Návrat na detail prednášky / Stiahnuť prednášku / Univerzita sv. Cyrila a Metoda / Filozofická fakulta / Antika ZS

filozofia_a_mytus.doc (filozofia_a_mytus.doc)

I. Filosofie a mýtus

1. Kdy se zrodila řecká filosofie?

§1 Kdy se rodí a jak vzniká řecká filosofie? Kudy vede, věcně i časově, hranice mezi mýtickým a filosofickým myšlením? Historik filosofie je v této otázce zpočátku odkázán na tradici. Ta je rozhodující měrou určena Aristotelem a jeho školou. První vetší a souvislý nárys dějin filosofie, jejž máme, jsou kapitoly 3 až 10 Aristotelovy „Metafyziky“. Aristotelés zde ovšem nepracuje metodami moderního historika; pí še jako filosof. Výběr je určen jeho vlastními systematickými otázka mi; nauky dřívějších filosofů jsou v podstatné míře vyloženy pomocí jeho terminologie. Mohli bychom se nyní na chvíli oprostit od této tradice a s odvoláním na jiný pojem filosofie hájit jiné časové určení zrodu řecké filosofie. Jakým způsobem tento pojem stanovíme, je ko neckonců takříkajíc naše věc, vždyť na Aristotelově pojmu filosofie nijak lpět nemusíme. Otázka po počátku filosofie by přešla ve spor o to, jak určit pojem filosofie. Zde stanovme zprvu jen minimální podmínku, kterou pojem filosofie musí splňovat, aby o počátku filosofie mohla být smysluplně řeč: Tento pojem se musí týkat takového pří stupu člověka ke skutečnosti, jenž se – a zde zmiňme přede vším mýtus – odlišuje od jiných způsobů přístupu.

§2 Pro Aristotela (Met. I 1-2) je filosofie nejvyšší formou vědění. Vědění se podle něj liší od zkušenosti rysem přísné obecnosti. Zjiš tění, že v mnoha jednotlivých přípa dech pomohl při určité nemoci určitý lék, ještě není vědění. Vědění je dosaženo spíše až s pozná ním obecné souvislosti, že při dané nemoci pomáhá daný lék vždy, a to opět předpokládá poznání, proč lék pomáhá. Pro poznání jsou tedy podle Aristotela podstatné pojmy příčiny (aitia) a důvodu či základu (arché). Jako nejvyšší forma vědění se filosofie zabývá prv ními příčinami a důvody. V dějinně-filosofickém nárysu navazu jících kapitol „Metafyziky“ Aristotelés prověřuje odpovědi, které na otázku po prvních příčinách a důvodech podali jeho filosofičtí předchůdci.

§3 Posuzujeme-li raně řecké myšlení tímto pojmem filosofie, ukazu je se, jak obtížné je vést ostrou hranici mezi filosofií a mýtem a ur čit, kdy se zrodila řecká filosofie. V mýtu lze vykázat předchůdné formy filosofického porozumění skutečnosti. Abychom to doloži li na příkladu, obraťme pozornost k „Theogonii“ básníka Hésioda (kolem 700 př. n. l.), jenž po Homérovi nejvýznamněji ovlivnil náboženské představy Reků.

