Návrat na detail prednášky / Stiahnuť prednášku / Univerzita sv. Cyrila a Metoda / Filozofická fakulta / Antika ZS

miletania_1.doc (miletania_1.doc)

III. Míléťané

§6 Doxografické zprávy kladou počátek filosofie k Thalétovi, Anaxi mandrovi a Anaxi menovi, kteří žili v Mílétu. Nejdůležitějším záchytným bodem pro jejich dataci je zatmění Slunce roku 585 př. n. l., které před pověděl Thalés. Interpret si musí po ložit otázku, v jakém smyslu s Míléťany začíná něco nového. Rozšířené pojetí, mezi jehož klasické za stánce patří J. Burnet, zdůrazňuje rozchod s mýtem. Iónskými mysliteli podle něj začíná evropská přírodověda, která se vyznačuje pozorová ním a expe rimentem (1930, str. 24-28). Míléťané jsou osvícenci, kte ří se rozcházejí s nábo ženskou tradicí; je proto mylné hledat „původ iónské vědy v mytolo gických před stavách jakéhokoli druhu“ (1930, str. 13). Patrně nejrozhodněji proti této inter pretaci vystoupil F. M. Cornford. Iónská přírodní filosofie na rozdíl od řeckého lékařství ne zná experiment; její teze jsou spekulativní dogmata, která nemohou být verifi kována pozorováním (1942). Míléťané odpovídají podle Cornforda na tytéž otázky jako mýty o vzniku světa; v podstatných rysech přejímají jejich odpovědi a od mýtu se liší jen abstraktnější řečí (1952, str. 197-201). Mezi oběma pozicemi stojí W. Jaeger (1953), jenž raci onální a empirický postoj Ióňanů nepopírá, ale zdůrazňuje, že ani jejich teologický nárok nelze přehlížet. Podle něj je třeba rozlišovat me zi odmy tologi zováním a odteologi zováním. U předsókratiků Jaeger nachází původ filosofické teologie Reků.

1. Thalés

§7 Aristotelés (Met. I 3 = DK 11 A 12) říká, že Thalés považoval vodu za počátek (arché) všeho a že také proto tvrdil, že Země plave na vodě. Referát pracuje s Aristo telovými pojmy. Ze čtyř příčin (srv. §5) znal Thalés jen příčinu látkovou. Vodu považoval za substrát či substanci, jež sama ani nevznikla ani nezanikne, nýbrž jen mění své vlastnosti. Aristotelés uvádí věcné souvislosti, které snad mohly Thaléta přimět k jeho domněnce: vlhkost potravy a semene či to, že z vlhkosti vzni ká teplo (jako vlastnost všeho živého). Zdrženlivost, s níž Aristotelés zmiňuje tyto důvody, naznačuje, že ani on již neměl nijak jisté úda je a že by se sotva mohlo jednat o postřehy Thalétovy. Zpráva končí poznámkou, že „velmi dávní naši předkové, kteří nejprve přemýšle li o božských věcech“, původ všeho spatřovali rovněž ve vodě.

§8 To, že Thalés vycházel z mýtických obrazů světa, lze stěží popřít. Pro Homéra (Ílias 18, 607 n.) je Země deska, již omývají proudy Ókeanovy. Ókeanos, který se prostírá i pod Zemí (Ílias 21, 195 nn.), je ozna čován za původ (genesis) všeho (Ílias 14, 246; srv. 201). V řecké mytologii jsou ovšem taková tvrzení ojedinělá. Proto je pravděpodobnější, že Thalés byl ovlivněn orientálními mýty (srv. Hölscher 1968, str. 40-48). Jeden z babylónských mýtů o stvoření, dochovaný v básni o Eridu, vypráví, že na počátku nebylo nic než moře. Poté postavil Marduk vor z rákosí; pak stvořil prach a vysypal jej mimo vor. Také podle egyptských představ leží Země na vodě, jež ji obklopuje. „Nil pramení z podzemních vod a přináší Zemi plodnost. Na zemském okra ji [...] spočívá nebeská klenba; voda obtéká nebesa jako druhý Nil, z něhož vyvěrá životodárný déšť.“ (Hölscher 1968, str. 42) Ve prospěch vlivu těchto mýtu hovoří to, že Thalés patrně udržoval styky s Orien tem: Vlnění Nilu vysvětlil severními větry, které v létě vanou (A 16), a rozpracoval metodu měření výšky pyramid pomocí jejich stínu (A 21); předpověď zatmění Slunce roku 585 (A 5) by pro Thaléta byla bez znalostí babylonské astronomie neproveditelná.

