastníka, je-li pachatelem osoba mladší dvaceti let.
5. Doživotním těžkým žalářem trestá se také ten, kdo spáchal některý z činů uvedených pod č. 4 v době mezi dokonaným osmnáctým a dvacátým rokem svého věku nebo kdo v tomto věku spolupůsobil ke spáchání nebo při spáchání takového činu, a to i když čin nebyl dokonán. Ukazuje-li menší míra účasti osoby mladší dvaceti let na menší trestnost, je trestem těžký žalář od pěti do dvaceti let.

 

 

§ 8Tělesné poškození ústavních činitelů.


1. Kdo úmyslně poškodí na těle presidenta republiky nebo jeho náměstka,
kdo úmyslně poškodí na těle předsedu nebo člena vlády u výkonu jich pravomoci nebo pro tento výkon nebo vůbec pro jejich činnost v politickém životě,
kdo úmyslně poškodí na těle předsedu zákonodárného sboru, guvernéra Podkarpatské Rusi nebo člena státního soudu u výkonu jich pravomoci nebo pro tento výkon,trestá se za zločin žalářem od šesti měsíců do pěti let.
2. Způsobil-li vinník svým těžké poškození na těle nebo smrt nebo nebezpečí takového výsledku, je trestem těžký žalář od pěti do dvaceti let.
3. Měl-li vinník v případě čís. 1 nebo 2 úmysl způsobiti poškození těžké, je trestem těžký žalář od pěti do dvaceti let nebo na doživotí.
4. Spáchal-li vinník čin dříve než dokonal dvacátý rok svého věku, je v případě čís. 2 a 3 trestem těžký žalář od dvou do deseti let.
5. Těmito ustanoveními chráněny jsou také osoby uvedené v § 7, čís. 3.

 

 

§ 9Spolčení k útokům na ústavní činitele.


Kdo se s někým spolčí k tomu konci, aby byl spáchán zločin uvedený v § 7 nebo 8 neb aby takové činy byly páchány, kdo vědomě podporuje jakýmkoliv způsobem takové spolčení nebo jeho účastníky, trestá se za zločin žalářem od jednoho do pěti let.

 

 

§ 10Násilí proti ústavním činitelům neb osobování si jich moci.


1. Kdo užije násilí, aby působil v určitém směru na výkon pravomoci presidenta republiky nebo jeho náměstka, zákonodárného sboru, jeho předsedy, předsednictva, výboru nebo komise, vlády, předsedy nebo člena vlády nebo guvernéra Podkarpatské Rusi neb aby jim v takovém v takovém výkonu bránil nebo jej mařil, kdo proti nim užije násilí za výkon jich pravomoci, trestá se za zločin žalářem od jednoho do pěti let, za okolností zvláště přitěžujících těžkým žalářem od pěti do deseti let.
2. Kdo svépomocně sám nebo ve spojení s jinými si osobuje pravomoc vyhrazenou presidentu republiky, zákonodárnému sboru, vládě, guvernéru Podkarpatské Rusi, sboru vykonávajícímu trestní soudnictví nebo veřejnou správu, trestá se zločin žalářem od šesti měsíců do jednoho roku, za okolností zvláště přitěžujících těžkým žalářem od jednoho do pěti let.

 

 

§ 11Urážka presidenta republiky.


1. Kdo před dvěma nebo více lidmi presidentu republiky nebo jeho náměstku na cti ublíží vyhrůžkou zlého nakládání nebo jiným hrubě zneuctívajícím projevem nebo ho uvede ve veřejný posměch, kdo pronese o něm obvinění, věda, že tím vážně ohrozí jeho čest, trestá se za přestupek vězením od osmi dnů do šesti měsíců.
2. Dopustí-li se vinník činu veřejně nebo tváří v tvář presidentu republiky (jeho náměstku) neb opětovně před dvěma nebo více lidmi při různých příležitostech nebo ho tělesně ztýrá, trestá se za přečin vězením od jednoho měsíce do jednoho roku.
3. Důkaz pravdy i přesvědčení o pravdě je vyloučen.

 

 

 

 

 

 

§ 12Nepřekážení nebo neoznámení trestných podniků.


1. Kdo opomine překaziti trestné činy uvedené v § 1, 2, 6 až 9, ačkoli tak mohl učiniti snadno a bez nebezpečí pro sebe a osoby blízké, kdo se doví věrohodným způsobem, že se chystá takový zločinný podnik nebo že byl spáchán čin uvedený v § 6, čís. 2 a 3 a opomine to neodkladně oznámiti věrohodným způsobem úřadu neb ohroženému, trestá se za zločin žalářem od šesti měsíců do jednoho roku.
2. Má-li vinník zvláštní povinnost čin překaziti neb oznámiti nebo jednal-li v úmyslu pachatele podporovati, je trestem těžký žalář od jednoho roku do pěti let.
3. Neoznámení není trestné, dověděl-li se vinník o podniku v době, kdy již bylo od něho upuštěno, leč jde-li o vojenskou zradu podle § 6, čís. 2 a 3.

 

 

HLAVA III.Ohrožování míru v republice a vojenské bezpečnosti její.

 

 

§ 13Nedovolené ozbrojování.


