Návrat na detail prednášky / Stiahnuť prednášku / Univerzita sv. Cyrila a Metoda / Filozofická fakulta / Antika ZS

xenofanes.doc (xenofanes.doc)

IV. Xenofanés

§20 Xenofanés, narozený kolem roku 570 př. n. l., opouští své rodiště Kolofón v Iónii někdy v době porobení města Peršany (546/5) a začíná, zřejmě především na Sicílii a v jižní Itálii, vést život potulného rapsóda (srv. DK 21 B 8). Zachovali se zlomky jeho básní v různém metru. Xenofanés se vyrovnává obzvláště s kosmologií Míléťanů. Příslušné zlomky a zprávy lze však sotva spojit v jednotný celek. Vedle naivních, lidových názorů se nacházejí bystré teorie a postřehy. Na otázku, na čem spočívá Země, Xenofanés odpovídá, že spodní hranicí směřuje do nekonečna (B 28). Vše je ze země či – představa, která se nalézá již u Homéra (Ílias, 7, 99) – ze země a vody (B 29) a do země opět zaniká (B 27). Xenofanova teorie o Slunci připomíná Anaximenovu: Slunce sestává z ohnivých Částeček, které se seskupují z vlhkých výparů (A 40). Jiná svědectví ukazují osvíceneckou, nábožensko-kritickou tendenci. Duha, u Hésioda bohyně jménem Íris (Theogonie 265 nn.), je vysvětlena jako meteorologický fenomén: „Ta, kterou Íridou zvou, je také jen oblakem pouhým, na pohled fialovým a červeným, jakož i žlutým.“ (B 32; srv. B 39) Xenofanés hlásal, patrně v návaznosti na mýty (srv. potopa světa v Gen 6 n.; Deukalión a Pyrrha, Ovidius, Pro měny 1,260 nn.), periodickou potopu světa. Podivuhodné jsou dů kazy, jež pro ni uvádí: „Uvnitř země a v horách se nacházejí muš le, v syrakuských lomech byl nalezen otisk ryby a tuleňů, na Paru hluboko v kameni otisk vavřínu a na Maltě ploché otisky všech moř ských tvorů. A tvrdí, že se to stalo, když bylo v dávné době vše pro měněno v hlínu a otisk zaschl v hlíně.“ (A 33) Také zlomek B 37 svěd čí o Xenofanovi jako o bystrém pozorovateli: „V některých jeskyních stále se řine po stěnách voda.“ Stalaktity mu slouží jako důkaz, že vo da se může proměnit v kámen.

§21 V dějinách filosofie má však Xenofanés jméno především jako kritik náboženství a jako teolog. Na svých cestách si zřejmě povšiml, že kaž dý národ má své vlastní představy a obrazy bohů. „Aithiopové svým bohům nos tupý a černou pleť přiřkli, Thrákové svým oči modré a vla sy dávají rusé.“ (B 16) To mu dovoluje učinit závěr, že bohové lido vých náboženství jsou antropo morfní projekce: „Kdyby však voli a lvi a koně též dostali ruce anebo uměli kreslit i vyrábět tak jako lidé, ko ně by podobné koňům a voli podobné volům kreslili podoby bohů a právě taková těla jejich by robili, jakou i sami postavu mají.“ (B 15) Antropomorfismus homérského nábožen ství sahá tak daleko, že se bo hům přisuzují i lidské poklesky: „Všechno to bohům v básních svých Homér a Hésiod přiřkli, všechno to, cokoli zdá se být u lidí hříchem a hanbou, krást i cizoložit a navzájem podvádět sebe.“ (B 11) Naproti tomu Xenofanés prohlašuje: „Jeden je bůh mezi bohy a lidmi největ ší, který smrtelníkům ni tělem ni myslí podoben není.“ (B 23) Pro jeho nový pojem boha je příznačné: 1. Byl získán cestou negace; bůh je jiný než lidé. 2. Boha lze myslet jen prostřednictvím super lativů. Bůh je ten největší, ten nejdokonalejší. Z toho pro Xenofana vyplývá, že mů že být pouze jeden bůh. Jakožto největší nemůže vedle sebe mít ně koho stejně velkého. Ale jak rozumět tomu, že jeden bůh je pro Xe nofana přesto jedním mezi jinými bohy? Obsahuje zlomek B 23 ústupek polytheismu lidového náboženství? Ponechal-li Xenofanés vedle jednoho boha v platnosti ještě jiné božské síly, pak pro něj ne mohly být bohem v plném smyslu slova, a zřejmě ani nebyly myšleny antropomor fně. Jeden jediný bůh je ryzí vnímající a duchovní činnost: „Celý on vidí, celý též myslí, celý též slyší.“ (B 24) Působí ve světě, ovšem na rozdíl od člověka je jeho působení prosto nedokonalostí po hybu a námahy; působí, jak se vyjádří Aristotelés, jako „nehybný hy batel“. „Na témže místě stále on zůstává, aniž se pohne; nijak mu ne sluší, aby snad přecházel tam nebo onam. Beze vší námahy všechno on koná myšlenkou ducha.“ (B 26; B 25) Lze se domnívat, že Xenofanův pojem boha byl při praven Míléťany. Anaximandros patrně pova žoval apeiron za cosi božského, neboť mu přísluší rysy, jež jsou podstat né pro homérský pojem boha: nesmrtelnost a nepo míjivost; stejně jako Xenofanův bůh řídí i apeiron celý vesmír (DK 12A15, ř.18-20).