2. Hésiodos

§4 „Theogonie“ („Zrození bohů“), odkazujíc na množství řeckých i orientálních mýtů, líčí vznik světa a cestu Dia k vládě nad bohy i lidmi. Nám jde nyní o to ukázat, jak se u Hésioda ohlašuje přechod od mý tického myšlení k filoso fickému, 1. V proemiu (úvodě) praví Hésiodos ústy Múz: „Umíme vyprávět smyšlenek mnoho a podobných pravdě; umíme, když se nám zachce, i o věcech skutečných zpívat.“ (v. 26 n.). Tyto verše vyjadřují kritický postoj vůči mýtickému podání. Nikoli vše, co básníci s odvo láním na Múzy vyřkli, je pravdivé. Hésiodos se táže po pravdě a prohlašuje, že zpívá o věcech skutečných. 2. Múzy Hésiodovi velí slavit to, „co bude, i to, co se stalo [...] a blažených rod, kteří žijí věčně“ (v. 32 n.). „Theogonie“ klade ucelený tematic ký nárok. Chce zobrazit jsoucno v jeho celistvosti. V těchto verších bychom mohli spatřovat první náznak základní otázky řecké filoso fie „Co je jsoucno?“ (Met. VII 1, 1028b4). Jsoucno je myšleno spo lu s časem: Kategorie času slouží k určení ontolo gického řádu jsou cího. Hésiodos přitom odkazuje k jistému dualismu, který je příznačný pro celé řecké porozumění skutečnosti. Vůči tomu, co vzni ká a zaniká, stojí jsoucno trvalé; Hésiodos, určen touhou Reků po nesmrtelnosti, přiznává tomuto jsoucnu jednoznačnou přednost. 3. Hésiodos se táže, co je První. První je pro něj to, co v časovém sledu vzniklo nejdříve. Otázka, z čeho toto jsoucno vzniklo, položena není. První jsoucno je však současné takové povahy, že umožňuje vznik a bytí všeho ostatního. Je to Chaos (v. 116); propastná prázd nota, prázdný prostor, do něhož vše ostatní vzniká a jenž obemyká veškeré jsoucno. 4. „Theogonie“ pořádá bohy mýtu do genealo gického schématu. Po Chaosu vzniká Země; po ní následuje Erós. Chaos zplodí Tmu a Noc; potomky Noci jsou mj. Smrt, Spánek, Půt ky, Staroba, Různice. Země zrodí nebe, hory, moře, Titány. Tyto ge nealogie jsou pokusem vzájemné propojit síly a jevy světa a uspořádat je v jednom systému. Tím, ze genealogie udá původ toho které ho boha, vyjadřuje něco o jeho podstatě; stejně tak platí, že podstata matky, např. Noci, se projevuje v jejích potomcích. Oč výše se v genealo gickém pořádku daná postava nachází, o to vetší je plnost jejího bytí, která se rozvinuje v jejím potomstvu. 5. V „Theogonii“ lze rozli šit dvě třídy božských postav. Nejprve jsou to bohové, o nichž se – tak jako v mýtu – vyprávějí rozmanité příběhy, bohové, kteří se vy značují duševními pochody, kteří se stejně jako lidé rozhodují a jed nají. Mimo ně zná Hésiodos bohy, u nichž antropomorfní rysy do znač né míry ustupují a kteří jsou především hypostazemi přírodních sil. Hésiodův genealogický systém je ve své výstavbě určován nikoli antropo morfními osobami bohů, nýbrž těmito hypostazo vanými pří rodními silami a mocnostmi života. „Bohové žijí v područí přírodních sil a nikoli naopak.“ (Diller 1946 [1966] str. 706) U Hésioda – a vtom tkví význam tohoto postřehu – se objevují první náběhy k abstrakt nímu myšlení. Jména mýtických bohů se vyvíjejí v abstraktní pojmy, antropo morfní mýtické postavy v personifikované přírodní síly. 6. Řád světa, jejž genealogický systém znázorňuje, se upíná k poslednímu principu, k Diovi. Rozdělení příslušných oblastí jednotlivým bohům, tj. zákony, které řídí působení kosmických sil, je jeho dílo (srv. v. 73 n.). Vláda Dia spočívá v jeho duchovní převaze. V jeho postavě se v Hésiodově myšlení projevuje silný sklon k monotheismu. Zeus symboli zuje nejvyšší rozumový princip, jenž je příčinou řádu světa.

II. Prameny k předsókratovské filosofii

§5 Díla myslitelů, jimiž podle Aristotela začínají dějiny filosofie, se nám v úplnosti nedochovala. Vlastníme citáty, které se nacházejí ve spisech počínajíc Platónem až po byzantské autory. Stáří není vždy kritériem přesnosti citátu, často je obtížné oddělit doslovnou citaci od referujícího a parafrázu jícího kontextu. Antičtí autoři ne citují vždy podle originálních spisů, nýbrž i podle příruček a an tologií. Citáty předsó kratovských filosofů se nám dochovaly např. u skeptika Sexta Empirika (2. st. n. l.), u církevního spisovatele Hyppolyta (3. st. n. l.), jemuž vděčíme především za mnoho Hérakleitových zlomků, u Simplikia (6. st. n. l.), novo platónského komentátora Aristotela, který je důležitým pramenem k Parmenidovi. Simplikios výslovně pozna menává, že části Parmenidovy básně vypsal proto, že její exempláře jsou vzácné (DK 28 A 21). Vedle těchto zlomků máme referáty o naukách předsókratiků. Prv ní vetší z těchto tzv. doxografických (od doxa = nauka) zpráv se nachází v první knize Aristotelovy „Metafyziky“. Aristotelův ná črt je veden otázkou, nakolik se jeho nauka o čtyřech příčinách (látková, formální, pohybová, cílová příčina) nalézá již u filosofů před ním. Dřívější filosofové jsou kritizování z aristotelské pozice. Tento přístup k dějepisectví filosofie v systematickém ohledu roz vine ve velkém stylu Theofrastos, Aristotelův žák a spolu pracov ník, ve svém díle „Fysikón doxai“ (Nauky přírodních filosofů). Také pro volbu látky a pro Theofrastovy referáty je určující Aristotelovo tázání; rovněž on načrtává nauky předsókratiků vel kou mírou aristotelskými pojmy. Zmíněné Theofrastovo dílo se nedochovalo; zda rozsáhlý zlomek o smyslovém vnímání pochází z tohoto či z jiného Theofrastova spisu, je znovu předmětem spo rů. Naše znalost spočívá především na excerptech antických au torů. Rekonstrukce pramenů je dodnes nepochybnou zásluhou Hermanna Dielse (Doxographi Graeci, Berlin 1879). Dvěma nejdůleži tějšími prameny jsou „Výtahy z přírodně filosofických nauk“, do chované pod jménem Plútarchovým (2. st. n. l.), a Stobáiova „Antologie“ (5. st. n. l.). Obě díla jsou závislá na nedochované Aetiově „Sbírce nauk“ (kolem r. 100 n. l.). Ovšem ani on bezprostředně ne čerpal z.Theofrastových spisů, nýbrž ze ztraceného kompendia, které Diels nazval „Vetusta Placita“ (před r. 50 př. n. l.) a které krom jiného materiálu obsahovalo právě výtahy z Theofrasta.