1. Kdo bez úředního povolení:
opatří přechovává nebo jinému přenechá dělo, kulomet, samostříl (automatickou pušku), ruční granát, minomet, plamenomet nebo zbraň podobné účinnosti nebo součástky, jichž je nezbytně zapotřebí k užití takové zbraně, hromadí nebo rozděluje ruční nebo stelné zbraně, střelivo, vojenským účelům sloužící třaskaviny nebo jedovaté plyny, tvoří ozbrojené skupiny nebo je cvičí v zacházení se zbraní, trestá se za zločin žalářem od jednoho měsíce do jednoho roku.
2. Jednal-li vinník vědomě k účelům pozdvižení nebo vzbouření (vzpoury), trestá se těžkým žalářem od šesti měsíců do pěti let.
3. Kdo se zúčastní ozbrojené skupiny, věda, že jejím účelem je pozdvižení nebo vzbouření (vzpoura), trestá se zločin žalářem od jednoho měsíce do dvou let.
4. Kdo opomine neodkladně a věrohodným způsobem oznámiti úřadu nedovolené ozbrojování (čís. 1 až 3), o němž se dověděl věrohodným způsobem, ačkoliv tak mohl učiniti snadno a bez nebezpečí pro sebe a osoby blízké, trestá se za přečin tuhým vězením od osmi dnů do šesti měsíců.
5. Vyzve-li státní správa obyvatelstvo vyhláškou, aby vydalo zbraně, nebude za nedovolené ozbrojování potrestán, kdo zbraně odevzdá úřadu ve lhůtě stanovené vyhláškou.

 

 

§ 14Rušení obecného míru.


1. Kdo veřejně nebo před více lidmi nebo více lidí pobuřuje státu pro jeho vznik,proti jeho samostatnosti nebo demokraticko-republikánské formě,
trestá se přečin tuhým vězením od jednoho měsíce do dvou let.
2. Kdo veřejně popuzuje k násilnostem nebo jiným nepřátelským činům proti jednotlivým skupinám obyvatelů pro jejich národnost, jazyk, rasu nebo náboženství nebo proto, že jsou bez vyznání, trestá se za přečin tuhým vězením od jednoho měsíce do jednoho roku.
3. Kdo veřejně popuzuje k zášti proti jednotlivým skupinám obyvatelů pro jejich národnost, jazyk, rasu nebo náboženství nebo proto, že jsou bez vyznání, trestá se za přečin vězením od čtrnácti dnů do šesti měsíců.
4. Kdo veřejně popuzuje k násilnostem nebo jiným nepřátelským činům proti jednotlivci pro jeho národnost, jazyk, rasu nebo náboženství nebo proto, že je bez vyznání, trestá se za přečin vězením od osmi dnů do tří měsíců.
5. Stejně se trestá, kdo veřejně způsobem surovým nebo štvavým hanobí republiku, národ nebo národní menšinu tak, že to může snížiti vážnost republiky neb ohroziti obecný mír v republice nebo její mezinárodní vztahy.

 

 

§ 15

Výzva k neplnění zákonných povinností nebo k trestným činům.


1. Kdo vybízí k hromadnému neplnění veřejnoprávních povinností, uložených zákonem, trestá se za přečin tuhým vězením od čtrnácti dnů do jednoho roku.
2. Kdo veřejně podněcuje ke zločinu nebo přečinu, trestá se za přečin tuhým vězením od osmi dnů do jednoho roku.
3. Podněcoval-li vinník ke zločinu uvedenému v § 1, 2, 7 nebo
8 nebo ke zločinu vojenskému nebo k hromadnému páchání přečinu podle § 47 až 51 branného zákona ze dne 19. března 1920, č. 193 Sb. z. a n., trestá se za zločin žalářem od šesti měsíců do pěti let.
4. Kdo veřejně vybízí k hromadnému páchání přestupku, trestá se za přestupek vězením od tří dnů do tří měsíců.
5. Vinník není podle ustanovení odst. 2 a 4 trestný, podněcoval-li k přečinu nebo přestupku, stíhanému jen na žádost (soukromý návrh) poškozeného.

 

 

§ 16Schvalování trestných činů.


1. Kdo veřejně vychvaluje nebo výslovně schvaluje zločin nebo přečin nebo jinak projevuje s ním souhlas,
kdo veřejně vychvaluje nebo oslavuje pachatele pro takový čin,
kdo, předem se s pachatelem nedohodna, jakýmkoli způsobem jej za takový čin odmění, neb, aby tím projevil souhlas s jeho činem, poskytne mu náhradu za peněžitý trest nebo jiný plat rozsudkem trestního soudu mu uložený nebo s týmž úmyslem veřejně sbírá takový peněžitý trest nebo náhradu,
trestá se za přečin vězením od osmi dnů do jednoho roku.
2. Jde-li o zločin uvedený v § 1, 2, 7 nebo 8, trestá se vinník za zločin žalářem od šesti měsíců do tří let.
3. Kdo do jednoho roku po spáchání zločinu uvedeného v § 7 nebo 8 v tiskopise nebo rozšířením spise uveřejní, veřejně předvádí, vystavuje nebo rozšiřuje obraz pachatelův, trestá se, nestalo-li se to k účelům vědeckým nebo na žádost úřadu k účelům trestního řízení, za přestupek trestem peněžitým od 50 Kč do 10 000 Kč nebo vězením od tří dnů do jednoho měsíce.
4. Vinník není trestný podle odst. 1, jde-li o přečin, stíhaný jen na žádost (soukromý návrh) poškozeného.

 

 

§ 17Sdružování státu nepřátelské.