§22 Doxografická tradice praví, že Xenofanés je zakladatelem elejské školy a učitelem Parmenida (A 2; A 31). V Xenofanově jednom nehybném bohu spatřuje východisko Parmenidovy nauky o jednom neproměn ném jsoucnu (srv. §38). Styčné body obou myslitelů jsou obzvláště zdů razněny v pseudoaristotelském spise „De Melisso Xenophane Gorgia“ (MXG; Aristotelis opera, ed. Bekker, p.978-980; DK 21 A 28), jenž Xenofanova jednoho boha charakterizuje parmenidov skými predi káty a jeho nevzniklé bytí a jedinost dokazuje parmenidov skými myšlenko vými postupy. K. Reinhardt (1916) a K. von Fritz (1967) přikládají MXG vysokou historickou hodnotu, přičemž podle Reinhardta je Xenofanés závislý na Parmenidovi. Argumenty badatelů, kteří historickou hodno tu tohoto pramene oceňují zdrženlivě (Zeller 1919; Wiesner 1974; Cassin 1980), jsou ovšem průkaz nější. Xenofanés je především kritikem homérského náboženství; svou vlastní teologii – jak se nás snaží přesvědčit MXG – však systematicky nerozvinul. Důvěru rovněž sotva zasluhují zprávy, podle nichž Xenofanés identifikoval jednoho boha s vesmírem (A 30; A 31; A 35). Ty jsou patrně závislé na Platónovi, jenž v „Sofisto vi“ (242 d) nerozlišuje mezi Xenofanem a Parmenidem a oběma připi suje nauku, že veškerost věcí je jediné jsoucno.

§23 Xenofanův střízlivý a kritický přístup vysvítá rovněž z jeho výroků o lidském poznání. Zlomek B 38 upozorňuje na relativitu vněmových soudů: „Kdyby žlutavý med bůh nebýval stvořil, tu fíky o mnoho sladší by zdály se lidem.“ Důležitý je zejména zlomek B 34: „Žádný ne spatřil (iden) člověk a žádný nebude vědět (eidós) o bozích přesného nic a o všem, co vykládám tuto. Byť snad i náhodou vyřkl, co zcela je zdařilé, přece sám o tom vpravdě neví (oide); tak na všem spočívá zdá ní.“ Zlomek spatřuje úzký vztah mezi „vědět“ (eidenai; oida; perfektum) a „vidět“ (idein; eidon; aorist); naráží na to, že se jedná o různé tvary téhož slovesa. Xenofanés popírá, že by o souvislostech, o nichž hovoří, mohlo být vědění, které spočívá na aktu vidění. Člověk se mů že jen domnívat, že tomu tak je. Nelze to však chápat jako skepticis mus. Na základě důvodů, které svědčí ve prospěch určité domněnky, lze tvrdit něco o stupni její pravděpodobnosti (srv. B 35). Xenofanés tak zastává myšlenku vývoje lidského poznání (B 18): „Bohové neukázali smrtel níkům všechno, nýbrž když časem hledají, naleznou lepší“.