Návrat na detail prednášky / Stiahnuť prednášku / Univerzita sv. Cyrila a Metoda / Filozofická fakulta / Antika LS

aristoteles_4_-_peripatos.doc (aristoteles_4_-_peripatos.doc)

IV. Peripatos

§205 Výraz „peripatos“ doslova znamená „místo na procházku“, „sloupořadí“. Protože sloupořadí veřejných gymnázií sloužila k výuce, získalo toto slovo význam „filo sofická škola“, a po roce 285 př. n. l. se používalo jako vlastní jméno pro označení Aristotelovy školy. Škola byla nazývána i „Lykeion“ pod le svatyně Apollóna Lykeia, na jejíž půdě se nacházelo gymnázium, v němž Aristotelés od roku 335 učil. Peripatetická škola pracovala pře devším na poli jednotlivých dílčích věd. Empirický prvek aristotelské filosofie zaujímá dominující postavení. Vytrácí se však systematická in tegrace různých oblastí vědění, kterou Aristotelés dosáhl především po jmy své „Metafyziky“. „Nedostižná otevřenost horizontu zde musela být vykoupena brzkou dezintegrací.“ (Wehrli 1983, str. 464)

§206 Nejvýznamnější postavou peripatetické školy je Theofrastos z Eresu na Lesbu (asi 370-287 př. n. l.), který se s Aristotelem sezná mil zřejmě již v Akademii. V šíři svých bádání si v ničem nezadá se svým učitelem. Seznam spisů, zachovaný u DL V 42, obsahuje tituly k logice, metafyzice, přírodní filosofii, psychologii, etice, po litice, rétorice, poetice a dějinám filosofie (srv. §5). Zachovala se dvě jeho botanická díla (Historia plantarum; De causis plantarum), „Metafyzický fragment“, několik menších přírodovědných spisů a „Povahopisy“ „Metafyzický fragment“ ukazuje Theofrasta jako aporetického myslitele, který upozorňuje na nejednotnost a neu jasněné otázky v Aristotelově díle. Některé z etických spisů se ob racejí k širšímu publiku. „Povahopisy“ se vyznačují pochopením pro realitu každodenního života. Diagnostikují lidské slabosti a agi tují pro radostnou toleranci.

§207 Oborem působnosti Eudéma z Rhodu (nar. před 350 př. n. l.) byla především logika a fyzika; jeho vztah k „Etice Eudémově“ (§ 141) je nejasný. Antiplatónská tendence peripatetické školy se proje vuje u Dikaiarcha z Mesány (nar. asi 376 př. n. l.), pro kterého du še není nic než poměr smíšení čtyř základních látek těla, a proto je pomíjející. Jeho kulturní dějiny „Život Hellady“ hodnotí vývoj jako pád od pra dávného ideálního období. Aristoxenos z Tarentu (nar. asi 376 př. n. l.) udržoval osobní vztahy s pythagorejci. Pat ří k největším teoretikům řecké hudby. Od Aristo xena pocházejí také první životopisy filosofů; za vzor kladou život Pythagory a je ho přívrženců. Theofrastovým nástupcem na místě scholarchy byl Stratón z Lampsaku (asi 340-270 př. n. l.) s přízviskem „Fyzik“. Od mítal Aristotelův pojem eidos a blížil se materialismu atomistů. Kri tizuje ideologii „Tímáia“, Aristotelova nehyb ného hybatele a důkaz nesmrtelnosti duše z „Faidóna“. Pojmy duše a poznání kon cipuje ry ze senzualisticky. Stratónovým žákem byl zřejmě Aristarchos ze Samu (1. pol. 3. stol.), který dávno před Kopernikem hájil heliocen trický obraz světa. Hvězdy a Slunce jsou nehybné, zatímco planety a Země se otáčejí kolem Slunce a zároveň kolem vlastní osy. Zhru ba mezi léty 200 a 190 sepsal Sótion z Alexandrie dějiny filosofie „Nástupnictví (diadoché) filosofů“, které použil Díogenés Laertios (1. pol. 3. stol. n. l.). Filosofy uspořádal podle schématu nástupnictví učitelů a žáků. Sótion rozlišuje posloupnost iónských mys litelů, která vede přes Anaxagoru, Sókrata, Akademii a peripatetickou školu až ke škole stoické, od posloupnosti italských myslitelů počínajíc Pýthagorou až k Epikúrovi.

§208 Androníkovou edicí v 1. stol. př. n. l. začíná renesance aristotelismu (§ 131). Interpretace Aristotela, kterou podal Alexandros z Afrodisiady (kolem 200 n. l.), je stejně jako v období rané peripate tické školy důrazně antiplatónská. Jednotlivina je oproti obecnině ontologicky dřívější. Duše živých bytostí nejsou nic než síla, kte rá je výsledkem určitého smíšení. Tak jako duše, je také rozum smrtelný. Činným se stává až z vnějšku přistupujícím působícím rozumem (nús poiétikos), který Alexandros ztotožňuje s nehybným hybatelem.