1. Kdo založí tajnou organisaci, jejímž účelem je podvraceti samostatnost, ústavní jednotnost nebo demokraticko-republikánskou formu státu,
kdo znaje účel takového sdružení k němu přistoupí, s ním se stýká, jeho činnosti jakýmkoli způsobem se zúčastní, je nebo jeho členy v jich podvratných snahách hmotně nebo jakýmkoli jiným způsobem podporuje,
trestá se za přečin tuhým vězením od jednoho měsíce do dvou let.
Tajnou organizací je i taková, která, majíc ve skutečnosti účel uvedený v odst. 1, předstírá jiný účel.
2. Úředník, který se doví o organisaci uvedené v odst. 1 neb o jejích schůzkách a opomine to oznámiti podle své povinnosti, trestá se za přečin tuhým vězením od jednoho do tří měsíců, za okolností zvláště přitěžujících tuhým vězením od tří měsíců do jednoho roku.

 

 

§ 18.Šíření nepravdivých zpráv.


1. Kdo veřejně sděluje, nebo jinak rozšiřuje nepravdivou zprávu, již pokládati za pravdivou nemá dostatečných důvodů, ač ví, že tím vážně znepokojí obyvatelstvo nějakého kraje nebo místa nebo část tohoto obyvatelstva, trestá se za přestupek trestem peněžitým od 50 do 10 000 Kč nebo vězením od tří dnů do tří měsíců.
2. Kdo veřejně sděluje nebo jinak rozšiřuje nepravdivou zprávu, ač ví, že tím poškozuje bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost nebo pořádek nebo že tím způsobuje zdražování předmětů potřeby, překotné a hromadné koupě nebo prodeje nebo překotné a hromadné vybírání vkladů, trestá se za přečin vězením od osmi dnů do tří měsíců.
3. Ví-li vinník, že zpráva je nepravdivá, trestá se v obou případech (č. 1 a 2) za přečin tuhým vězením od osmi dnů do šesti měsíců.

 

 

§ 19Návrat členů bývalé panovnické rodiny nebo podpora takového návratu.


1. Člen bývalé panovnické rodiny Habsbursko-lotrinské a potomek takového člena, jež bez svolení vlády vstoupí nebo zdržuje se na území Československé republiky,
kdo ho při tom jakýmkoli způsobem podporuje nebo dověda se věrohodným způsobem o jeho zatajovaném pobytu na území Československé republiky, úřadu to neoznámí neodkladně a věrohodným způsobem,
trestá se za přečin tuhým vězením od šesti měsíců do jednoho roku.
2. Byl-li vinník již před tím pro takový čin pravoplatně odsouzen nebo měl-li zvláštní povinnost návrat a pobyt takové osoby oznámiti, trestá se za zločin žalářem od jednoho roku do pěti let.

 

§ 20Hrubá neslušnost.


Kdo hrubou neslušností ruší výkon pravomoci presidenta republiky, jeho náměstka, zákonodárného sboru, jeho předsedy nebo předsednictva, výboru nebo komise, vlády, jejího předsedy nebo člena nebo guvernéra Podkarpatské Rusi, aby snížil jejich vážnost,
kdo potupí jméno republiky, její znak, vlajku nebo barvy nebo vypodobení presidenta republiky, nebo kdo je poškodí neb odstraní, aby snížil vážnost republiky nebo presidenta republiky,
trestá se za přestupek vězením od osmi dnů do šesti měsíců.

 

 

§ 21Svádění nebo pomáhání k vojenským zločinům nebo nadržování jim.


1. Kdo navede nebo hladí navésti k vojenskému zločinu nebo při takovém zločinu pomáhá, trestá se za zločin žalářem od šesti měsíců do pěti let.
2. Stejně se trestá, kdo pachateli vojenského zločinu po spáchání jeho nadržuje ukrýváním nebo pomáháním k útěku nebo na útěku.
3. V případě č. 2 není vinník trestný, nadržoval-li osobě blízké.

 

 

§ 22Nedovolené najímání vojska.


Kdo bez dovolení vlády najímá příslušníka republiky pro vojenskou službu cizí moci nebo kdo najímání takové zprostředkuje, trestá se za zločin žalářem od šesti měsíců do pěti let.

 

 

§ 23Nedovolené zpravodajství.


Kdo tiskem uveřejní zprávu o síle, válečné zdatnosti nebo pobytu vojska neb o jiném zařízení republiky nebo jejího spojence, zavedeném k obraně, ač to bylo úředně zakázáno neb ač mohl ze zprávy nebo jiných okolností věděti, že uveřejněním ohrožuje zájem státu,
kdo tiskem uveřejní zprávu o mimořádných zařízeních k udržení neb obnovení pokoje, ač to bylo úředně zakázáno,
trestá se za přečin vězením od osmi dnů do šesti měsíců.

 

§ 24Ohrožování obrany republiky.


1. Kdo proti zákazu dopraví do ciziny zbraně, střelivo nebo jiný válečný materiál, trestá se za přečin vězením od jednoho měsíce do jednoho roku.
2. Kdo bez úředního povolení zhotoví popis, plán, nákres nebo snímek některého zařízení neb opatření na obranu republiky,
kdo bez úředního povolení úřední plány, nákresy, snímky nebo spisy o takových zařízeních neb opatřeních opíše, obkreslí neb ofotografuje nebo jinému dá nebo nechá opsati, obkresliti neb ofotografovati,
kdo bez úředního povolení uvedené předměty sobě nebo jinému opatří neb uveřejní, trestá se, není-li čin přísněji trestný, za přestupek peněžitým trestem od 50 Kč do 10 000 Kč nebo vězením od osmi do šesti měsíců.

 

 

§ 25Ohrožováním veřejné správy orgánem moci veřejné.