§9 Jakým způsobem Thalés vodu uvažoval, objasňují svědectví, která mu připisují animistický pohled na svět: Duši pokládal za něco, co způsobuje pohyb, neboť pro hlašoval, že magnetovec má duši, pro tože pohybuje železem. „Někteří také říkají, že duše je smíchána ve veškerenstvu, proto se snad Thalés také domníval, že vše je pl né bohů.“ (A 22) Všechno ve světě, včetně kamene, je oživeno. Stejně jako u Hésioda jsou přírodní síly bohy. Thalétovu vodu nel ze tedy pojímat jako látku v moderním smyslu. Archaické myšle ní si ještě neosvojilo rozlišení mezi látkou, životem, pohybem, du ší. „Látka“ žije a je původem toho, co žije. Thalés zde může navázat např. na to, že voda Nilu je zdrojem plodnosti. Míléťané bývají čas to označováni jako hylozoisté (hylé = látka; zóé = život). Nelze to pochopit tak, že látku uvažovali jako oživenou; toto myšlení spí še ještě nedokáže rozlišit mezi látkou a životem.

§10 Nakolik tedy Thalétem začíná něco nového oproti mýtu? Lze jím vymezit počátek racionálního, vědeckého myšlení? Jednomyslným svědectvím tradice je, že Thalés se pokoušel nacházet důvody pro před stavy přejaté z mýtu. Mýtické pojetí Země jako desky, která pluje na vodě, se přetváří v hypotézu, s jejíž pomocí Thalés objasňuje země třesení. Ta již nejsou vyvozována ze zásahu boha Poseidona, nýbrž z pohybů vody, na níž Země plave jako kousek dřeva (A 15; srv. A 14). Vlnění Nilu vysvětluje větry, jež vanou proti proudu (A 16). Pro náhled, že vše je oživeno, jako důvod uvádí sílu mag netovce (A 22). Přitom však nelze přehlížet, že se jedná o první po kusy zdůvodnění. Sporné je, zda již můžeme hovořit o pozorování. To vysvítá např. z kritiky, kterou vůči Thalétovu objasnění vlnění Ni lu vznáší Hérodotos (nar. 484 př. n.l.): „Jedna z nich [sc. domně nek] vykládá, že příčinou vzdouvání řeky jsou výroční větry, které brání Nilu, aby se vléval do moře. Častokrát však výroční větry ne vály, a Nil se choval stejně. Kromě toho, kdyby byly příčinou výroč ní větry, pak by se musely chovat stejně jako Nil i jiné řeky, které tekou proti směru výročních větrů, ba dokonce ještě o to více, oč jsou menší, a mají slabší průtok. Je mnoho řek v Sýrii a mnoho i v Libyi, se kterými se nic takového neděje jako s Nilem.“ (Dějiny II 20).

2. Anaximandros

§11 Podle doxografických zpráv označil Anaximandros za počátek (arché) všeho apeiron. Slovo samo pochází patrně z peran = tam, mimo; peraó = překonat (moře), projít (prostorem), a znamená „to, co nel ze zdolat či projít od jednoho konce ke druhému“ (srv. Kahn 1964, str. 231 nn.). Z dochovaných zpráv lze o tomto Anaxi mandrově po jmu usoudit následující: 1. „Apeiron“ má zprvu prostorový význam. Označuje, obdobně jako „Chaos“ u Hésioda, prostor, který vše ostat ní „obemyká“ (DK 12 A 15, str. 85 ř. 18; A 11, str. 84 ř. 2). Není však myšlen jako prázdný prostor, nýbrž jako těleso, které sestává z látky, jež je jemnější než voda a hustší než vzduch (Aristotelés, De caelo 303 b 10-13); těleso ani prostor tedy ještě nejsou rozlišeny. 2. Tento prostor-těleso je nevyčerpatelnou schránou, z níž vše vzniká: „Praví také, proč je neomezené: aby nijak neustal vznik.“ (A 14) 3. Počátek všeho – a to je kritika Thalétova tvrzení – musí být odlišný od prvků vzduchu, vody i ohně. Neboť prvky jsou vůči sobě ve sváru, aby se navzájem vyhladily. Jestliže by jeden z nich byl neomezený, zbylé by již byly zanikly (A 16, str. 86 ř. 1-3). 4. Apeiron řídí veškeré procesy kosmu. Je nesmrtelný a nepomíjející. Proto Anaximandros učí, že apeiron je božský (A 15, str. 85 ř. 18-20).

