Návrat na detail prednášky / Stiahnuť prednášku / Univerzita sv. Cyrila a Metoda / Filozofická fakulta / Antika LS

novoplatonizmus.doc (novoplatonizmus.doc)

F. Novoplatónismus

§261 Novoplatónismus představuje dominující filosofii pozdní antiky. S posledními desetiletími 3. stol. n. l. jsou jak Platón, tak Aristote les tradováni a komentováni novoplatóniky. Až do počátku 19. sto letí je Platón interpretován převážně novopla tónsky. Počínajíc apologety 2. století až po recepci Aristotela od poloviny 12. století je křesťanská filosofie a teologie pod silným vlivem středo- a novo-platónismu. Prostřednictvím stoických nauk je novoplatónismus prodchnut nábo ženským zájmem; do platónského systému je inte grován především stoický pojem logu. Plótínova filosofie – zejmé na nauka o třech hypostazích Jednu, duchu a duši – je připravová na v l. století př. n. l. rodícím se středoplatónismem, který navazuje především na nauku o principech, jak ji nalézáme u pozdního Pla tóna a staré Akademie, a na stvořitelský mýtus „Tímáia“. Novopla tónismus a s ním také celá antická filosofie končí na Západě uza vřením Akademie v Athénách císařem Justiniánem I. roku 529 a na Východe arabských dobytím Alexandrie roku 642.

I. Středoplatónismus

§262 Pod Arkesiláovým vedením se Akademie přiklonila ke skepticismu (§ 257). Zpět k dogmatismu ji přivádí Antiochos z Askalónu (asi l 30 – asi 68 př. n. l.). Projevuje se u něj silný vliv stoické filosofie, především fyziky. Od něj zřejmé pochází nauka, že ideje jsou myšlenky boží. Za vlastního zakladatele středoplató nismu však Antiocha považovat ne můžeme, neboť u něj nenacházíme nauku o principech, jak ji vypra covali pozdní Platón a stará Akademie. Výslovně na ni navazuje až Eudóros z Alexandrie (zemřel asi 25 př. n. l.). Jeho dílo připravuje cestu Plótínovu monismu a nauce o hypostazích: Jedno je příčinou všeho, rovněž látky; Eudóros rozlišuje mezi prvním a druhým Jedněm; ko mentoval také dialog „Tímáios“. V Alexandrii působil i helénizovaný Žid Filón (asi 25 př. n. l. – asi 50 n. l.). Svým alegorickým výkladem Bible, především knihy Genesis, spojuje židovský monotheismus s pla tónskou teologií, Bůh je transcendentní Jedno a základ všeho jsoucna. Látka je stvořená. Bůh ji uspořádává tím, že jí dává svého Syna, Logos, jenž na způsob stoického pneumatu proniká látkou jako zpro středkovatel stvoření, formuje ji a drží pohromadě. Božský Logos je pravzorem lidského rozumu. Ideje jsou myšlenky boží; Logos je idea idejí. Ani Plútarchos z Chairóneie (asi 45 – asi 125 n. l.), známý přede vším svými životopisy a morálními spisy, není stejně jako Filón nikte rak systematický myslitel. Podobně jako Filón zdůrazňuje i on transcendenci boží. Příčinami světa, který vznikl v čase, jsou v návaznosti na „Tímáia“ démiúrgos, ideje a látka. Plútarchos hovoří o dobré a špat né světové duši; látka je neutrální. Jeho náboženský zájem se vyjad řuje v zevrubně rozvedené démonologii a v nauce o reinkarnaci.

§263 Albinos (2. stol. n. l.) a Apuleius z Madaury (nar. asi 123 n. l.) jsou některými badateli řazeni ke společné škole, kterou založil Albínův uči tel Gaius. Albínův „Didaskalikos“ (Nárys platónské filosofie) spoju je platónské učení s aristotelskými a stoickými naukami. Albinos pracuje se dvěma triádami: látka, ideje a první bůh, který odpoví dá demiurgovi z „Tímáia“ a s triádou: první bůh, jehož nevyslovi telnost Albinos zdůrazňuje, duch a světová duše. Albinos také od lišuje dvojí pojem ideje. Netělesné (platónské) ideje jsou myšlenky boží; jejími odrazy jsou (aristotelské) formy spjaté s látkou. Ještě zřetelněji než u Albina je Plótínova nauka o hypostazích předzna menána v triádě Apuleiově („De dogmate Platonis“): „první bůh, duch a formy, duše“. Stejně jako u Plótína, jsou i zde ideje jako pra vzory jednoznačně přiřazeny k druhému principu.

Zatímco Albinos vychází z předpokladu zásadní shody mezi Platónem a Aristotelem, je Attikos (kolem r. 176 n. l.) ortodoxním platónikem, kte rý ostře kritizuje Aristotela a veškeré pokusy uvádět jej v soulad s Pla tónem. Aristotelés, patrně v důsledku své nauky o entelechii (§ 168), popíral podle Attika netělesnost a nesmrtelnost duše. Aristotelova teo logie nehybného hybatele, pokračuje Attikos, nezná prozřetelnost a je tedy formou atheismu. Ve své interpretaci „Tímáia“ Attikos předpokládá nestvořenou látku, již špatná světová duše udržuje v neuspořádaném pohybu. Démiúrgos dává látce formy a špatné světové duši ducha.

§264 Shodné rysy se středoplatónismem vykazují i autoři a pseudo epigrafové, kteří se přiznávají k pythagorejské tradici. Moderatus z Gad (l. stol. n. l.) prohlašuje, že Platón, Aristoteles a stará Akademie ukra dli všechny své důležité nauky Pythago rovi. Podle Moderata existu je první, druhé a třetí Jedno. První Jedno je mimo jsoucnost (usía); druhé Jedno lze ztotožnit s idejemi; třetí Jedno, duše, má účast na prvním a druhém Jednu. „Aritmetická teologie“ Níkomacha z Gerasy (2. stol. n. l.) identifikuje čísla a božstva. Blízkost Núménia (2. stol. n. l.) k Plótínovi vychází z výtky vznesené vůči Plótínovi, že zcizil je ho spisy (Porfyrios, Vita Plot. §82). Teologie, žádá Núménios ve svém spise „O dobru“, se musí přes Platóna vrátit k Pythagorovi a inte grovat také nauky bráhmanů, Židů, mágů a Egypťanů (zl. 1a). Pla tón, říká Núménios, není nic než „atticky mluvící Mojžíš“ (zl. 8). Núméniův první bůh se vztahuje pouze sám k sobě. Druhý a třetí bůh jsou poté jen dvě rozdílné funkce podřízené hypostaze. Hypostazované bytí zří ideje v prvním bohu; spojuje se s látkou, aby ji propůj čilo formy, čímž samo přichází o svou jednotu.