Orgán moci veřejné, který vykonávaje svůj úřad úmyslným jednáním neb úmyslným opominutím proti zákonům ústavním nebo proti zákonům a nařízením, vydaným na provedení zákonů ústavních, ohrožuje zájmy veřejné správy, trestá se, není-li čin jeho přísněji trestný, za přestupek pokutou do 10 000 Kč nebo vězením do tří měsíců, a to dohlédacím úřadem správy státní přímo nadřízeným a není-li takového, úřadem, který určí vláda.

 

 

§ 26Neodstranění nebo zřízení nedovolených pomníků.


1. Politický (státní policejní) úřad může naříditi, aby byly odstraněny pomníky, nápisy a jiné památky umístěné na veřejném místě nebo tak, že jsou viditelné z veřejného místa, jsou-li rázu protistátního nebo jsou-li zřízeny některému členu rodin panovavších v Rakousku, Uhersku nebo Rakousko-Uhersku, v říši Německé nebo některému členu dynastií panovavších r. 1914 na půdě říše Německé.
Tentýž úřad může také zakázati zřizování takových pomníků, nápisů a památek na příště.
Za pomníky nebo památky považují se zejména i poprsí, desky, obrazy, znaky a odznaky.
Místem veřejným rozumějí se ve smyslu tohoto ustanovení náměstí, ulice, veřejné cesty, sady, veřejné sbírky, lázně, školy, výčepní a zábavní místnosti a jiná veřejně přístupná prostranství a místnosti.
2. Nevyhoví-li ten komu bylo pravomocně nařízeno, aby odstranil takový pomník, nápis nebo památku, tomuto nařízení ve stanovené lhůtě,
kdo přes zákaz zřídí nový takový pomník, nápis nebo památku,
trestá se politickým (státním policejním) úřadem za přestupek pokutou do 10 000 Kč nebo vězením do tří měsíců neb obojím trestem. Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi v místech, kde není státního policejního úřadu, vydává trestní nález administrativní vrchnost policejní.

 

 

 

HLAVA IV.Závěrečná ustanovení.

 

§ 27Účinná lítost.


1. Pro úklady (§ 1), jich přípravu (§ 2), ohrožení bezpečnosti republiky (§ 3) nebo vojenskou zradu (§ 6) není trestný, kdo dobrovolně a ne proto, že jeho jednání bylo odhaleno, od něho upustí a buď učiní oznámení úřadu včas, kdy škodlivý výsledek mohl býti zamezen, nebo sám jej zamezí nebo napraví.
2. Účastník na spolčení k úkladům (§ 2), k ohrožení bezpečnosti republiky (§ 3), k vojenské zradě (§ 6) nebo k útokům na ústavní činitele (§ 9) není pro tento čin trestný, jestliže dříve, než bylo podniknuto ještě něco jiného než spolčení, a ne proto, že spolčení bylo odhaleno, buď způsobil, že od podniku bylo upuštěno, nebo spolčení úřadu oznámil.
3. Oznámením trestného podniknutí nestává se beztrestným ten, kdo v úmyslu, aby je vyzradil úřadu, je nastrojil nebo naváděl k účasti na něm.

 

 

§ 28Vyměřování trestu.


(1) Za přitěžující budiž pokládáno zejména, že čin byl spáchán se zbraní, ze zištnosti, osobami společnými, orgánem moci veřejné, duchovním, školním učitelem nebo na místech nebo za okolností vyžadujících zvláštní vážnosti (jako jsou veřejnoprávní sbory, úřady, školy, místa pro bohoslužbu), pokud již zákon sám na tyto okolnosti zvláště nehledí.
(2) Snížiti dočasný trest na svobodě pod dolejší hranici trestní sazby a zaměniti jeho způsob za mírnější je vyloučeno, jde-li o zločin uvedený v § 1, § 2, § 6, č. 1 až 3, § 7, č. 4 při sazbě od pěti do dvaceti let. V ostatních případech nemá soudce tohoto práva, byl-li čin v tomto zákoně uvedený spáchán v době války nebo v době, kdy byl veřejný pořádek porušen ve větším rozsahu a k jeho obnovení bylo nutno užíti mimořádné moci, vyjímajíc, že šlo o přečin § 5, č. 2, § 6, č. 4, § 11 a § 16, č. 1 neb o přestupek § 20.
(3) Jinak může soudce užíti tohoto práva s obmezením, že, je-li zákonnou sazbou těžký žalář nejméně pětiletý, nesmí uložiti trest mírnější než žalář jednoho roku, a je-li zákonná sazba těžký žalář nejméně desetiletý, trest mírnější než žalář tří let. Místo těžkého žaláře doživotního nesmí uložiti trest mírnější než těžký žalář desetiletý.
(4) Byl-li na osobách a za okolností uvedených v § 7 spáchán zločin vraždy, může soud místo trestu smrti uložiti toliko doživotní těžký žalář (káznici).

 

 

§ 29Trest peněžitý a zabavení jmění.


1. Za čin trestný podle tohoto zákona může soud vedle trestu na svobodě uznati také na trest peněžitý, zejména byl-li čin spáchán ze zištnosti nebo v úmyslu poškoditi republiku. Tento trest je vyměřiti za přestupek od 50 Kč do 10.000 Kč, za přečin od 200 Kč do 50.000 Kč a za zločin od 1.000 Kč do 500.000 Kč.
2. Peněžité tresty a pokuty uložené podle tohoto zákona připadají státu.
3. Odsoudí-li soud pro zločin uvedený v § 1 až 5 nebo v § 6, č. 1 a 2, může vyřknouti, že ze jmění odsouzeného určitá část připadá státu jako náhrada za škodu činem způsobenou. O zajištění a dobývání této náhrady platí ustanovení § 18 o trestání válečné lichvy ze 17. října 1919, č. 568 Sb. z. a n.