§12 Apeiron vyměšuje semeno, z něhož se rodí kosmos. Pravděpodob ně nejdříve vzniká vlhké, jež uvnitř vylučuje Zemi, a vně, „jako strom kůru“, ohnivou kouli. Rozpínáním vlhkého se ohnivá koule roztrhla a rozdělila do ohnivých prstenců (A 10). Tyto prstence jsou obepnuty věncem dutých loukotí ze vzduchu, který se zhušťuje jako vlna v plst. Loukotě mají průduchy, z nichž „jakoby trubicí měchu“ vy zařuje oheň: hvězdy. Zatmění Slunce a fáze Měsíce jsou objasněny tím, že se tyto průduchy ucpou (A 18; A 21).

§13 Země má podle Anaximandra tvar válce, jehož výška činí třetinu prů měru (A 10). Anaximandros se stejně jako Thalés táže, jak se Země udr žuje v prostoru na svém místě. Thalés, jak kriticky namítl již Aristotelés (A 14), problém jen odsouvá stranou: Spočívá-li Země na vodě, na čem spočívá voda? Anaximandrovo řešení je podivu hodné. Vzdává se před stavy, že Země na něčem spočívá. Na svém místě se udržuje spíše stavem rovnováhy, neboť se nachází uprostřed vesmíru a v každém smě ru má k jeho hranicím tutéž vzdálenost (A 26). Toto objasnění se zaklá dá na myšlence, že těžiště závisí na přitažlivosti hmoty. Země nemůže spadnout dolů, protože přitažlivost v jednom směru je vyrovnávána při tažlivostí ve směru protikladném. Určení nahoře a dole se stanovují pod le pohybu pádu, tj. ve vztahu ke středu Země. Anaximandros proto před pokládá existenci antipodů (A 11, str. 84 ř. 8 n.).

§14 Živočichové – a zde může Anaximandros navázat na Thaléta – vznikli ve vlhku. Zpočátku byli opatřeni ostnatou „kůrou“, patrně proto, že by jinak nebyli s to se bránit a přežít. V následném vývoji se přemístili na pevninu, přicházejí o svou „kůru“ a přizpůsobují se novým životním poměrům. U Anaximandra tak nacházíme první náznaky evoluční teorie. Člověk pochází z ryb a v nitru ryb se zprvu vyvíjel. Anaxi mandros zřejmě postřehl, že člověk je biologické nedochůdče a že v prvních letech svého života je neschopen sám se udržet při životě. První lidé se proto v nitru ryby zdržovali až do puberty; teprve poté, co si sami do kázali zaopatřit potravu, spatřili světlo světa (A 30).

§15 Od Anaximandra pochází nejstarší doslovně zachovaný výrok řecké filozofie: „Ze kterých je jsoucím věcem vznik, do těchto se stává i zá nik podle nutnosti. Neboť si navzájem platí pokutu a pokání za své bezpráví podle pořadí času“ (B 1). Výrok se nezmiňuje – jak se často mylně tvrdí – o vině věcí vůči apeironu, kterou je třeba spla tit ná vratem v apeiron. O bezpráví, jež si věci a apeiron činí navzájem, ne může být ani řeči; tím, že apeiron propouští věci do bytí, se nijak ne dopouští bezpráví. Jsou to spíše výlučně věci, které si navzájem činí bezpráví a vzájemně se usmiřují. Anaxim andros měl na mysli tako vé fenomény jako změnu dne a noci, léta a zimy a kolo běh a svár prvků. Ty vznikají jeden z druhého a na úkor jeden druhého. Každý jednou vstoupí do bytí. Možnosti bytí se však navzájem omezují. Je to čas, jenž stanovuje spravedlivý řád pro trvání každého jednotlivé ho jsoucna. Anaximandrův výrok se již nedotýká jen zákonitostí pří rodního dění: chce zodpověděl otázku člověka po jeho vlastní pomí jivosti. Je „první filosofickou teodiceou“ (Jaeger 1953, str. 48).