 

 

§ 30 Trest náhradní


Doba náhradního trestu za nedobytný trest peněžitý budiž stanovena podle zavinění.
Uznal-li soud na trest peněžitý jako vedlejší, vyměří náhradní trest stejným druhem trestu jako trest hlavní.
Doba náhradního trestu nesmí převyšovati jeden rok a dohromady s hlavním trestem meze zákonné sazby.
Je-li trestem hlavním na svobodě dvaceti let na doživotí, trest náhradní se vůbec neuloží.

 

 

§ 31Zabrání a propadnutí.


(1) Má-li obviněný ve svém majetku předměty, o něž se trestným činem obohatil, nebo jiné předměty, jež si za ně opatřil, nebo hodnotu takových předmětů, může soud prohlásiti, že tyto předměty nebo jich hodnota se zabírají ve prospěch státu.
(2) Předměty, jimiž trestný čin byl podniknut nebo které trestným činem byly vyrobeny nebo získány nebo které jsou zřejmě určeny ke spáchání trestného činu, může soud prohlásiti propadlými ve prospěch státu, nehledě k výsledku trestního řízení, ohrožují-li bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost nebo veřejný pořádek. Nenáležejí-li tyto předměty obviněnému, rozhodne o propadnutí sborový soud první stolice, u něhož trestní řízení se vede nebo v jehož obvodě se předměty nalézají, ve shromáždění tří soudců v neveřejném sedění po slyšení veřejného žalobce a zúčastněné strany. Na toto rozhodnutí mohou obě strany podati do tří dnů stížnost, o níž rozhodne sborový soud druhé stolice.

 

 

§ 32Ztráta čestných práv občanských.


(1) Uzná-li soud pro zločin uvedený v tomto zákoně na trest nejméně jednoho roku, vysloví zároveň jako vedlejší trest, že odsouzený pozbývá čestných práv občanských. Totéž vysloví soud, když uzná pro zločin na trest kratší jednoho roku, byl-li spáchán z pohnutek nízkých a nečestných.
(2) Ztráta čestných práv občanských znamená:
1. trvalou ztrátu vyznamenání, řádů a čestných odznaků, veřejných služeb, hodností a funkcí, akademických hodností a povolání, pro něž taková hodnost je podmínkou, jakož i ztrátu odpočivných a zaopatřovacích požitků, platů z milosti i všelikých jiných platů z peněz veřejných,
2. ztrátu způsobilosti k nabytí a opětnému nabytí práv uvedených pod č. 1,
3. ztrátu práv voliti a volen neb povolán býti k veřejné funkci nebo hlasovati ve věcech veřejných.
Ztráta čestných práv občanských nastane právní mocí rozsudku a trvá, pokud jde o způsobilost k nabytí neb opětnému nabytí akademických hodností a povolání pro něž taková hodnost je podmínkou, až do vykonání trestu, pokud jde o způsobilost k nabytí neb opětovnému nabytí jiných práv uvedených v odstavci druhém č. 1, po dobu, kterou určí soud od tří do deseti let, a pokud jde o ztrátu práva uvedeného v odstavci druhém č. 3, tři léta.
Tato doba počítá se v obou případech posléze uvedených od vykonání nebo prominutí trestu nebo promlčení jeho výkonu.

 

 

 

§ 33Vypovědění.


(1) Je-li cizinec odsouzen za zločin podle tohoto zákona na dobu nejméně jednoho roku, vysloví soud zároveň že odsouzený se vypovídá z území republiky.
(2) V ostatních případech odsouzení podle tohoto zákona může to soud učiniti, byla-li předem ohrožena bezpečnost státu, veřejná bezpečnost nebo veřejný pořádek.

 

 

§ 34Zastavení periodického tiskopisu.


(1) 1. Uzná-li soud v trestním řízení proti určité osobě nebo v řízení podle § 492 a 493 trestního řádu ze dne 23. května 1873, č. 119 ř. z., že obsahem periodického tiskopisu byl spáchán zločin nebo přečin uvedený v § 1, § 3, § 5 č. 1, § 6 č. 2 a 3, § 14 č. 1, 2 a 3, § 15 č. 3, § 16 č. 2, § 17 č. 1, § 21 č. 1, §§ 22 a 23 a že hledíc na předcházející taková rozhodnutí učiněná v době poměrně krátké o témž tiskopisu, byť i pod jiným názvem vydávaném, je se důvodně obávati, že budou uvedené trestné činy obsahem téhož tiskopisu nadále páchány, může zároveň vysloviti, že vydávání jeho může býti zastaveno.
Tento výrok lze bráti v odpor týmiž opravnými prostředky jako výrok o trestu nebo v řízení podle § 492 a 493 tr. ř. opravnými prostředky uvedenými v § 493 a 494 tr. ř.
Nabyl-li výrok právní moci, může politický úřad druhé stolice naříditi zastavení tiskopisu, a to u tiskopisů, vycházejících alespoň pětkrát týdně, nejdéle na jeden měsíc, u tiskopisů, vycházejících alespoň třikráte týdně, nejdéle na dva měsíce a u ostatních tiskopisů nejdéle na šest měsíců. Proti tomuto zastavení není opravných prostředků. Výrok soudní pozbývá účinnosti, nebylo-li zastavení nařízeno nejpozději do roka, u tiskopisů, vycházejících alespoň pětkrát týdně, nejpozději do šesti měsíců od právní moci tohoto výroku.
2. Kdo periodický tiskopis, jehož vydávání bylo zastaveno, dále vydává, trestá se za přečin vězením od osmi dnů do tří měsíců a byl-li pro tento přečin již potrestán, tuhým vězením od čtrnácti dnů do šesti měsíců.
3. Má-li tiskový úřad za to, že zastavený tiskopis je vydáván nebo podle oznámení jemu učiněného má býti vydáván dále pod jiným jménem, zakáže toto vydávání neb odmítne vzíti oznámení na vědomí, uveda tento důvod. To platí i když rozhodnutí soudu, kterým bylo vysloveno, že vydávání tiskopisu může býti zastaveno, nenabylo ještě právní moci.
Stížnost na toto opatření tiskového úřadu nemá odkladného účinku.
Kdo přes to tiskopis dále vydává nebo jej vydávati započne, trestá se podle ustanovení uvedeného pod č. 2.

 

 

§ 35.Podmínečné odsouzení.


U osob starších osmnácti let je podmínečné odsouzení vyloučeno, jde-li o zločin podle tohoto zákona, vůbec, jde-li o přečin nebo přestupek, vyžaduje-li veřejný zájem výkonu trestu.

 

 

 

§ 36.Příslušnost a obžaloba.


Konati hlavní přelíčení o obžalobě pro zločiny v § 1,§ 3 č.1, § 4 č.1, § 5 č.1, § 7, pro zločin podle § 8, spáchaný na presidentu nebo jeho náměstku , pro zločin podle § 8 č. 2 až 5, spáchaný na ostatních osobách tam uvedených , a pro zločin podle § 10 č.2, pokud jde o osobování si pravomoci vyhrazené presidentu republiky , zákonodárnému sboru, vládě nebo guvernéru Podkarpatské Rusi, přísluší státnímu soudu. To platí , i když zločin byl spáchán před účinností tohoto zákona, pokud obžaloba v této době nenabyla ještě právní moci. Složení státního soudu a řízení před ním upravuje zvláštní zákon.
Konati hlavní přelíčení o obžalobě pro zločiny uvedené v §2, § 3 č.2, § 6 č.1 a § 10 č.1 přísluší soudu porotnímu, navrhuje-li státní zástupce v obžalovaném spise,aby byl trest uložen podle zákonné sazby vyšší pěti let.
Trestní řízení pro ostatní zločiny a přečiny podle tohoto zákona náleží sborovým soudům první stolice , a to i když byly spáchány obsahem tiskopisu.
Řízení pro přestupky podle tohoto zákona náleží , není-li v něm jinak stanoveno, soudům okresním , a to jde-li o přestupek § 11 č. 1 okresnímu soudu v sídle sborového soudu první stolice.
Ustanovení § 6 až 8 zákona z 22. Prosince 1921, č. 471 Sb. z.a n. nelze užíti.
Činy podle tohoto zákona trestné soudem stíhají se na obžalobu veřejnou.

 

 

§ 37.Stíhání osob vojenských


Ustanovení tohoto zákona platí také pro osoby podřízené vojenské soudní pravomoci.
Pro činy spáchané za války zůstávají v platnosti přísnější trestní sazby stanovené trestními zákony vojenskými.
Konati hlavní přelíčení v případech uvedených v § 36, odst. 1. náleží státnímu soudu. V ostatních případech náleží trestnímu stíhání zločinů a přečinů divisním soudům, stíhání přestupků soudem trestaných brigádním soudům.
Trestní stíhání činů spáchaných za války náleží ve všech případech soudcům vojenským .
Ustanovení § 6 až 8 zákona z 22. Prosince 1921, č. 471 Sb. z. a n. nelze užíti.

 

 

§ 38.Stíhání cizinců.


Podle tohoto zákona bude potrestán i cizinec, jenž se dopustil v cizině trestného činu uvedeného v § 1 až 9 a § 17.
V případě § 6 není cizinec trestný, dopustil-li se činu, vykonávaje právo zaručené právem mezinárodním.

 

 

§ 39.Výklad jednotlivých výrazůtohoto zákona.


1. Násilím je nejen skutečný čin násilný, nýbrž i nebezpečná výhružka bezodkladným násilným činem.
2. Veřejně je čin vykonán, byl-li spáchán v tiskopise nebo v rozšiřovaném spise, ve shromáždění nebo před zástupem.
3. Doba válečná počíná se dnem, kdy demobilisace podle demobilisační vyhlášky má býti skončena, a není-li v ní uveden takový den, uplynutím dvou měsíců ode dne této vyhlášky.
4. Osobami blízkými jsou ony, k nimž je ten, o něhož jde, v takovém poměru rodinném nebo poměru obdobném, že by újmu jimi utrpěnou pociťoval jako újmu vlastní.

 

 

§ 40.Zvláštní ustanovení pro Slovenskoa Podkarpatskou Rus


1.Činy uvedené v § 11, č. 1 a v § 20 trestají se jako přečiny.
2. Pokus přečinů podle tohoto zákona je trestný.

 

 

§ 41.Poměr k dosavadním ustanovením.