§16 Tážeme-li se také v případě Anaximandra, nakolik zde oproti mýtu začíná něco nového, můžeme nejprve zaznamenat určité zvědečtění. Pří rodní události již nejsou převáděny na personifikované síly, nýbrž ob jasňovány pomocí modelů, které jsou přejaty z každodenní zkušenosti. Archaičnost tohoto myšlení se projevuje v tom, že Anaximandros pra cuje s množstvím modelů, které ještě nejsou spojeny v jednotu: s tech nickými modely (vozové kolo, měch, plst), biologickými modely (apeiron vy měšuje semeno; kůra, jež obrůstá strom), politickými modely (zákonodárství času). Avšak i Anaximandros navazuje na mýtický ob raz světa. Jak vůbec Thalétovi a Anaximandrovi připadlo ptát se po původu přítomného řádu světa? Popud k této otázce mohl sotva vzejít z empirie, a tak je nasnadě hledat jej v mýtu. Obraz světa i nauka o vzni ku světa u Anaximandra prozrazují mnoho společných rysů s Orientem. Pořadí sfér hvězd – nejzazší sféra Slunce, poté sféra Měsíce, nejblíže Zemi sféra stálic (A 18) – odpovídá babylónskému a íránskému obra zu světa. Aby zdůraznil podobnost se staroorientálními představami, srovnal Cornford (1952, str. 199 n.) Anaximandrovu kosmogonii se zvěstí o stvoření z Gen 1,1-2,3: Stvoření v Gen 1 vychází z prapůvod ního stavu, v němž jsou prvky podstatně navzájem neodděleny; u Ana ximandra se prvky vydělují postupnou diferenciací z apeironu. Bůh odděluje světlo od tmy; u Anaximandra se oheň odděluje od ostatních prvků. Teprve po oddělení světla a tmy tvoří Bůh hvězdy; u Anaxi mandra hvězdy vznikají z ohnivé kůry, která se rozprostírá zprvu kolem oblasti vlhka a chladna. Bůh tvoří vodní živočichy dříve než sucho zemské; u Anaximandra vznikají suchozemští živočichové z vodních. Roz hodující Anaximandrův přínos je třeba spatřovat v tom, že se – ač po mocí více modelů – pokusil na vznik světa pohlížet jako na jednotný vývojový proces, v němž každou fázi lze objasnit z fáze předchozí.

3. Anaximenés

§17 Thalés i Anaximandros hledali odpověď na otázku po základu či původu (arché). Ale tento pojem u nich zůstává temný. Chtě jí vyjádřit, z čeho vzešlo vše ostatní. Ovšem co znamená „z če ho“? Zmiňme jen dvě možnosti: 1. Původ plodí něco jiného tím, že se v jiné přeměňuje, jako se např. při procesu hoření mění látka v energii. 2. Původ je substrát, který zakládá všechno ostatní. Všechny látky, s nimiž se zkuše nostně setkáváme, ne jsou nic než rozmanité stavy jedné a téže pralátky. Viděli jsme (§ 7), že tímto způsobem Thaléta interpretuje Aristotelés. U Anaximena (vrchol jeho působení bývá kladen do období kolem roku 545 př. n. l.; srv. DK 13 A 1) je otázka rozhodnuta jednoznačně ve smyslu druhé možnosti. Stejně jako Anaximandros, uvažuje také Anaximenés původ jako nekonečný, ale výraz „nekonečný“ u něj značí výlučně prostorovou a časovou rozlehlost. Původ je kvalitativně určená látka: vzduch, či spíš neomezený vzduch (A 7). Veškeré ostatní látky, z nichž věci sestávají, jsou jen vzduch o vždy rozdílné hustotě. Anaxi menés uvádí dva procesy, jimiž látky vznikají a zanikají: zhušťování a zřeďování; jsou objasněny tím, že vzduch setrvává ve věčném pohybu (A 5).

§18 Dochází-li ke zřeďování vzduchu, mění se v oheň; zahušťuje-li se, mění se nejprve ve vzduch, pak v oblaka, poté ve vodu, potom v zemi, pak v kámen (A 5). Také rozdíly teploty odvozuje z rozdílné hustoty. Anaximenés se mohl odvolat na následující postřeh: Je-li dech vytla čován jen nepatrně pootevřenými rty, ochladne; je-li naproti tomu vy dechován doširoka otevřenými ústy, otepluje se (B 1). Země vznikla „zplstnatěním“ vzduchu; protože je plochá a široká, „vznáší se“ na vzduchu (A 6). Hvězdy vznikly z vlhkých výparů Země, které se s ros toucí vzdáleností uvolnily a následné proměnily v oheň (A 7, §5).

§19 Anaximenés překonává Thaléta i Anaximandra potud, že nabízí nejenom tezi o původu, nýbrž že pomocí jednotného modelu také popi suje proces, jímž z původu vzešel jevový svět. Jeho teorie se vyznaču je jednoduchostí, širokým okruhem použití, vysokou vysvětlovací hodnotou a množstvím pozorování, na něž se může odvolat. Zvlášt ní pozornost si zasluhuje pokus objasnit veškeré jevy prostřednic tvím kvantitativního pojmu rozdílné hustoty. Tím se Anaximenés řadí k před chůdcům moderní přírodovědy. To nevylučuje, že se i u něj nacházejí animistické prvky. Stejně jako pro Thaléta voda, je také pro Anaximena vzduch ve význačném vztahu k životu. Duše, která drží pohromadě lidské tělo, je dýchaný vzduch (B 2). Rovněž výro ku, že vzduch se nachází ve věčném pohybu (B 5), je třeba porozu mět tak, že vzduch je živý a že je principem života.