1. Kde jiné zákony mluví o velezradě, rozumí se tím trestné činy uvedené v § 1 až 3 tohoto zákona.
2. Kde jiné zákony mluví o zločinu vyzvědačství, rozumí se tím zločin, uvedený v § 6, č. 2 a 3 tohoto zákona.
3. Zrušují se tato ustanovení:
I. z trestního zákona ze dne 27. května 1852, č. 117 ř.z.: § 58 až 67,92,220 až 222,285 až 299,302,308; dále § 213 a 215,pokud se vztahují na § 60, 61, 67 a 92; z § 305 první věta vůbec a druhá věta , pokud se vztahuje na § 302 a 305; z § 310 odstavec první vůbec a odstavec druhý, pokud se vztahuje na § 308 a 310;
II. z trestního zákona čl. V z r. 1878; § 126 až 152, 158,161,171 až 174,453 až 459;
III. ze zákona o přestupcích čl. XL z roku 1879; § 33,34,č.1 a 3, 37, 39 a 109;
IV. z trestního zákona vojenského ze dne 15.ledna 1855, č. 19 ř.z. s výhradou § 37 odst. 2 tohoto zákona na ochranu republiky : § 306 až 319, 321 až 331, 334 až 341, 343,539 až 554,559,565; dále z § 562 první věta vůbec a druhá věta, pokud se vztahuje na § 559 a 562; z §567 odstavec první vůbec a odstavec druhý, pokud se vztahuje na § 565 a 567;
V. čl. I.,II. A IX. zákona ze dne 17. prosince 1862, č. 8 ř.z. z r. 1863, a cís. nařízení z 9. června 1915, č. 156 ř.z.;
VI. ze zákonného článku LXIII z r. 1912: § 18, 19, 22,23,26 a 27; zák. čl.XXXIV z r. 1913 a zákonný článek XVIII z r. 1915.
Rovněž se zrušují veškerá ostatní ustanovení odporující tomuto zákonu.

 

 

§ 42.Zanedbání povinné péče.


Článek III čís. 5 zákona z 15. října 1868, čís. 142 ř. z. bude zníti takto:
Kdo se dopustí podle předcházejících ustanovení zanedbání povinné péče, trestá se za přestupek a to , zakládá-li obsah tiskopisu zločin, vězením od osmi dnů do tří měsíců, a zakládá-li přečin, peněžitým trestem od 50 Kč do 3.000 Kč.
Zakládá-li obsah tiskopisu zločin nebo přečin uvedený v § 1, § 3, § 5, č. 1, § 6, č. 2 a 3, § 14, č. 1 a 2, § 15, č. 3 nebo č. 16, č. 2 zákona na ochranu republiky , trestá se vinník za přečin tuhým vězením od čtrnácti dnů do šesti měsíců . Vedle tohoto trestu může býti uznáno na trest peněžitý od 100 Kč do 10.000 Kč . Bylo-li by podle § 35 uvedeného zákona vyloučeno podmínečné odsouzení pro trestný čin spáchaný obsahem tiskopisu , je vyloučeno též podmínečné odsouzení pro tento přečin.

§ 43.Zákon o třaskavinách.


V příloze uvedené znění zákona ze dne 27. května 1885, čís. 134 ř.z. o opatřeních oproti obecně nebezpečnému užívání třeskavin a obecně nebezpečnému zacházení s nimi prohlašuje se za autentické. Ustanovení tohoto zákona rozšiřuje se vyjímajíc § 11 na Slovensko a Podkarpartskou Rus a vyjímajíc § 11 a 13 na osoby podřízené pravomoci soudců vojenských.
O činech trestných podle uvedeného zákona platí ustanovení § 28,odst. 1,druhé věty odst.2 a odst.3,§ 32, § 33, § 35 a § 40,čís. 2.

 

 

§ 44.Účinnost a výkon zákona.


Tento zákon nabude účinnosti osmým dnem po vyhlášení. Jeho výkon ukládá se všem členům vlády.

                                                          T.G. Masaryk

                                                          Malypetr v.r.

                                  Habrman v.r.                               Dr. Hodža v.r.

                               Dr. Markovič v.r.

                        též za ministra Dr. Kállaye

                                Dr. Beneš v.r.                                   Novák  v.r.

                                        Bechyně v.r.                                     Srvba v.r.

                              Dr.Dolanský v.r.
                             za ministra Šrámka
                                   Tučný v.r.
                  též za ministry Stříbného a Dr. Frankeho

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Příloha.Zákon ze dne 27. května 1885, č. 134 ř.z.o opatřeních proti obecně nebezpečnémuužívání třaskavin a obecně nebezpečnémuzacházení s nimi.

 

§ 1

Zakázáno je bez úředního povolení vyráběti třaskaviny, dávati je do oběhu, přechovávati a dopravovati je do území platnosti tohoto zákona.Podrobnější ustanovení o tom, kdo úřední povolení udílí, a policejní bezpečnostní předpisy o traškavinách vůbec budou, pokud nejde o změnu platných zákonů, vydána nařízením.Také budou nařízením označeny třaskaviny, na něž se nevztahuje ustanovení prvního odstavce.Ustanovení prvního odstavce nevztahuje se na vojenskou správu a na třaskaviny státního monopolu. O nich platí příslušné zvláštní předpisy.

§ 2

Kdo proti ustanovení § 1 bez úředního povolení třaskaviny vyrábí, do oběhu dává, do území platnosti tohoto zákona dopravuje nebo přechovává, trestá se za přestupek vězením od čtrnácti dnů do šesti měsíců. Vedle toho může býti uložen peněžitý trest od 20 Kč do 600 Kč.Stejně se trestá, do jedná proti řádně vyhlášeným policejním bezpečnostním předpisům o takových třeskavinách, na něž se vztahuje ustanovení § 1, odst. 1Vyšetřovati a souditi tyto přestupky přísluší soudům.

 

§ 3

Činy uvedené v § 2 jsou přečiny, mohou-li ohroziti majetek, zdraví nebo život jiného.Trestem je tuhé vězení od tří měsíců do tří let.Vedle toho může býti uložen peněžitý trest od 200 Kč do 2000 Kč.

 

§ 4

Kdo úmyslně vydá v nebezpečí majetek, zdraví nebo život jiného tím, že užije třaskavin jako trhacího prostředku , trestá se za zločin těžkým žalářem od pěti do deseti let, byl-li poškozen na těle nebo byl-li poškozen majetek ve větším rozsahu, těžkým žalářem od deseti do dvaceti let.Měl-li čin za následek smrt člověka ,je trestem doživotní těžký žalář. Mohl-li viník takový výsledek předvídati, je trestem smrt.

 

§ 5

Smluví-li se více osob, že vykonají čin trestný podle § 4, nebo spolčí-li se k trvalému páchání takových činů, třeba ještě podrobně neurčených , trestají se za zločin těžkým žalářem od pěti do deseti let, a to i když nebyl ještě podniknut čin vedoucí ke skutečnému vykonání zločinu uvedeného v § 4.

 

§ 6

Kdo zhotoví , opatří, objedná nebo přechovává třaskaviny , jich součástky nebo přístroje k jich užívání v úmyslu, aby jich užitím (§4) buď sám vydal v nebezpečí majetek, zdraví nebo život jiného neb aby umožnil jiným osobám spáchati takový zločin, do třeskaviny jiným osobám přenechá, věda, že jsou určeny ke spáchání takového zločinu, trestá se za zločin těžkým žalářem od pěti do deseti let.

 

§ 7

V případě § 2 odst. 1., § 3 až 6, jakož i byly-li v případě § 2 odst. 2. třaskaviny dány k dopravě pod nepravou opovědí, buďtež třaskaviny , jich součástky, přístroje , jakož i předměty upotřebené neb určené k jich zhotovení prohlášeny za propadlé , ať náležejí vinníku či osobě jiné.

§ 8

Kdo veřejně nebo před více lidmi nebo v tiskopise , rozšiřovaném vyobrazení nebo spise vyzývá ke spáchání trestného činu uvedeného v § 4 nebo 5 nebo k účasti na něm nebo kdo takový čin vychvaluje nebo ospravedlniti hledí nebo kdo vůbec dává návod k tomu, jak shora uvedené trestné činy mají se páchati , trestá se za zločin těžkým žalářem od pěti do deseti let.

 

§ 9

Kdo se doví věrohodným způsobem o tom, že se chystá zločin uvedený v § 4, neb o úmluvě nebo spolčení zmíněném v § 5 aneb o skutečnostech , zakládajících zločin uvedený v § 6, v čas , kdy nebezpečí (§ 4)mohlo býti odvráceno, a úmyslně opomine to oznámiti úřadu, ačkoliv oznámení takové mohl učiniti snadno a bez nebezpečí pro sebe , své příslušníky ( § 216 trestního zákona z 27. května 1852, č. 117 ř.z., § 78 zák. čl. V. z r. 1878) nebo pro osoby , jež má pod svou zákonnou ochranou, dopouští se zločinu, byl-li ohrožen majetek, zdraví nebo život jiného. Trestem je žalář od šesti do jednoho roku a byl-li v případě § 4 usmrcen člověk, těžký žalář od jednoho do pěti let.

 

§ 10

Trestnost zločinů uvedených v § 4,5 a 6 pomine, když vinník upustí od podniku dobrovolně a ne proto , že zločin byl odhalen , a ne pro jiné překážky , a když uplně buď sám napraví nebo včasným oznámením úřadu zamezí všelikou újmu, jež vzešla z činnosti jeho nebo jeho spoluvinníků.

 

§ 11

Odsoudi-li soud pro trestný čin uvedený v § 3,4,5,6 nebo 8, může uznati , že vinník se vyhošťuje (§ 240, lit. f.g. h trestního zákona z 27. května 1852, č. 117 ř.z.), nebo že může býti dán pod policejní dohled.

 

§ 12

Je-li čin podle obecného (vojenského ) trestního zákona trestný přisněji nežli podle tohoto zákona, budiž užito přísnějších trestních ustanovení obecného (vojenského ) trestního zákona.

§ 13

Konati hlavní přelíčení o obžalobách pro zločiny uvedené v § 4,5,6 a 8 přísluší soudu porotnímu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Literatúra

 

Knihy

(1) CHOVANEC, J.  a kolektív, LEXIKÓN k prijímacím skúškam na PF, Bratislava : Slovenský inštitút

     vzdelávania,  2007 , 44-45 s. ISBN 80-969289-0-2

(2) FRANCEK J., Zločin a trest v českých dějinách, Praha: RYBKA PUBLISHERS, 1999. 74.

     ISBN 80-86182- 68-1  

(3) FRANCEK J., Zločin a trest v českých dějinách, Praha: RYBKA PUBLISHERS, 1999. 75s.

     ISBN 80-86182- 68-1  

(4)  JARKOVSKÁ J., Odplata či spravedlnost?, Praha:  PROSTOR, 2008. 18s.,ISBN 978-80-7260-206-3  

 

 

Elektronické dokumenty

WIKIZDROJE, Národní shromáždění republiky Československé /online/, Praha, 2010, znenie zákona dostupné na internete:

<http://cs.wikisource.org/wiki/Z%C3%A1kon_na_ochranu_republiky>